Možná znáte lidi, kteří by se nikdy nekoupali v rybníce, protože by se jich v té vodě mohl dotknout nějaký vodní tvor. Ano, mohlo by se to stát. Ano, takový šupinatý dotek by asi nebyl nic příjemného. Ale většina z nás nad tím mávne rukou. Ryby sice v rybníce žijí, ale mají asi tak málo chuti se nás ve vodě dotýkat, jako my jich. Ať si žijí ryby ve svých hlubinách a my si zase zaplaveme.

A podobné je to s žabami, které na Mojžíšův rozkaz vyvedl Áron z průplavů, říčních ramen i jezer na egyptskou zemi. Troufl bych si říci, že jen pro málokoho z nás je žába vyloženě odporný tvor. Spíše ovykle, když už rodina na výletě spatří v lese žábu, rodiče volají: Podívejte, děti, žabička. Menší lesní žabky jde celkem snadno chytit do dlaně. A držet žabku v ruce působí člověku vlastně takový docela nežný pocit.

Ale asi by to bylo jiné, kdyby žab byly najednou tisíce. Kdyby se jimi, podle slov Písma, voda hemžila. Kdyby vlezly do domů, v domě dokonce do ložnice – Co do ložnice! Rovnou do postele! I dětem do postele a v kuchyni do trouby a do jídla a vůbec. Jedna žába, jeden netopýr nebo jiný takový tvor úplně od jinud, to je ještě legrační příhoda. Ale tisíce žab, žáby všude, to je odporné, to je zoufalé. Kde nastala změna? Kde nastal zlom mezi roztomilou žabičkou a odporným zlým snem, kdy je úplně stejných žab všude plno?

Žábu, netopýra, velkého brouka totiž rádi vidíme tam, kde bydlí, kde má svůj domov. Tam, kam jsme přišli na přátelskou návštěvu. Kam chodíme proto, abychom si nakonec mohli říci: Mají to tu pěkné, v tom lese, ale doma je doma. Když jeden, zdůrazňuji jeden, takový malý návštěvník zavítá k nám domů, přišel sice na neohlášenou návštěvu, ale je to vlastně milé zpestření. Ale když dorazí v tisících, znamená to, že přišel ovládnout náš svět. Nepřišel se jen podívat, vzal všechny příbuzné s sebou. Neskáče zmateně z rohu do rohu, takže poznáme, že by byl rád zase někde v rybníce. Přišlo jich tisíc, vlezly do postele a do hrnce. Ne ve zmatku, ale viditělně vedeni jedinou myšlenkou. Tisíce tvorů, ale mají jen jednu myšlenku. Nejsou zmatení a nejistí, jako žabička, které je nám líto. V tom je ta změna: Přišli k nám bydlet.

Tak Hospodin trestá faraonovu pýchu: Uazuje mu pravdu, kterou před ním dosud milosrdně skrýval. Farao se holedbá, že mluví s bohy, že zná tajemství přírody. Ano, bratři a sestry, v dávných časech, úplně stejně jako dnes, namluvili lidé mnoho o harmonii s přírodou. Egypťané smýšleli, jako lidé dnes: Že příroda je tu jaksi odnikud. A že člověku stačí, aby se nad ní důkladně zamyslel. A hned zjistí, že mu vlastně celá příroda slouží. Že jej rozmazluje. Jako si rozmazlené dítě myslí, že matka je tu jen kvůli němu. Skoro jako by si ji samo po sebe stvořilo.

Pravda je však taková, že Bůh stvořil všechno tvorstvo ke své slávě. Stvořil tisíce, miliony tvorů, kteří tu nejsou kvůli nám. Kteří mají svůj vlastní osud, svůj vlastní účel. Když je bude pokorný a moudrý člověk sledovat, zjistí, jak je jejich život dobrodružný a zajímavý. Zjistí to nejen u žab, ale třeba i u komárů nebo much.

Moucha třeba je svým způsobem úplně dokonalý tvor. Moucha má úžasný postřeh, výborně vidí. Jen ji zkuste chytit! Moucha má skvělý čich: Jak je jen možné, že jak se něco trochu zkazí, už jsou u toho mouchy z širokého okolí, už na tom místě zakládají rodiny – za pár minut? Moucha je úžasně plodná, moucha umí chodit po stropě hlavou dolů. A jak říkám, je to zajímávé, pokud jsme v jejím světě na návštěvě, alespoň v mysli. Když si takový vědec řekne, že bude zkoumat mouchu, vydá se v mysli a pomocí různých přístrojů do jejího světa. Ale, i když bude uchvácen, ani on nebude od té doby nechávat doma na stole kus zasmrádlého masa, aby mohl být se svými kamarády stále. Dobře ví, že tento tvor žije v jiném světě.

To tedy ukazují ty tři rány egyptské, o kterých jsme dnes slyšeli. Že totiž stvoření skutečně je úžasné. I ve svém zdánlivě nejodpornějším tvoru. Ba často ti nejodpornější tvorové jsou ve svých schopnostech nejzajímavější: Termiti, potkani, mouchy, slimáci. Ale jen tehdy, když žijí jinde, než my. Když se s nimi nemusíme příliš často potkávat. Zkrátka, když o nich nevíme.

Tedy, na jednu stranu, stvoření je i v tom nejmenším skutečně úžasné, účelné, dokonalé. Dokonce i svět baktérií a virů, o kterých ani dnešní čtení nemluví (další kapitoly ano), je úžasný. Takový virus, i když je složen z nemnoha těch nejmenších částí, ta jeho gentika, to je úžasný kus matematiky. Ano, každá část stvoření je dokonalá – když je na svém místě. Když o ní moc nevíme, když neleze do našeho světa.

Není to člověk, který by rozuměl přírodním silám. Není to příroda, která by o člověka pečovala. Je to Hospodin zástupů, náš Nebeský Otec, který všemu stvoření určil hranice. Který některé tvory stvořil pro náš prospěch: Protože je jíme, jako krávy, ovce, kozy a slepice. Protože nás baví svými kousky, jako kočky a psi nebo kanárci. A některé stvořil jen pro svou slávu a pro ty, kteří mají dost pokory pro vyšší poznání. Ty jiné tvory moudře ukryl pod hladinu vod a do podzemních děr a nebo je nechává létat z místa na místo. Určil jim jejich místo, skryl je a oddělil od nás.

A tak je to vlastně s každým z nás jako s dítětem, kterému rodiče ukazují žábu. Nebo, s daleko větší opatrností, třeba zmiji. Nejsme dětmi přírody, nejsme ani bratry a sestrami ostatních tvorů, jak si mysleli Egypťané. To nebeský Otec o nás pečuje. To on opatrně ukazuje těm, kteří mají pokoru, co ještě jiného pro svou slávu stvořil a od čeho nás obyvkle drží dál a chrání.

Pro člověka není dobré, když pro něj neexistuje nic jiného, než stvoření, když Boha, který všemu určil své hranice, škrtne jako nepotřebnou hypotézu. Dokud Bůh je Pánem, pak můžeme mávnout rukou nad tou rybou, která se o nás otře v rybníce, jak jsem o tom mluvil na začátku. Ona má své místo a my svoje.

Ale ve chvíli, kdy ve hlubinách a děrách ukrytí tvorové přestanou být dokonalým stvořením k Boží slávě, ve chvíli, kdy jsme jen my a toto stvoření – pak najednou vše je děsivé a odporné. Zvěčte si pod mikroskopem třeba berušku, se kterou jsme si všichni jako děti hráli. – Protože nás to rodiče učili, protože byla malá a roztomilá. – Tak odpornou hlavu, jako má beruška, by nevymyslel ani nejzdatnější autor hororů. Ale proto ji Bůh stvořil tak malou, abychom ji neviděli. Stvořil ji pro účel, který se mu zalíbil. A není v silách našeho poznání zjistit, proč hmyz vypadá, jak vypadá.

Dalo by se mluvit ještě o mnohém: Ryby, hmyz, dokonce i motýli vydávají zvuky, které normálně neslyšíme, ale které vědci dovedou zachytit. Strašlivé, hrůzné zvuky. Bůh je slyší a rozumí jejich řeči. Pokorný je může slyšet a nebude se jich bát. Bude se bát Boha, který je učinil.

Závěr toho všeho: Nemáme být ke světu příliš připoutáni. Nemáme být zemští, jako Egypťané. Nemáme brát zemi jako to poslední nebe, jak smýšlel farao. Máme vědět, že k Boží slávě slouží i to, čemu nerozumíme a co je nám právem cizí. Naposled, máme vědět, že jakákoliv pozemská věc, dokonce i člověk, se stanou odpornými, když se k nim cele připoutáme. A naopak, kdo složil svou důvěru v nebeského Otce a jeho jednorozeného Syna, ten dovede najít jistý půvab i na svých nepřátelích. Ten s nimi dovede mít soucit jako se žabičkou, když je má v hrsti.