Podívejte, pane, zeptejte se koho chcete: Ta studna je tam už dvacet let, to tady ví každý. Za celou tu dobu se nikomu nic nestalo, až dneska vám. Tak jste si osla měl lépe hlídat. A víte co, já se s vámi vůbec nebudu bavit. Bouchne dveřmi a hned mluví ke svojí ženě, když se ho ptá, kdo to byl: Ale, přišel chlap, že mu spad osel do naší studny. Trouba nechá osla bez dozoru a pak se ještě diví. To je dneska potíž, s těma lidmi.

Tohle jsem si vymyslel. Ale jedné mojí známé se opravdu stalo, že jí pokousal pes a když žádala od jeho majitelů odvoz do nemocnice, odpověděli: „To jste mu musela něco udělat, nás nikdy nekousl.“ Na podobnou příhodu by si vzpomněl leckdo z nás.

Je to tak. Přiznat vlastní chybu je nesmírně těžké. Ale proč vlastně? Taková věc se přece může stát každému. Majitel studny ji mohl pečlivě zakrývat každý den, rok co rok, když hnal stáda z pastvy. Jednou jedinkrát si na studnu vzpomněl, když už byl s ovcemi u ohrady. Tak teď už se přece nebudu vracet. Jednou se to nezblázní. A hned ten den večer mu někdo tluče na dveře, ať prý se jde podívat, že v jeho studni plave utopený osel rozhořčeného návštěvníka. Nebo měl větší stádo a k tomu rovných šest studní. Dohlédnou osobně na zakrytí každé z nich, to by nemohl dělat nic jiného. Dohlédl na ty blízko města a na tu u cesty, aby tam nespadli děti. Ta osudná studna byla třeba na odlehlém místě a kromě toho každý zdejší ví, že tam ta studna je. Tak co. Kdo to mohl tušit.

Opravdu, kdo to mohl tušit? Každý z nás žije s jistou mírou nezodpovědnosti, jinak by se musel zbláznit. Ba skutečně se vyskytuje duševní nemoc, která trápí člověka tím, že se cítí zodpovědným za cokoliv, co se v jeho okolí stane. Takový člověk však skutečně smýšlí chorobně. Nikdo nedokáže mít vše dokonale ohlídané a pojištěné. To člověku nepřísluší. Člověk nemá v moci ani vlastní život, co teprve své široké okolí. Vše spravuje jen jediný, Pán Bůh všemohoucí.

Proč nám tedy dělá potíže přiznat chybu? Chyba se přece může stát, nějakému zanedbání se nevyhne nikdo. Nejprve: Člověk se těžko smiřuje s tím, že nemá všechno pod kontrolou. I když je to zjevné, i když chyby dělá každý. Ale jestli člověk není úplně pánem svého osudu, pak je závislý na cizí milosti. Pak je závislý na milosti Boží. Na tom, zda jej bude Bůh strážit, zda se k němu zachová milostivě.

Za druhé: Člověk má obavu, že když přizná chybu, budou mu jí lidé stále připomínat. Že když přizná chybu, svedou pak na něj lidé úplně všechno. A to je často oprávněná obava.

Tak člověk někoho poškodí, aniž by chtěl, aniž by tušil, že by se něco mohlo stát. Prostě se mu přihodí, že někomu způsobil škodu. Je mu jasné, že by měl škodu napravit. Ale on přece nic špatného udělat nechtěl. A přes to se od něj čeká náprava. Necítí vinu na své straně. Odpověď se tedy zdá jasná: Vinen je ten poškozený. To on se připletl do cesty a já z toho teď mám polízanici. A tak se viník stává útočným. Co po mně ten druhý chce? Vždyť se to samé klidně mohlo stát i mě! I můj osel mohl spadnout do té studny. Můj býk mohl potrkat nejen cizího býka, ale klidně i nějakého jiného býka z mého stáda.

A je to skutečně tak. A tu přichází Zákon, aby zabránil zbytečným sporům mezi lidmi. Přichází zákon, aby zachránil lidskou svornost a soudržnost. Ano, milý člověče, důsledek tvé nedbalosti se mohl vymstít i tobě samému. Jenže náhodou utrpěl někdo jiný. Nuže, tvařme se, že se to nestalo. Že jsi utrpěl jen ta sám. Utopil se v tvé studni něčí osel? Druhý má teď mrtvého osla. Tak to udělejme tak, jako by se to stalo tobě samému: Jemu osla zaplať nebo mu dej svého. A ty na tom budeš jako by býval byl on: Tu máš mrtvého osla. Tak, a Teď je to jako by se ta věc stala jen tobě. Nikdo už ti nemá co říkat. Tvůj soused má zase živého osla, ty máš toho utopeného. Jako by se tvého bližního nic nedotklo.

Dva býci se poprali. Klidně mohl vyhrát ten sousedův a ty bys měl teď mrtvé zvíře. Ale vyhrál tvůj býk a mrtvé zvíře má tvůj soused. A protože to klidně mohlo dopadnou i obráceně, tak se tvařme, že to dopadlo tak na půl. Tu máš půlku mrtvého býka a půlku peněz na nového. A kdo ti teď může něco vyčítat. Jste na tom se sousedem stejně, stala se vám stejná nepříjemnost. Nové býky můžete jít koupit společně, stejně se bez nich dlouho neobejdete.

Ukradl jsi beránka? Nu, krást se nemá, ale kdo si někdy něco nestrčil do kapsy. Máš teď strach, že už tě napořád budou mít za zloděje? Nu, tak se tvařme, že někdo neznámý odkradl tebe. Teď se ti jako ztratí čtyři ovce a je to smazáno.

A tak Bůh ve svém Zákoně pamatuje na to, že jsme jen lidé. Vždy trochu nedbalí a trochu nezodpovědní. Mnohdy nechceme uškodit, ale stane se. Ať ale na tom netratí někdo jiný, ať je to, jako by se to stalo nám. Vlastně to tak opravdu je, nám se stala mrzutost, protože jsme povinní někoho odškodnit bez vlastní zlé vůle. Takže si to s tím druhým prohodíme. Zákon nám dává za pravdu: Stala se ti mrzutost. A druhému zavírá ústa: Co se budeš po druhém vozit, jemu se stala mrzutost – ty svého býka, svého osla máš.

Z dnešního přikázání nám plyne tato útěcha: Ne vždy, když způsobíme něco zlého, znamená to, že jsme celí zlí. Mnohdy na nás vina skutečně padne, jako by odněkud shůry. O to snazší ale vlastně je vzít její důsledky na sebe. Stalo se něco zlého, co se stává, co se může stát každému. Nenechám to ale přece padnout na druhého, vezmu to na sebe. Nepředám zlé dál, vezmu je na sebe, zůstane u mne. Nebudu tím, skrze koho zlé přichází do světa. Stala se skrze mne zlá věc, ale já nejsem zlý. Ponesu zlou věc, jako by se stala mě. Vzpomeňme nakonec na Krista, skrze kterého přišel soud na svět, ale on jej vzal na sebe, nenechal jej dopadnout na lidi.

Čteme zde pro sebe i napomenutí: Když někdo udělá chybu, poškodí druhé, měly bychom se spokojit s tím, že přijme plné důsledky svého jednání. Když toto udělá, pak je vlastně on tím poškozeným. Pak jej nelze tlačit dál. Že někdo udělá něco zlého, neznamená že je celý zlý – pokud se dokáže ke své chybě přiznat a nést její plné následky. Pak si naopak zasluhuje náš soucit a naše uznání.

Kristus nesl bolesti, nemoci, smutek a trápení tohoto světa; přitom jej nic nenutilo, aby mezi nás přišel. Nijak si nezasloužil nést náš osud a přece v tom byl věrný až po strašnou smrt na kříži. Nám chybí jeho nevinnost i jeho důslednost. Tím spíše bychom měli brát bolesti druhých za své a dělit se s lidmi o jejich břemena. Trápení tohoto světa, všechny nešťastné, politováníhodné náhody, všechny mrzutosti: To je náš společný nepřítel. My pak jsme mezi sebou bratři, skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen