Udělejme si jméno. Získejme si respekt. Ale, u koho? Vždyť celá země byla jednotná v řeči i v činech. Nebyli žádní „druzí lidé“, na které by šlo udělat dojem. Není v tom logika. Stejný dojem na mne zanechala i výuka na základní škole: Učitelka vykládá: Pyramidy, koloseum, let do vesmíru: Podívejte, děti, co všechno lidé dokázali. Ale, komu dokázali? A pokud naladíte na televizi nějaký dokumentární kanál, brzy se dočkáte hlubokého otcovského hlasu Pavla Soukupa, podbarveného jímavou hudbou: Tak daleko došlo lidstvo na své cestě. To jsme dokázali!

Komu jsme to dokázali? Veverkám? Psům a kočkám? Holubům? Tyto tvory od nás zajímá něco na zub nebo podrbání za ušima. Co si ale třeba zrovna holubi myslí o pomnících, které si lidé budují, je zjevné.

Přitom, jistě: Člověk má vládnout nad tvory. Hned po potopě řekně Bůh Noemu: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rybami jsou vám vydáni do rukou. Pes i kočka se mají k člověku lísat, holub má zobat z ruky, veverka má aspoň přihopsat a natáhnout pacičky.

To už ale vlastně dělají, pokud jim člověk podá kus masa, hrst zrní nebo ořech. U zvířat už jméno máte. Všechna zvířata se bojí, zda je nakopnete nebo pohladíte. Jedna riskují a vtírají se do přízně, druhá, hrdá a divoká, se od vás raději klidí do divočiny a postupně zmizí docela – jako třeba vlci. Jméno před ostatními tvory si nemusíte udělat. To vám určil Bůh svým řádem. Aby na vás zvířata dělala psí oči nebo naopak utíkala, na to nemusíte bydlet ve městě. To si přeci mnohem víc užijete, pokud bydlíte na samotě uprostřed krajiny.

Tak to i Bůh chtěl: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Rozlezte a roztáhněte se po krajině, krmte holuby a veverky. Pořiďte si spoustu dětí a dětem pořiďte kočku a psa. Ona i v lidech zbyla jakási vybledlá vzpomínka na toto první přikázání Boží po potopě. Jako je člověk vybledlým obrazem Božím, tak v jeho mysli zůstává i vybledlý obraz Božích příkazů. Zvláště městští lidé, zvláště lidé z věžáku, občas vyrazí s dětmi na venkov, rozplývat se nad zvířátky.

Proč ale lidé Bohem obnoveného světa po potopě neslyšeli na ten příkaz „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno“, Ono na něm opravdu něco je: Na pláních Ameriky či Austrálie žijí jednotlivé selské rodiny třeba sto kilometrů. A prý, když se jednou za čas navštíví, jsou opravdu rádi spolu. Znáte to možná z westernů. Jezdec cválá k ranči a na zápraží už ho dychtivě vyhlíží celé početná rodina Smithových: Vítej, Mikeu, dlouho jsme tě neviděli. A nebo u nás, aspoň dříve to tak bylo, lidé z lesních samot: Když přišli do vsi, byli povídaví a mluvili rádi s každým. Ale už sama vesnice funguje jinak. Tam už jsou lidé až moc často až moc blízko u sebe. Vesnice, to už je trochu jako město. To už není krajina zaplněná lidmi, ale jen lidé blízko u sebe.

Proč lidé po potopě nezaplnili zemi, ale táhli svorně na Šineárskou pláň, aby vystavěli město a věž? Jako u všech příběhů dávnověku, odpověď leží v naší vlastní duši. Proč by dnes člověk spíše nebydlel na samotě u lesa?

Lidé, kteří zbohatli a splnili si ten dávnověký sen bydlet uprostřed krajiny, někde u lesa, jsou šťastni, dokud nepřijde podzim. Tehdy začne vát vítr. A nedaleký les šumí. Třeba celý den. A člověka, který není zvyklý, z toho prý přepadá úzkost, časem k nesnesení. A nakonec, málokdo z nás by se vydal v noci na procházku do lesa. Přitom tam v noci není nic jiného, než ve dne. Ale člověk má prostě z přírody strach. Bůh sice ustanovil člověka pánem přírody – ale člověk tomu nevěří. Člověk nevěří Bohu. I víra věřícího je těžce zkoušena, když je sám uprostřed pustiny a divočiny. Skutečně mě Bůh učinil pánem i nad tímto lesem? I nad touto pouští? Vzpomeňte, že Kristus začíná své dílo právě zkouškou na poušti. S těží můžeme tedy žít na samotě u lesa, protože se nám těžko věří, že i tady Bůh vládne.

Druhý důvod, proč by člověk raději volil jiné sídlo než samotu uprostřed krajiny: Na samotě by byl většinu času jen se svou rodinou. Kterou má jistě rád. Ale nevěří, že by Bůh dovedl vládnout nad jeho rodinou natolik, aby v ní vládl trvalý pokoj. Nevěří, že je v jeho nejbližších tolik zajímavého, aby mohl po většinu času pobývat jen v tom malém vesmíru rodiny, aniž by mu zatím venku uteklo něco zajímavějšího. Člověku se těžko věří, že druhý člověk, bližní, je také obrazem Božím. Že v druhém jde objevit skutečnou hloubku.

Člověk těžko věří, že ho Bůh učinil pánem všech tvorů. Proto se jich bojí. Člověk těžko věří, že bližní je Božím obrazem. Proto se bojí i bližního. Nevěří, že by nad jeho rodinou mohl vládnout Bůh. Proto se nepokouší dohodnout, proto nevznáší na své bližní požadavky – stejně by nevyhověli. Proto ale ani sám neustoupí. Proto se neomlouvá – druzí by mi mou chybu připomínali, kdybych ji přiznal, říká si. Proto ani moc neodpouští – musím si na ně dát do příště pozor, říká si.

Poslechněme si znovu ten první příkaz po potopě: Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní. Je to až rozpustile radostný příkaz: Teď už bude všechno dobré. Ploďte se a množte, hemžete se! Zaplňte zemi! Teď už bude všechno dobré. Ale člověk nevěří. Kde není strach z Boha, tam je jenom strach. Neurčitý, nejasný strach. Lidé měli po potopě prostě strach a tak zůstali v houfu. Byli jednotni v řeči i činech. Celé lidstvo bylo jako jeden člověk. Každý jednotlivý člověk si připadal, že má kolem sebe tisíce vlastních kopií. Ne přírodu, které se má přestat bát a má jí vládnout. Ne druhého člověka, kterého se má přestat bát a hledat v něm obraz Boží, protějšek. Lidé neměli žádné protějšky, ale jen spoustu vlastních kopií kolem sebe.

Opevnili se ve městě. Před kým? Proti zvířatům netřeba stavět hradby, ta nepřeskočí ani ohradu pro ovce. Před druhými lidmi? Ale žádní druzí lidé tehdy nebyli. Opevnili se tu před Bohem. A v té věži si postavili pomník. Aby jejich jméno přetrvalo, až umřou. A aby každý, kdo jde krajinou, viděl: Tady je člověk! Tohle postavilo lidstvo – to postavily mé kopie, to jsem postavil já. Celý hřích Babylónu se dá vystihnout tou jedinou větou z časů osvícenství: Miluji lidstvo – ale jednotlivé lidi nemůžu snést.

Bůh z nebe spatřil město a věž, ten hrob a velkolepý náhrobní kámen, jež si lidé stavějí. Bůh spatřil, kolik úsilí člověk vynaloží na svůj vlastní pomník – na velkolepou hloupost beze smyslu. Vždyť tam neměli ani kámen, ani maltu. Museli v mnoha krocích vyrábět pálené cihly, museli zacházet s vroucím asfaltem. Na co? Bůh zmátl člověku jazyk, aby svůj život nepromarnil dřinou na nesmyslných stavbách.

Tak je tomu dodnes. Jen padesát kilometrů od nás na sever mluví lidé tak odlišným jazykem, že je naši předkové při prvním setkání nazvali Němci – němí, lidé, kteří na rozdíl od Slovanů, lidí slova, vlastně ani nemluví. To jméno je vlastně urážka. Na druhou stranu, teď aspoň vidíme, že druhý člověk, nějaký Němec, není naše kopie. Že to je protějšek. Jinak mluví a proto i jinak přemýšlí. Je to někdo, u koho musíme přemýšlet, co v něm vlastně je. Má v sobě jiný svět, než my. On i Moravák mluví trochu jinak, než Čech. Řekne třeba „dětska“, i když jsou kolem samí dospělí. To znamená, že musí o lidech trochu jinak přemýšlet. A my dumáme, jak vlastně. A žena mluví trochu jinak, než muž a muž jinak, než žena. A oba musí přemýšlet, jak to ten druhý myslel a rozeznávají svůj protějšek. A někdo, když řekne druhému „ty vole“, myslí tím, že má pro druhého pochopení. Ale musíme dumat nad tím, jak on sám u sebe přemýšlí. Díky zmatení jazyků poznáváme v každém, kdo mluví jinak, svůj protějšek, obraz Boží, v kterém je těžké se vyznat.

A na druhou stranu ovšem, od časů zmatení jazyků jsou nám nějak bližší ti lidé, kteří mluví stejně, jako my. Po návratu z ciziny zase rádi slyšíme mateřskou řeč. Muži si někdy rádi popovídají jen s muži a ženy jen s ženami – nemusí totiž tolik vysvětlovat, spousta věcí je jasných dopředu. A kdo nemluví sprostě, oddechne si mezi lidmi, kteří také nemluví sprostě. A kdo mluví sprostě, je mu na chvilku lépe mezi ostatními sprosťáky.

A tak nás zmatení jazyků naučilo, že být mezi svými není samozřejmost. Naučilo nás cenit si blízkosti. Ne všech lidí, jako někde na tržnici – ale našich lidí.

Naučilo nás však ještě důležitější věc: Že člověk s člověkem se sám od sebe nedomluví. Nestačí dobrá vůle, aby se lidstvo sjednotilo. Nestačí dobrá vůle, aby se sjednotil i jediný národ. Nestačí dobrá vůle, aby se sjednotila i byť jen rodina.

Musíte věřit v panství Pomazaného, Mesijáše, Krista nad všemi lidmi. Musíte věřit, že Synu Božímu byla dána vláda nad všemi a nade vším. A pak si můžete dovolit říkat druhým svá přání – a nebát se předem odmítnutí. Vždyť sám Kristus může druhým přikázat, aby vám vyhověli. A nemusíte se bát druhým vyhovět – vždyť sám Kristus zaručí, že nebudete otroky druhých lidí, že budete mít stále své místo pod jeho vládou. A nemusíte se bát ani sprosťáků a ani slušňáků. Ani Němců, ani žen, ani mužů, ani starců, ani mládenců. Vlády nad světem se ujal náš Pán a jeho Mesiáš; a bude kralovat na věky věků. Amen