Toto by měl slyšet ještě někdo jiný, než my, napadlo nás možná, když jsme slyšeli dnešní přikázání. Nebude brát úplatek. Toho přikázání se lidé dovolávají denně. Přijde na ně řeč mezi věřícími a mezi přáteli. Někdo tam nahoře vzal úplatek. Bylo to v novinách. Někdo tam na hoře rozhodl pro nesmyslnou věc. Pořídil za naše peníze něco nepotřebného, něco předraženého. Zaplatil za špatnou práci. Za tím bude úplatek. Takhle se baví lidé na ulici, i s neznámým člověkem lze zavést řeč na úplatky a jistě se chytí. Všichni tam nahoře jenom hrabou, na tom se lidé snadno shodnou.

Ale tam nahoru se nakonec každý dostal zezdola. Dostal se tam tak, že jsme si jej vybrali, jako jednoho z nás. Člověk se tedy musí nějak proměnit, když se dostane k moci. Rozhořčujeme se nad úplatky, ale jakmile někoho, kdo se rozhořčoval s námi, pošleme nahoru, snadno se z něj stane úplatkář. Sklon k úplatkům tedy musí být něco, co je v každém z nás. Už jen proto, že máme sklon považovat za úplatného vůbec každého, kdo se dostane k moci. Říkáme: Všichni berou úplatky. Ani na to nepotřebujeme důkazy. Sami čekáme, že se takto musí každý proměnit. Ten sklon vězí v každém z nás.

Ne každý také přijde k moci hned s nataženou dlaní. Na to už musí být otrlý, navyklý. Řekněme, že k moci přijde nový člověk. A má třeba rozhodnout, kdo postaví silnici. Každá z pěti firem hodí na stůl těžký balík papírů. Je tam deset nějakých nákresů, spousta tabulek s čísly, kolik bude stát beton, kolik štěrk, kolik asfalt. V tom se člověk těžko vyzná. Ke každému balíku tedy dostane menší balík s rozborem, v čem je ta nabídka výhodná, v čem ne. A je zase tam, kde byl. A pak mu jedna z firem řekne: Víte co, my vám ukážeme, jak jsme tu silnici postavili v Itálii. Vezmeme vás tam letadlem, zajistíme vám bydlení. Když už tam budete, můžete se skočit podívat na památky. A vemte rovnou rodinu, beztak jste od nich teď pořád pryč, tak ať vás užije. Vida, řekne si náš mladý a nezkažený zástupce. Ti jen nemluví o číslech, ti dovedou svou práci ukázat. A jak to mají dobře zorganizované, autem na letiště, autem z letiště, silnice moc pěkná, hotel taky dobře vybraný. Jsou to milí lidé. Dám to jim. Většina lidí se nechá uplatit maličkostmi. Zkuste se jednou podívat, kolik dostal ten uplácený a kolik vydělal ten, kdo uplácí. Většinou to vůbec nejde srovnávat.

Napodruhé už bude mít ten úplatný člověk pocit, že jedná se starými známými. Už bude mít pocit, že našel ty pravé lidi pro každou práci. Vždyť už se jednou osvědčili. Už bude zvyklý, že je odměňován za svá moudrá rozhodnutí, za to, že se v lidech vyzná. Příště už třeba sám natáhne ruku. Správní lidé ho dokážou ocenit. A on pozná ty správné lidi, proto je přece vládcem.

Tohle nebezpečí číhá na každého z nás. Sice že si říkáme, že spravedlnost znamená dát za pravdu těm správným lidem. Dnešní přikázání nezačínají úplatkem, ale takto: „Nebudeš šířit falešnou pověst. Nespřáhneš se se svévolníkem, aby ses stal zlovolným svědkem.“ Důležité je na tom přikázání právě to nespřáhneš se. Málokdo si totiž na druhého vymyslí něco zlého. Ale skoro každý něco takového rád slyší. Protože pokud ten druhý opravdu udělal něco zlého, není tak dobrý, jak jsme si mysleli. O to lepší jsme pak my. Hned si vzpomeneme na chvíle, kdy se s námi přel, kdy k nám nebyl dost uctivý, kdy nám něco vyčítal. A vida, teď prý provedl nějakou špatnost. Dělal se lepším a vida, jak dopadl. Nyní vidíme, že jsme byli celou dobu v právu. Protože takové jsou konce jeho cesty! On padl a my jsme zůstali rovně stát. Inu, strom se pozná po ovoci. My známe ty správné lidi. A tenhle to není!

Proti falešné pověsti si ten nebožák nijak nepomůže. Když se bude hájit, lidé si řeknou: Vida, jak zneklidněl, tak přece nemá čisté svědomí. Když bude mlčet, lidé si řeknou: Vida, nemá a to co říci. Anebo ještě hůře: To je ale drzost, on dělá, jako by nic. A tak se z domácího stane náhle pouhý trpěný host mezi lidmi.

Pokud už hostem je, chytí se ho falešná pověst daleko snáz. Když člověk ukáže prstem na hosta, když si na něj došlápne, cítí se pak o to víc jako domácí. Také ten, kdo utlačuje hosta, cizince, ujišťuje se, že zná ty správné lidi. Lidi ze správného města, lidi toho správného národa, té správné barvy.

A proto nám dnešní přikázání říká, že ve spravedlnosti vůbec nejde o lidi. Spravedlnost je kvůli Bohu, ne kvůli lidem. Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Spravedlnost stojí úplně mimo nás. Je chladná, studená, je nám cizí. Vždyť jsme četli: „Ani nemajetnému nebudeš v jeho sporu nadržovat.“ Spravedlnost je ještě něco mimo cit, mimo běžnou lidskou vřelost. Je studená, stojí sama mimo nás. Nedělá nám žádnou radost, nemá pro nás žádnou chuť. A tak to má být!

Skoro každý se může opřít o svou rodinu nebo alespoň o přátele. Nebo alespoň o lidi, kteří si jej váží nebo jej potřebují. Ale co zbývá tomu, kdo nemá ani rodinu, ani přátele, ani si jej nikdo neváží, kdo je nahraditelný? Ano, co zbývá takovému hostu na tomto světě? Jedině spravedlnost.

Nemůžeme dosáhnout toho, aby nikdo na světě nebyl sám. Často musíme bojovat jen za tak málo, aby v nás nevyhasl plamen lásky k našim nejbližším a k lidem z rodiny víry. Nemůžeme obejít celé město a každého se zeptat, zda náhodou není sám. Ledaskdo by o naši společnost ani nestál. Vždy někdo propadne tou sítí lidských vztahů a tak nemůžeme být bližním každému člověku na světě. Ale každému můžeme dopřát spravedlnost.

Spravedlností dáváme místo lásce Boží. Pro koho nemají nic lidé, pro toho má stále ještě Bůh spravedlnost. Proto je psáno: „Buď dalek každého podvodu; nepřipustíš, aby byl zabit nevinný a spravedlivý, neboť svévolníka neospravedlním.“ Na koho nikdo nemyslí, na toho stále ještě myslí Bůh, i když je třeba jinak nevděčný a zlý.

A mohlo by to být i jinak! Vždyť by jen mohli lidé držet při sobě. Člověk si vystačí s tím, že má ty své, o které se může opřít. Na nějaké spravedlnosti nemá žádný zájem. Však také tam, kde jsou lidé pevně začlenění do svých rodin a kmenů, kde je o každého postaráno, tam moc spravedlnosti není. Třeba na Balkáně nebo na Kavkaze. Nakonec i v našich krajích spravedlnost skomírá, protože o každého je nějak postaráno. Tím se nejvíce zabývají vrchnosti v Evropě: Aby měl každý co jíst a kde bydlet. Na to jde většina peněz. To všude celkem dobře funguje. Spravedlnost stojí stranou. Lidé si na to zvykli, více se starají, co jim kdo dá zadarmo, než kdo prosadí právo. Ale i při tom vždy někdo vypadne. Někdo, komu se stala křivda a chce právě jenom spravedlnost. A jak je u nás život docela příjemný, to nejhorší, co se člověku může u nás stát je, že se musí domáhat spravedlnosti.

Právě na toho tedy pamatuje Bůh. Když jsem na začátku mluvil o tom, že v každém z nás vězí semínko úplatnosti, tedy teď se k tomu vracím. Každého z nás, i kdyby mu vůbec nezáleželo na majetku, mohou uplácet jeho city. Každý z nás se může spolehnout jen na svou rodinu, na své přátele, na svůj sbor. To je normálně úplně v pořádku, tak má náš život vypadat. Ale vždy budou také lidé, které vůbec neznáme. Ale Bůh je zná! Když dáváme průchod nestranné spravedlnosti, uvolňujeme místo Božímu milosrdenství. Pak jsme syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým.

V praxi to vypadá přesně jako ten příkaz o sedmém roku: „Po šest let budeš osévat svou zemi a sklízet z ní úrodu. Sedmého roku ji necháš ležet ladem. Nebudeš ji obdělávat, aby jedli ubožáci z tvého lidu, a co zbude, spase polní zvěř. Tak naložíš i se svou vinicí a se svým olivovím.“

Na závěr si tedy představte, že takto necháte ležet ladem svou vinici. Sedmý rok vám po ní courají bezdomovci. Všechno se v člověku bouří. Moje milá vinice! Nezaslouží si ten rok bez péče. Vždyť – kvůli komu? Kvůli nějakým pobudům, které ani neznám. Pro ně je těch hroznů škoda. Jinak to ani nemůže být. Ale sedmý rok je rok spravedlnosti, se kterou Bůh pamatuje na všechny, které nikdo nezná. On dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Nakonec, jeho Syn, slunce spravedlnosti, vzešel i nad námi, nevděčnými a zlými a osvítil nás, abychom mu byli podobni. Amen