Faraon byl zvyklý jednat jako bůh. Všichni lidé kolem něj i v celém Egyptě byli pod ním, díval se na ně s vrchu. Skutečně nad ním už nebyl nikdo.

Všimněme si, že Písmo vůbec nemluví o Egyptských bozích, i když do dneška víme, že jich měl Egypt mnoho, že si tesal jejich sochy a stavěl jim obrovské chrámy. Ale Písmo mluví jen o faraonovi. Jen on zde stojí ve vzdoru proti jedinému pravému Bohu. Egypťané poznají, že já jsem Hospodin, až vztáhnu svou ruku na Egypt a vyvedu Izraelce z jejich středu. Egyptští bohové nestojí za řeč, protože prostě nejsou.

Pro Egypťany je farao prostředníkem mezi nimi a bohy – a sám jeden z Bohů. S nikým jiným nemají Egypťané zkušenost. Žádného jiného boha než faraona neviděli ani neslyšeli. To on, věří Egypťané, mluví s bohy. To on, věří Egypťané, ví co dělat. Ale farao neví. Nemůže dostávat žádné příkazy od bohů, kteří nejsou.

Představme si Egypt jako dům o mnoha patrech. Ty nejnižší sedí dole ve sklepení, snaží se z mizerného života vzít to málo, co jde a říkají si: Ti nad námi, ti vědí. Ti nad nimi žijí sice o něco lépe. Ale říkají si: Těm dole se to mluví. Ale mi dostáváme rozkazy shora. Tam vědí. A tak dál nahoru a nahoru, až po ty úplně pod střechou, kruh vezírů. Ti si gratulují – jsme úplně navrchu, všichni pod námi k nám vzhlížejí pro radu. A nad námi už je jen farao – a ten, ten už skutečně mluví s bohy. Oči všech a naděje všech pater Egypta se upírají k němu.

Ale tam, kde Egypťané očekávají faraona ve společnosti bohů, sedí jen farao sám. A bohové, v jejichž společnosti farao žije, jsou jen zbožněná přání, přání proměněná v bohy. Aby se rozvodnil Nil a zúrodnil náplavou půdu. Aby se udržel a na věky trval královský dům. Aby moc Egypta rostla. Aby pole rodila. Aby po smrti bylo stejně dobře, jako zaživa, aby radosti královského života nikdy neskončily. Pokaždé je však důležité něco jiného. Pokaždé člověk nemyslí na smrt, a co bude po ní a tak ani na bohy podsvětní. Záplavy přicházejí jen jednou do roka, pak už na ně není třeba myslet, stejně jako na setbu a sklizeň a jejich božstva. Farao neví, čí je. Dnes prosí toho boha, zítra zas jiného. A tak, skutečně důležitý je vlastně jen on sám. Ale on sám je prázdný. A tak je vláčen z místa na místo okamžitými potřebami a náladami. Zároveň neposlouchá nikoho a zároveň slouží všemu kolem sebe. Tak je to podnes s každým, kdo říká „Věřím v sebe“.

Proto Hospodin řekl Mojžíšovi: „Pohleď, ustanovil jsem tě, abys byl pro faraóna Bohem, a Áron, tvůj bratr, bude tvým prorokem.“ Nyní se farao setká s někým, ke komu Bůh, jediný Bůh, opravdu mluví. Nyní se farao setká s někým, kdo má skutečně někoho nad sebou. Kdo poslouchá, třeba nerad. Kdo si sám sebou není jistý, kdo podle všeho před lidmi koktá a potřebuje Árona, aby za něj mluvil. Sebou si Mojžíš jistý není – ale Hospodinem ano. A tak se z Árona, který by v běžné situaci vypadal jako starší bratr, který musí mluvit za svého nesmělého mladšího bratra, tak se z Árona stává najednou prorok, služebník. Služebník svého mladšího bratra. A z Mojžíše je najednou Bůh pro faraona. I oči faraona se najednou musí upřít nahoru. Protože nad ním je nyní Mojžíš – a s tím už Hospodin skutečně mluví. Poznat je to z toho, že Mojžíš přišel, kam by normálně nechtěl – do Egypta, kde je stíhán pro vraždu. Že dělá, na co ani trochu nemá povahu – přesvědčuje zástupy lidí, jedná na nejvyšší politické úrovni. Za tím něco je. Nad ním někdo je.

Kdo slouží Hospodinu, stojí nad bohy tohoto světa, stojí nade vším, čemu se svět klaní a co uctívá. Kdo slouží Hospodinu, ten je sám ve světě jako bůh. A věci tohoto světa mu pak buď slouží, nebo se mu vzpírají a utíkají od něj. Pro věřícího nepřestávají věci tohoto světa existovat. Ale jsou pod ním, jako jeho služebníci. Když je zbožný člověk bohatý, je to pro něj ulehčení, protože s penězi jde všechno snáz. Je to ulehčení – ale také zlehčení, protože to prostě nemá tak těžké, jako chudý. Když je zbožný člověk chudý, má to těžší – ale tím více si sám sebe může vážit. Komu všechno slouží samo, nemusí být příliš mocný a silný. Komu se vše v životě vzpírá, ten musí mít velkou moc.

Mojžíšovi se vzpírá farao. Hospodin zatvrdil faraonovo srdce. Ale to neznamená Mojžíšův neúspěch. Mojžíš, který poslouchá Hospodina, je nad faraonem. Faraon není bůh, od kterého by Mojžíš a Izraelci měli čekat milosti. Farao pouze překáží na cestě. Farao, který neposlouchá Mojžíše, se stal Mojžíšovi zrcadlem: Na faraonovi nyní vidí, jaké to je, když je někdo zatvrzelý vůči Bohu. Mojžíš na faraonovi vidí, jaké to asi bylo, když se on sám, Mojžíš, vzpíral Hospodinu. Jak pošetilé, nesmyslné a zničující je se Bohu vzpírat. Jak člověk škodí sám sobě, jak se přímo žene do potíží. A přitom je jasné, kdo zvítězí; předem je jasné, že vítězství patří Hospodinu.

Mojžíš tak může děkovat, že mu Hospodin domlouval, že změnil jeho srdce, že mu dal prohlédnout. Farao se vzpírá jasnému slovu, znamením i trestům. Vůbec není samozřejmé, že člověk jedná rozumně. Jasná fakta nejsou pořád záruka, že někoho přesvědčíme. Poznání a prozření je v ruce Boží. Proto, když potkáme v životě člověka zatvrzelého, dívejme se na něj v posledu jako na svůj obraz a buďme pozorní, zda se mu v něčem nepodobáme – varujme se sami u sebe jeho umanutosti.

Dnešní čtení dopadá nerozhodně. „Egyptští věštci učinili svými kejklemi totéž. … Totéž učinili egyptští věštci svými kejklemi“, čteme po dvakráte. Později už jim to tak nepůjde, zvládnou ještě žáby, ale mouchy už ne, Bůh ví proč. Ale teď ještě drží s Mojžíšem krok. Ano, drží krok. V tom je ten vtip. Staří rádi přirovnávali ďábla k opici. Ďábel je opice a napodobuje.

Bůh s něčím přijde – a svět udělá něco podobného, ale bez Boha. Je to nízké – ale funguje to. Co na plat, že Áronova hůl pohltila hole věštců – egyptští věštci dokázali tak nějak totéž, i když druzí, i když s horším výsledkem – ale umí to také. Faraonovi je jedno, že div s holí měl sloužit jako znamení, které něco říká, které potvrzuje nějaké slovo.

S naším hlásáním evangelia jsme na tom dnes jako Mojžíš ve svém prvním střetnutí s faraonem. Jako první jsme hlásali Kristova slova, že Bůh nebydlí v chrámech, že se nespokojí s obřadem – a věděli jsme proč: Totiž proto, že chrám je tu proto, aby z něj člověk vycházel proměněn a bohoslužba proto, aby nesla své plody v životě. Kristu se pak jako ozvěna ozvalo nařčení, že chce zbořit chrám. A dnes slyšíme odevšad jako štěbetání papouška, beze smyslu: Bůh je všude, třeba i v lese, nepotřebujeme kostel. Mluví však Bůh v lese? A chce od nás něco ten bůh? Ve chvíli, kdy se kostel vyprázdnil, svět hned přišel se svými obřady – a dnešní mudrci hlásají velkou novinu, že člověk potřebuje obřady, rituály a místa setkávání. A na co, můžeme se zase ptát my. Ale odpověď nedostaneme, jako ani egyptští věštci by nedovedli říci, proč proměnili své hole v draky. Neřeknou, co to znamená, stačí, že to dokáží také – a bez Boha. My však víme, s kým se setkáváme a komu sloužíme.

Mojžíš neměl v ruce jeden trumf. To by nestačilo. Měl jich deset a ještě další esa v rukávu. Ani my nemůžeme sázet na jednu kartu. Hlásali jsme svobodu v Bohu – svět přišel se svobodou bez Boha. A když nyní hlásáme spolu se svobodou také řád a morálku, jako jsme to dělali od počátku, buďte si jisti, že brzo uslyšíme něco podobného odjinud. Nyní jsme sami, kdo říká: Ve svobodě také poslušnost a odříkání, pokud si to Bůh žádá. Ale jako ozvěna se už teď z mnoha míst ozývá: Odříkání, odříkání. Nejezděte autem. Teploměry jen bez rtuti. Proč, ptáme se? Ale odpověď je někde vysoko v atmosféře a nikdo ji pořádně nezná. A buďte si jisti, že brzo se začne ozývat i „poslušnost, poslušnost“ – taková poslušnost, že se člověk ani nesmí zeptat, proč má poslouchat.

Závěrem: Farao, věštci, i celý Egypt se může pochlubit, že to dělali dobře. Postavili chrámy a pyramidy, uměli čarovat – jenom nevíme, proč to dělali, kdo jim to nařídil – a nevěděli to ani oni. Byli si jisti tím, jak věci dělají, ale nevěděli proč. Sloužit tomuto světu, svým sklonům a věcem tohoto světa vždy znamená zatvrzelost a umanutost, která dělá dojem jen na první pohled.

My buďme jako Mojžíš, proroci – ba jako sám Kristus, který sám byl mnohokrát roztrpčen z výsledků svého kázání. Buďme si jisti Bohem, buďme si jisti, že má smysl poslouchat jeho přikázání. Jak moc se nám to daří, jestli na to jdeme úplně nejlíp, to je věc vždycky otevřená, to se dá vždy přehodnotit – v tom je volnost. Pevnost se víře a poslušnosti Bohu znamená svobodu v jednání.