Na jedné straně drsný zákon kočovníků: Když umře hned, pomstíš ho, když až za dva dny, tak ne – byl to jeho majetek. Když umře jen dítě – pokuta, když umře i matka – smrt. Příkazy, které jsme si dnes četli, následují dosti těsně po desateru, které dostal Mojžíš na hoře Chorébu. Mají je tedy snad vykládat. Týkají se hlavně rvaček, otroků, sporů o dobytek. Jako by z těch slov úplně čišelo prostředí, do kterého patří: Jak jsme řekli, do společenství kočovníků. Ha hubené pastvě se stále střetávají a míchají stáda, střetávají se i muži v neustálých rvačkách. Muži ostražitě hlídají svůj majetek – ženy, děti, dobytek. Se smrtí se často počítá jako se škodou na majetku.

A proti tomu Kristus, který rovněž na hoře pronesl svá blahoslavenství, svůj nový Zákon. Nad řetězem násilí vyhlašuje: Nastav druhou tvář. Nepochybně ta slova znějí jasněji, světleji než: Jestliže někdo uhodí svého otroka nebo otrokyni holí, takže mu zemřou pod rukou, musí být usmrcený pomstěn. Jestliže však vydrží den či dva, nebude pomstěn, neboť byl jeho majetkem.

Již po desetiletí zaznívá z rádia píseň, která začíná slovy „Jako jazyk stále naráží na nalomený zub…“ Jinak mě ta píseň nijak zvlášť neoslovuje, každý máme jiný vkus. Ale tato slova zvláštní náhodou míří přímo do černého. Vystihují podstatu každého nevratného zranění. Vyražený zub o sobě dává vědět pomalu každou minutu života. Když člověk uléhá, ohmatává mezeru po zubu jazykem. Když vstává, chybějící zub se mu hned připomene. Do nového dne, byť by byl sebesvětlejší, vstává člověk už zase s vyraženým zubem. A ví, že bude bez zubu vstávat už každé další ráno. A to je ještě to nejmenší, zubů má člověk dost.

Co takové oko? S jedním okem vidí člověk opravdu napůl. Nevidí už do hloubky. Svět kolem něj se stává plochým, jako v televizi. Svět kolem se vzdálí. Oko se namáhá dvakrát tolik. Přichází oprávněná obava, že se unavené oko jednou zatmí docela a s ním i celý svět kolem. A ztracený blízký člověk? Není možné nemyslet na něj večer a nemyslet na něj ráno a každou hodinu dne. A není možné, aby se o něm člověku nezdálo. A každá věc, která mu patřila, jej stále připomíná.

Jako by Ježíš vyhlásil své přikázání o nastavení druhé tváře někdy na jaře. Kdy je spousta světla, všechno kolem kvete a celé stvoření jásá a raduje se. Na nebi ani mráčku. V takovém prostředí se ostatně kázání na hoře obvykle maluje. Ale v takovém čase, kdy je okolí světlé, jasné a voňavé, kdy vlahý větřík vane, v takovém čase každé vnitřní zranění bolí o dost víc. Venku kraluje světlo a jarní vůně, v nitru vládne mráz a železitá pachuť krve. V takovém čase zraněné srdce sténá nejvíce.

Zraněná duše se bouří. Třeba potichu. Ale stojí proti takovému příkazu ve vzdoru. Jeden rovnou řekne: Všechny Ježíšovy příkazy ano, ale tento ne. Ten prostě poslouchat nemohu. Ale pak už člověk není s Ježíšem jeden Duch. Pak je pro něj Ježíš někdo z vnějšku, už není s ním. A člověk zůstává se svým zraněním sám. Teď Ježíši mlč, toto musím sám vypořádat, sám si vydobudu spravedlnost. Jiný, a to je horší, když se nemůže pomstít na viníkovi, nevědomky se mstí na nevinných. Mrzutostí, prchlivostí, vlastním zoufalstvím trestá za svou ránu své příbuzné, blízké a přátele. Ty, kteří mu přece nic zlého neudělali, kteří jej mají rádi. Tím se vše převrací. Jak v takovou chvíli člověk ocení ono přikázání zákona: „Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.“

Naposledy zase jiný opravdu nastaví druhou tvář. Ten příkaz se mu stane Zákonem. A podle tohoto Zákona pak soudí druhé. Druhé tím Zákonem podrobuje a ujařmuje. Musíte nastavit druhou tvář jako já, vaše bolest mne nezajímá. A ještě hůře: Surovým a zlým se vkládá do ruky zbraň: Udeřím tě a teď nastav druhou tvář. Nechte po sobě šlapat, tak vám váš Pán přece přikázal.

Ale Ježíš nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Zákon připravuje Ježíšovi cestu. Písma svědčí o Něm a pro Něj. Kdo neposlouchá Mojžíše a Proroky, neobrátí se, ani kdyby někdo vstal z mrtvých. Zranění a utištěný lidé volají k nebi po spravedlnosti. Sama země volá po spravedlnosti. A Bůh slyší! Ale kdo chce sám pro sebe sjednat spravedlnost, nedojde sluchu ani u Zákona.

Protože, všimněte si: Vykonávání Zákona je svěřeno soudu. Odškodné se odevzdává prostřednictvím rozhodčích. Provinilce ukamenuje všech lid, ne sám poškozený. Jako na světě s příchodem Ježíšovým neustává hřích, neustává ani spravedlnost. Dokud bude hřích, bude Bůh soudcem. Na zemi pak ustanovil světskou vrchnost, aby vykonávala spravedlnost. Spravedlnost, nikoliv pomstu. Tak nazval své vzpomínky lovec nacistů Simon Wiesehentall, sám Žid, vězeň koncentračního tábora. Kdo kdy měl větší důvod se mstít. Ale i tento Boží svědek říká: Spravedlnost, nikoliv pomstu.

A tak přikázání oko za oko, zub za zub pomáhá našemu nastavení druhé tváře. Když je viník potrestán, pak je daleko snazší odpouštět, nemyslet na pomstu. Trest odděluje viníka od jeho viny. Trest ukazuje: Člověk spáchal hřích. Ale vina člověka není celý člověk. I dobrý člověk může spáchat zlou věc. Trestem je vina oddělena, vyříznuta z člověka. A vyřízena.

Pak můžeme říci: Ten člověk není zlý, zlý je jen jeho skutek. Jeho skutek je něco cizího, co k němu nepatří. Máme-li ale zlý skutek brát jako něco cizího, co k člověku nepatří, musí být cizí také ten, kdo trestá. Trestat musí vždy někdo třetí – vrchnost. Za oko jen oko, ne celou hlavu. Za život jen život viníka, ne také jeho dětí.

A tak Ježíš vlastně říká: Slyšeli jste, že bylo řečeno: `Oko za oko, zub za zub´.Vy jste to slyšeli jako příkaz pro sebe. Ale ten příkaz není určen vám, nýbrž soudu. A vám říkám, abyste se zlým nejednali jako on s vámi. On chtěl ublížit, nebo mu na chvíli nezáleželo, zda ublíží. A vy snad takto máte jednat? Vy hledejte především Boží království a jeho spravedlnost. A ostatní vám bude přidáno. Vy nemůžete žít cizí vinou. Ta náleží soudci.

Zákon tak dělá místo milosrdenství. Umožňuje oddělit vinu od viníka, vyřídit jí ještě na tomto světě, aby bylo místo pro milosrdenství a odpuštění již v tomto světě, nebo ve světě budoucím. Všimněte si, že ve filmech ze starších dob přichází obvykle k odsouzenému na smrt duchovní. Aby vyslechl jeho pokání a zvěstoval mu odpuštění. Dnešní vězeňští duchovní tuto zkušenost spíše nemají. Zločince totiž dnes netrestáme, ale napravujeme. Uniká nám, že hlavní je napravit vinu těchto lidí, ne je samé. Problém není v těch lidech, ale v tom co udělali. Že učinili něco, co se dělat nesmí.

Mám tedy za to, že křesťan by měl prosazovat spravedlnost podle Zákona. Zcela tak, jak je to zde napsáno: Život za život, oko za oko, zub za zub. Ne víc a taky ne méně. Dnes viník platí obvykle méně. Ale trest nese větší, protože jeho vina není vyřízena. Propuštěný vrah, propuštěný zločinec, to je pro nás vyřízený člověk. Dobře totiž víme, že zaplatil méně, než měl. I on to ví, jeho vina s ním zůstává a on se k ní přichyluje a ztotožňuje se s ní. Zůstává stejný a stává se horším. Proto máme prosazovat spravedlnost podle Zákona. Oko za oko. I Zákon ovšem zná něco jako výkupné, však jsme to četli. Za oko nemusí dát člověk nutně oko. Ale nechť dá něco, co ho zabolí na celý život. Biblický zákon se dá uplatnit celkem snadno: Kdo zmrzačí natrvalo člověka, ať mu nezaplatí jednorázových třicet tisíc. Ať je to on, kdo mu už do konce života bude platit důchod. Jsou země, kde to takto funguje. A nejsou to zrovna ty země, kde se za krádež sekají ruce.

Zůstává i něco pro každého z nás. Hlavní, věčné Boží dílo má pro nás být smíření a odpuštění. Spravedlnost, která odděluje vinu od člověka, mu otvírá cestu. Spravedlnost je pro tento svět, milosrdenství pro věčnost. Proto máme pro sebe žádat spravedlnost a nic nad to. Než se jí ovšem člověk dočká, často dostane i po druhé tváři. Než jeho spor o košili dojde spravedlivého rozhodnutí, přijde často i o plášť. To se musí naučit nést a zachovat si dobrou mysl. Nemáme se těšit na trest hříšníků, ale na svou spásu. Spravedlnost nakonec přijde. Když ne hned, pak s koncem tohoto světa. Ta pak uvolní místo věčnému smíření.

Pokud jsme se sami dopustili něčeho zlého, máme tuto vinu od sebe oddělit. Nehajme sami sebe, řekněme směle: Takové věci jsem dělat nechtěl a dále už nechci. Buďme připraveni přijmout důsledky svého jednání. Buďme připraveni přijmout trest. I u Krista je kříž, kterým učinil za dost Boží spravedlnosti, pouze cestou ke vzkříšení, které dnes oslavujeme.