Všimněme si: Už Abramův otec měl s celou rodinou namířeno do země kenaanské, do země zaslíbené, do dnešního Izraele. Vzal svého syna Abrama a vnuka Lota, a snachu Sáraj, ženu svého syna Abrama, a vyšli spolu do země kennanské.

Ještě v Kaldejském Uru zemřel Abramův bratr Náchor. Terach musel unést, že přežil své dítě. Sáraj, jeho snacha, byla od pohledu milá žena, jak víme z pozdějších příběhů. Byla však byla neplodná, neměla dítě. Rodinu, nad kterou vysí tato těžká mračna, vyvádí Terach na cestu. Z Uru, rušného přístavu, Hamburku starověku, někam na pastviny Kannanu – tam snad půjde začít znovu a lépe. I vnuk-syrotek Lot. I neplodná snacha Sáraj. Už Terach, ne až Abraham, ale už Terach vyšel na cestu s nadějí.

Ur by tehdy rušný přístav na pobřeží Perského zálivu, kousek od dnešní Nasírije v jižním Iráku. Přímou cestou by se do Izraele muselo jít přes poušť; místo toho se jde podél řeky Eufratu velkým obloukem na sever a pak zase kolem středozemního moře dolů. Vyšli na tu cestu. Ale zůstali stát přesně v půlce. Přesně na vrcholu oblouku, v městě Cháranu v dnejším jihovýchodním Turecku.

Cháran znamená v akkadštině "Cesta, Putování" a také "Křižovatka". Cháran zde byl nejspíš ještě dříve, než existovala města. Už v době lovců a sběračů byl Cháran podle všeho obydlená křižovatka. Jakási benzínka pravěku a starověku. Spoují se zde cesty mezi Středomořím na západě a úrodnými pláněmi Eufratu a Tigridu na východě. Vede odtud cesta na jih do Damašku a až dolů do Egypta. Z Cháranu se dalo jít prakticky kamkoliv do tehdy známého světa. Dalo by se říci, Cháran znamená nekonečnou možnost výběru. Nekonečná možnost může pro člověka skončit jako past: Nic si nevybere a zůstane na místě.

Když už měli konečně půlku cesty za sebou, bylo celkem rozumné si v Cháranu odpočinout, nabrat síly. Dále vyrazíme až za týden. Nebo, reálněji, až za měsíc. I když, teď po měsíci to vypadá složitější. Takže, raději až příští rok z jara. Jenže v Cháranu jsme hodně utratili, na těhle křižovatkách je všechno dražší. Takže, vyrazíme, až na to budeme mít peníze. Příští rok. Asi trochu později než příští rok. Teď se nedá říci kdy, ale jednou určitě, to si slibme.

Většina z nás se asi upamatuje z dětství na nějaký "projekt" své rodiny, který zůstal jen "na papíře", v přípravné fázi, někde v polovině. Pokud jsme sami rodiči, celkem snadno nám může právě teď protékat mezi prsty něco, co jsme pro svou rodinu vytýčili jako světlý cíl. Cíl, ke kterému lze hledět se zálibou, se zářícíma očima. Třeba jsou to jen malé věci: Drak, který ale nakonec nikdy nevzlétne. Domeček pro panenky, který zůstal jen neobyvatelnou hrubou stavbou. Malé věci. Zároveň nenápadné symboly, nenápadná znamení pro naše bližní, že na budoucnost nemá cenu se těšit.

Když ale není na co se do budoucna těšit, zbývá jen bezprostřední potěšení. Něco, co je už teď na dosah, blýzko tělu. Ale to bývá jen moje útěcha, moje dobře. Radost, která je i pro lidi kolem mě, obvykle leží pár minut, pár hodin a pár let v budocnosti. S lidmi je potřeba se sladit, nebývá jasné hned, co potěší všechny zúčastněné. Pokud nemá cenu se těšit na budoucnost, zbývá jen čistě osobní útěcha: "Utrácíš svá léta, svévolně jen hřešíš a rozkoší světa bídnou duši těšíš, / zlého života nelepšíš." Zbývá párty na benzínce v Cháranu.

Abram v Cháranu, ve věčném provizoriu, ztratil sedmdesát pět let života. Ale Bůh žádná léta neztratil, protože je věčný. Bůh spolu s Abramem nezstárl, neboť, jak je psáno: "Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze." Každá zmínka o Kennanu je jistě v Abramově rodině bolestivá, jako každý nesplněný slib působí bolest. Ale Boha pravda nebolí. A tak může Abramovi říci: Ten nápad na stěhování do Kenaanu, který měl tvůj otec, je ve skutečnosti velmi dobrý. Co víc, je proveditelný. Vy se tím doma trápíte, ale ve skutečnosti:

Cesta z Cháranu do kenaanu je dlouhá asi 800 km. Tehdejším terénem pěšky se stádem to znamená asi tři měsíce cesty. Cokoliv, co bezpodmínečně vyžaduje tři měsíce není nenáročná vyhlídka. Ale co jsou tři měsíce soustředění na náročný cíl, co jsou tři měsíce námahy proti desetiletím promarněného života na křižovatce v Cháranu? Za tři měsíce může být léta odkládaný plán naplněn.

Není divu, že se Abraham vydal na cestu. Protože to opravdu zase tak daleko nebylo. Co vlastně dělali celou tu dobu? Abramovi je pětasedmdesát, pokud zhruba odpovídá dnešní průměrný pětasedmdesátiletý tehdejšímu průměrnému pětasedmdesátiletému, tak je to skoro nejzazší chvíle, kdy jde s takovou cestou ještě počítat. Nic moc, ale ještě to půjde.

A ono „ještě to jde“ zůstává, dokud jsme živi. Co je dobré a rozumné se nemění s tím, jak stárneme nebo kolik nezdarů už za sebou máme. Dobré pro nás i naše bližní leží často poměrně blýzko nás. Nejde toho dosáhnout bez jisté námahy – ale rozhodně ne nekonečné námahy. Ale námahy jen do té doby, než je věc hotova. Zakládáme-li si však na svém dosavadním životě a na svých dosavadních zkušenostech, známe-li jen svá selhání, k cíli ani nevykročíme. Bůh však, bez našich zásluh, z pouhé své milosti říká nám stejně jako Abramovi: „Staň se požehnáním.“ Buď ty tím, kdo dovede k dobrému, co je nadosah.

Jistěže znáš své slabosti – a kdo je zná lépe, než je Bůh sám. Přesto říká: „Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí.“ Nebudu Tě srovnávat s druhými. Avšak ty sám srovnej, kde jsi byl včera, kde jsi dnes. A jaký krok k cíli je třeba učinit zítra. Bůh chce, aby se právě tobě věc zdařila; On tě také dovede až k cíli. Amen