Už je toho dost – říká faraon. Vím ovšem, že se stále ještě nebudete Boha bát – říká Mojžíš. Nacházíme se dnes v našem čtení tak říkajíc v poločase. Slyšeli jsme o ráně páté, šesté a sedmé, tři ještě přijdou. Zatím je to nerozhdně.

Faraona donutily uvažovat o propuštění Izraelců žáby a pak mouchy. Proč zrovna tohle? Třeba voda v krev se mi zdá daleko horší – a po tom se faraon jen obrátil a odešel do svého domu. Nebo komáři, ti na rozdíl od žab a much koušou. Ale farao možná nebyl na jejich štípnutí tak háklivý. Tak třeba možná neměl rád žáby a třeba to byl člověk nervózní – takového dovede zrovna nevypočitatelné létání a posedávádání jediné mouchy vést až k nepříčetnosti. Kdo ví, nezdá se, že by jeho jednání dávalo nějaký rozumný smysl.

Při nejmenším ale můžeme říci, že nebyl dobrým správcem své země. Jednal jen podle toho, co jeho zrovna tlačí. Když se voda proměnila v krev, měli z toho přece obrovské potíže všichni – ale farao to přešel, když zjistil, že by tu proměnu jeho věštci dovedli také. Tedy ještě jednou, zdá se mi, že farao řeší jen to, co ho z nějakého důvodu samotného tlačí.

Dosavadní rány odhalily, že je to skutečně tak, jak Hospodin řekl: Zatvrdil faraónovo srdce. A my tu slovy Písma svatého můžeme zkoušet sami sebe: Také s námi nehne nic kromě osobních nepříjemností – ať už nemocí, osobních sporů a nezdarů?A nebo máme nějaké další lidi, příbuzné, přátele, sousedy – svou církvev – lidi a okruhy lidí, věci na tomto světě, jejichž ohrožení nás děsí bez ohledu na to, jak je nám osobně zrovna dobře, nebo špatně?

Jistě, že je všichni máme. Ale teď jde o to právě zde se nezatvrzovat. Důležité je právě spíše v osobních nepříjemnostech se umět obrnit. Kdežto pokud jde o naše bližní – v tom zůstat zranitelný. Často jsme sváděni, abychom řekli: Ti mi mohou být ukradení, to mi může být jedno. To svedeme snadno. Člověk někdy dovede s druhými celý den nemluvit a sedět v koutě, snese to. Ale pak z kouta uteče jen proto, že tam na něj sedá moucha. Není tohle nerozum?

Přichází Hospodinova odpověď: Faraone, tvůj hřích se stal pohromou pro všechny tvé lidi. Nepomůže, když si toho nebudeš všímat. Nepomůže, že se oklepeš. Z mrzutosti, jakou je zkažená voda nebo komáři, se stanou věci dlouhodobějším důsledkem. Na dobytek přijde mor, na dlouho schudne zem, o které říkáš, že je tvoje.

A ukáže se rozlišení mezi tvým lidem a lidem Hospodinovým. To, co teď bude následovat, už nebude potíž, která, jak se říká, bývá i v lepších rodinách. Teď už bude zřetelné, že potíž je u vás. Jen mezi Egypťany.

Farao si to dal zjistit, a vskutku z izraelských stád nepošel jediný kus. Tedy potíže, o kterých snad před tím mohl farao říkat „to se stává“ jsou ve skutečnosti potíže jen jeho lidu, jeho lidí. Jen společenství, za které od odpovídá. Proto se v předchozích kapitolách věštci tolik snažili, z počátku s úspěchem, ukázat, že pohromu jde napodobit, zopakovat a tudíž to není nic nepřirozeného. Všem se to stává, je to přirozené, dá se to vysvětlit.

Když se díváme z vnějšku, z odstupu, právem nás faraonova zatvrzelost zaráží. Již pátá rána – a nehnulo to s ním. Ale zkusme se na věc podívat jeho očima. Voda se proměnila v krev – a to dokážou i mí věštci – a tak není překvapivé, že z ní vylezly žáby. Když vylezly na břeh, není žádný div, že časem pochvípaly. Když pochcípaly žáby, není žádný div že se přemnožily komáři. Když všude tleje spousta žab, není žádný div, že se všude rojí mouchy. A když je tolik much a komárů, není div, že se šíří nemoce, dobytčí mor. Když si dovedu vysvělit, jak se to všechno stalo, Boha nepotřebuji, myslí si asi u sebe farao. Ale přeci, když u zlé věci vysvětlíme, co ji předcházelo a co následovalo, ještě nepřestane být zlá. Když víme, jak věci fungují, ještě to nic neříká o jejich hodnotě, o tom, zda jsou dobré, nebo zlé.

A navíc – všechna egyptská stáda pošla, ale z izraelských stád nepošel jediný kus. V tom příběhu je pro nás velké povzbuzení. Z ran, které dopadly na Egypt, zasáhly zřejmě některé i Izraelce. U mnoha z těch nečteme nic o tom, že by se Izraeli vyhnuly. Ale některé, jako třeba tahle, Izrael skutečně minula. Tak jen třeba, když jsme se v nedávných statistikách dověděli o zmenšování církve – jaká by byla chyba myslet si, že to hned musí postihnout nás, i tento sbor. Nepřicházejí všechny věci nutně. I když třeba dovedeme vysvětlit, jak to či ono nastalo, neznamená to ještě, že nastat muselo. Země Gošen, stáda Izraelců byla ušetřena pohromy. Ne proto, aby na ně pohroma přišla později, ale aby nepřišla vůbec. I v našich osobích životech nás nemusí potkat každá zlá věc, o které čteme, že se děje. Dobré tu je, aby zůstalo – i toto poselství zaznívá z dnešního čtení. Dobré tu je, aby zůstalo.

Je tu na jedné straně farao, který se nechá vláčet všemi těmi ranami a jen se zatvrzuje. A na druhé straně vidíme Mojžíše a Árona, kteří jednají. Když má přijít druhá rána, přikazuje jim Hospodin: „Naberte si plné hrsti sazí z pece a Mojžíš ať je rozhazuje faraónovi před očima směrem k nebi. Bude z nich po celé egyptské zemi poprašek, který způsobí na lidech i na dobytku po celé egyptské zemi vředy hnisavých neštovic.“ Jak může pár sazí z pece udělat poprašek po celé zemi? A přece se to stalo. Co Mojžíš s Áronem provádějí, zdá se jen jako nějaký bezvýznamný rituál. A přece mu Hospodin propůjčuje moc, přece čteme: Bude z nich po celé egyptské zemi poprašek.

A tak si odvikněme dívat se na svět jako pohané, brát každou věc jako nutnou. A žijme s tím, že modlitba, bohoslužba – to jsou ty věci, které mají moc, i když zrovna u nich žádnou přímou souvistlost se změnami nejde ukázat. Nejde vysvětlit, jak to funguje – ale funguje.

Ano, nemusíme hned u všeho vědět, jak to funguje, aby nám to mohlo být ku prospěchu. To ukazuje i poslední z dnešních ran. Čteme: Kdo z faraónových služebníků se Hospodinova slova ulekl, zahnal své otroky a svá stáda do domů. Kdo si slovo Hospodinovo nevzal k srdci, nechal své otroky a svá stáda na poli. Přitom nešlo nijak vysvětlit, jak by Mojžíš mohl způsobit krupobití. Ale i když to nešlo vysvětlit, stejně se to stalo. Život je příliš krátký na to, aby člověk vše stihl pochopit. Příliš krátký na to, aby člověk mohl věřit jen tomu, co předem chápe.

Jak jsme začali, tak i končíme: Mojžíš odchází od faraona se slovy: Vím ovšem, že ty ani tvoji služebníci se stále ještě nebudete Hospodina Boha bát. A přesto se za faraona modlí – a krupobití ustává. Mojžíš vlastně nevidí moc smysl v tom se za faraona modlit, ale i tak se skrze něj děje Boží moc. Všechny ty rány i faraonova zatvrzelost jsou tu proto, aby Hospodin na faraonovi ukázal svou moc a aby se po celé zemi vypravovalo o mém jménu. Boží sláva, to je nakonec smyslem všeho. A Mojžíš, na jehož modlitbu skutečně přestává krupobití, je její součástí, má na ní podíl. A tak, i když jsme v poločase našeho vyprávění a ještě se nezdá jasné, jak to dopadne, i když my sami jsme uprostřed běhu svého života a mnohé nám nedává smysl, nakonec ta nejvšednější ale zároveň nejdůležitější otázka našich dní je: Chci být přitom, když Hospodin jedná? Má se to dít se mnou, nebo beze mne?