Nyní uvidíš, co faraónovi udělám. Donutím ho, aby je propustil; donutím ho, aby je vypudil ze své země.

Bratři a sestry, tato slova slyšíme potom, co Mojžíš spatřil hořící keř, uslyšel Boží hlas, slova poslání, aby šel do Egypta ohlásit vysvobození. Potom, co dopředu řekl, že mu nikdo neuvěří, že není způsobilý mluvit. Po tom, co ho sám Hospodin chtěl na cestě do Egypta zabít. Po tom, co faraonovi řekl věci velké a vznešené a farao jen utrousil: „Hospodina neznám a Izraele nepropustím.“ Po tom, co si farao zahrál na tátu bratří Mojžíše a Árona, co jim řekl: „Proč, Mojžíši a Árone, odvádíte lid od jeho prací? Jděte za svými robotami!“. Co jim řekl: No tak chlapci, nedělejte mi tu nepořádek – a pak řádně zatopil Izraelcům a udělal jim ze života peklo, takže řekli Mojžíšovi a Áronovi: Vy, vy jste pokáleli naši pověst u faraóna. To jste tomu dali! Dali jste mu do ruky meč, aby nás zahubil. To jste nám pomohli! Zkrátka, všechno, všecičko se začalo jít úplně špatně.

A Mojžíš, jak už jsem minule řekl, říká: „Proč jsi mě vlastně poslal?“

A Hospodin odpovídá: „Nyní uvidíš, co faraónovi udělám.“ Po tom všem ta slova zní, ač je strašné to tak říci, jako slova dítěte, kterému se snažíme šetrně sdělit, že budoucnost nebude růžová. A ono odpovídá: Ale ne, všechno bude dobré, teď uvidíš, atd. Zní to jako rouhání, říci, že Hospodin neví a nezná, že mluví jako ten, kdo vidí svět růžovými brýlemi ve chvíli, kdy všichni rozumní věc vzdali.

Ale tato zdánlivá pošetilost Boží je moudřejší než všechna lidská moudrost. Hospodinu patří všechen čas. I dětské chvíle, kdy si říkáme, jak by všechno mělo být hezké. A, jak děti říkají, bude to „zítra“; to znamená za chvilku, jen se jednou vyspíme.

Patří mu i ten čas, kdy si, zcela věcně dovedeme říci: Tahle potíž, tahle mrzutost, tahle bolest je na dlouho, možná na celý život.

My lidé si buď dovedeme malovat věci na růžovo, nebo úplně naopak říkat: Tohle nepůjde. Ale Bohu se blížíme právě tehdy, když dovedeme říci: Bude to velmi dobré, ale také to bude mnoho stát a nemusí to vyjít. Bohu se blížíme, když dovedeme poznat cenu věcí. Když si dovedeme stále představit, stále cítit, že by nás, docela brzo, mohlo vlastně všechno těšit a zároveň známe cenu – že to totiž nebude vůbec lehké.

Tedy znovu: Po drtivém nezdaru Mojžíšova prvního setkání s faraónem znějí Hospodinova slova jako nějaké snění: „Když mi nenaslouchají Izraelci, jak by mě poslechl farao! Nejsem způsobilý mluvit.“