Mojžíš se vymlouvá, že nikam nepůjde. Možná i vy znáte lidi, které nedostanete z domu. Zvete je na návštěvu, do kavárny, do hospody, na výlet. Ale nepůjdou. Vždycky je důvod, proč musí zůstat doma. A když je nakonec přece jen zlomíte, nakonec vm stejně zavolají, že to nepůjde. Takoví lidé nechodí ani do kostela.

A domyslíte se, že je za tím buď rodina, najčastěji jejich manželský protějšek. A nebo jejich záliba v domácím pohodí, pokud jsou sami. Ale vždy se dá důvod shrnout slovem „soukromí“, ať už o samotě, nebo ve dvou.

Po dvakráte už jsme sledovali Hospodinovu rozmluvu s Mojžíšem z hořícího keře. Mojžíš se sám šel podívat, „proč hoří a neshoří keř“. Chvílemi jako by už počítal s tím, že do Egypta půjde a ptal se na praktické detaily. Ale když už se vyřeší všechno, stejně řekne: „Prosím, Panovníku, pošli si, koho chceš.“

Tak. A znova si představte, že chcete někoho někam vytáhnout a on vám nakonec řekne: Nejdu, jdi s někým jiným. To byste ho zabili. A Hospodin chce Mojžíše také zabít. Sice mluvím trochu v nadsázce, ale jádro příběhu skutečně zní: Úplné stažení do soukromí znamená smrt. Soukromí je jistě dobrá věc a řekl bych, že vyspělost země se právě pozná podle toho, kolik člověku nechává soukromí. Žijeme v lepších časech, než byly. Dnes již nemusíme trpět to, aby nám každá sousedka koukala do hrnců a na každém rohu se nás někdo ptal v kolik vstáváme a jak to že naše děti běhají venku v roztržených kalhotech. Právě proto ale, že je soukromí taks snadno dostupné, musíme znát i jeho mez.

Soukromí potřebujeme, protože v něm můžeme být sami sebou. Soukromí, to je rodina, ještě soukromější je, když má člověk na chvíli klid i od rodiny. Nejsoukromější pak je spánek, kdy dokonce duše sama není vázána tělem a putuje si ve snech, kde chce. Ale spánek, to už je jen krůček od smrti, spánek je malá smrt. Být sám seebou a sám se sebou je tak sice dobré. Ale zároveň, protože život nemáme sami ze sebe, ale vše oživuje Duch, člověk jen sám u sebe a pro sebe je mrtvý člověk.

Proto Hospodin říká: „Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti: Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého prvorozeného syna.“ Být sám, bez Hospodina, je pro Izrael jako smrt. Farao tím zabíjí Hospodinova syna; spravedlivě tedy Hospodin říká Za to zabiji tvého prvorozeného syna.

To je tedy už na začátku ve hře. A Mojžíš slyšel, co Bůh řekl, totiž: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin?“ Máme své soukromí, své pocity. Své lidi bližší i vzdálenější. Ale nakonec, skutečnost je jen jedna, pravda je jen jedna, stejná pro všechny lidi. Pravdivé nikdy nebude to, co si myslíme jen u sebe. Ale to, co skutečnost prověří, na čem se budeme alespoň s někým moci shodnout, co funguje, co dokážeme naplnit.

Hospodin posílá Mojžíše k lidem, do široké společnosti a říká mu: Co vidíš ty, musejí nakonec vidět i oni. Co slyšíš ty, měli by i oni slyšet. Jinak je tohle setkání k ničemu.

Mojžíš i po tom všem hledá záminku, proč nejít. I když je mu kolem osmdesátky, jde se zeptat tchána, zda může jít. A řekl bych, doufá, že tchán řekne ne. Ale tchán řekne: „Jdi v pokoji.“ A to je všechno. Už se není na koho vymluvit.

A tak to bývá dodnes. Sice že člověk odmítá všechny výzvy boží, církevní i mezilidské, že odmítne udělat to, co je prostě obecně správné a řekne: Dělám to pro rodinu, pro děti atd. Zkušenost ale ukazuje, že o tohle se člověka úplně nikdo neprosí. Tak dospívající děti rodičům obyčejně vyčtou nejspíš ty kompromisy a ústupky, které člověk dělal kvůli nim. Puberťák obyčejně řekne: Naši nikam nechodí, k nám nikdo nechodí, úplně rezignovali. Naopak, už děti prožívají a váží si toho, že jejich rodiče mají i nějaké vlastní zážitky, že táta s mámou vyarzí někam bez nich. Stejně tak manželům prospěje, když vyrazí někam mezi lidi, minimálně proto, že pak můžou doma všechny ostatní spolu probrat. Když se manželé setkávají s o něco cizejšími lidmi, dává jim to možnost znova ocenit vzájemnou blízkost. A nakonec, dobré je i to, když si muž občas vyrazí se svými kamarády a žena s kamarádkami, trochu jako na základní škole – a tak si znovu uvědomí, že jsou každý z jiného, velmi odlišného světa a jaký že je Boží div, že vůbec muži žijí se ženami a ženy s muži, když si vlastně vůbec nerozumí. Zkrátka, cena soukromí je v tom, že je to místo, kam se vracíme z veřejného života, ne že dřepíme doma pořád. To je jako v hrobce.

Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi. A to mu slouží ke cti. Ovšem, Bůh jej vyzval na cestu do Egypta – a on se na to v osmdesáti letech jde zeptat tchána, kterého podle všeho překvapuje, že se ho Mojžíš ptá. Na misi veze na oslu celou rodinu. A co je nejdivnější, prorokův vlastní syn, syn proroka smlouvy, nemá znamení smlouvy na svém těle, není obřezaný. Mojžíš měl dva syny a tak si vykladači lámou hlavu, proč jeden z nich nebyl obřezaný. Mohou jen hádat, jako i my můžeme jen hádat. Ale soudí často, že prvního syna ještě nechal obřezat, u druhého si řekl, že by se to třeba ženě nebo tchánovi nelíbilo a tak to nechal tak. Jde Izraelcům hlásat Zákon, chce, aby aby se postavili faraónovi, ale ve vlastní rodině to nechává všechno běžet, aby byl klid.

Hospodin se s ním střetl a chtěl ho usmrtit. Úplně nevíme koho; možná bychom sami nevěděli, kdo z nich je víc na zabití. Mojžíšův syn, který vyrůstá mimo Hospodinovu smlouvu, nebo Mojžíš, který to tak nechává. Abychom nalezli něco obdobného v naší běžné zkušenosti: Kdo nás zlobí víc? Rodina, kde otec s dětmi utlačuje matku nebo matka s dětmi utlačuje otce, nebo takový otec či matka, který/která si to nechají líbit? Když se v jednom svazku sejde člověk příliš ústupkářský a příliš panovačný, jsou tak říkajíc na zabití oba. Všem jim to takhle vyhovuje – ale Bůh se na to dívat nemůže, ani lidé kolem.

Celou tu děsnou noc pravdy vyřeší kupodivu Sipora. Obřezala svého syna. To je jediné jisté. Ale čích nohou se dotkla? A kdo je její ženich? A to ještě slovo „dotkla se“ jde přeložit jako „hodila“. Ale co? A komu k nohám? A někteří překládají tak, že Sipora hodila synovu předkožku k nohám Mojžíšovi a řekla: Ty jsi ale krvavý, zpropaděný manžel! Ale všichni se shodnou, že to místo je nejasné i v originále.

A někteří se moudře ptají: Věděla to Sipora sama, co přesně myslí? Možná pro ni najednou byl ženichem Hospodin, Mojžíš i její syn. Vždyť již Eva, když porodila Kaina, řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ I zde jako by její muž, syn i Hospodin byli jednou osobou. Sipora najednou udělá to, co zanedbal, snad z přílišných ohledů, i Mojžíš, Boží prorok. Z nich ze všech je ona najednou nejhorlivější v plnění Zákona. Protože celou dobu tuší, co je správné. Podle všeho však čeká, že věc prosadí někdo jiný. Snad Hospodin sám, snad její muž, snad až její syn.

Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví. Nakonec se to týká všech tří. Hospodin je ženichem Izraele, lidu, do kterého Sipora patří, lidu vykoupeného krví. Nepatří jen k Mojžíšovi a svým dětem, ale do společenství celého Izraele. Hospodin je i její ženich. Její ženich je i Mojžíš. A tady bychom mohli říci snad to nejpraktičtější ponaučení: Že totiž někdy nás lidé odmítají prostě jen proto, že zkouší naši vytrvalost. Nechtějí nám něco dát zadarmo, ale přece chtějí, abychom si na svém trvali. Chovají se tak ženy vůči mužům, ale vlastně i muži vůči ženám. A také děti vůči rodičům a rodiče vůči dětem. Když na sebe mají lidé spoléhat, zkouší také navzájem svoji pevnost. U blízkých prostě někdy čekáme, že budou náš odpor překonávat.

Ženichem je nakonec i její syn. Ženichem, kterého by jednou, podle našich zvyklostí vedla k oltáři, aby jej předala jiné ženě. I bez oltáře, kterého jednou musí pustit z domu; třeba i kdyby se neženil. Ale musí ho pustit, má-li si jej pak vážit.

A tak je to nakonec Sipora, kdo bere rozum do hrsti. A i kdyby byl správný ten překlad, že pak prskne po Mojžíšovi, jaký že je krvavý manžel, stejně uznala za pravého Boha Mojžíšova, Boha svého lidu, i Boha svých synů. Sipora nakonec otevřela okna jejich rodinného domu k Božímu lidu, do ulic nového Jeruzaléma, aby zavlál Duch oživující a jejich dům se jim nestal rodinnou hrobkou.

Bylo kolem toho všaho cirátů – a nakonec všechno klapne. Mojžíš se potká s bratram, políbí se a jdou do Egypta. Áron vyřídil všechna slova, která mluvil Hospodin k Mojžíšovi, a Mojžíš učinil před očima lidu ona znamení. A lid uvěřil. Když slyšeli, že Hospodin navštívil Izraelce a že pohleděl na jejich ujařmení, padli na kolena a klaněli se. Amen