Přiznejme si, že jsou nejen věci, které nás spojují, ale i věci, které nás rozdělují. A hlavně, rozeznejme, co přesně nás rozděluje. Nehledejme důvod rozdělení jinde, než ve skutečnosti je. Nevymýšlejme si důvod rozdělení, když pravý důvod leží někde jinde. A když najdeme hranici mezi sebou a někým druhým, postavme se k tomu dospěle, klidně. To náš učí dnešní čtení.

Abrama a Lota mnoho věcí spojuje. Jsou konečně jedna rodina, muži bratři, jak říká Abram, jsou z jednoho těsta. Oba jsou pastevci, oba cizinci v zemi. Oba, to je nejdůležitejší, mají stejného Boha – na příkaz jednoho Boha se dala rodina do pohybu a čím člověk prakticky řídí svůj život, to je jeho Bůh, přestože nečteme nic o tom, že by Bůh mluvil také s Lotem.

Ale oba jsou také velmi bohatí. S bohatstvím se pojí moc a s mocí odpovědnost. Ale můžeme to říci klidně i obráceně. Odpovědnost dává člověku moc, kterou časem získá i bohatství. Pokud si večer řeknu, že zasadím strom a ráno jdu kopat, i když venku zrovna fouká a je zataženo, moje slovo se stalo mocným. Na příště vím, že co řeknu, se obvykle i stane – protože se svým slovem cítím vázán. Pokud me zavazuje, co jsem jednou začal, přidal jsem si sice se stromkem starosti, teď se o něj budu muset starat. Ale nakonec budu mít plody, které jiný nemá.

Podobně, pokud plním slovo, dané lidem, přidělávám si spoustu starostí a často na dlouho. Ale lidé mě začnou brát vážně, začnou se mnou počítat a možná jsou i ochotní mě poslouchat. Možná budou pracovat v mém sadu, protože vědí, že jim zaplatím. Teď můžu mít třeba sto stromů a celou hromadu ovoce na konci. A ovšem také spoustu starostí a povinností k lidem.

Jistě je třeba dodat, že lidé k bohatsví často, i když ne vždy, ale často, dojdou nečestně. Ale tím, že sám kradu autoirádia, nikdy nezbohatnu. I na nečestné zbohatnutí potřebuji spoustu známostí, lidí, kteří mi nějak věří, alespoň proto, že jsem jim věnoval nějaký čas, nějak na ně – třeba lstivě a podle – ale přece myslel.

A pak je tu ještě jedna otázka: Co vlastně stojí za to, aby to člověk získal? Když se v práci vybírá nový vědoucí, není tak nezvyklé, že to nikdo nechce vzít. Na penězích si pomůže, bude moci druhým rozkazovat. Ale také ponese odpovědnost. A i když je bohužel obvyklé, že vedoucí přehazuje odpovědnost na své podřízené, přece všichni, i od sám v skrytu vědí, že je to jen jeho odpovědnost. A že je v tom sám. A tak je chudoba rozhodně hořká – ale bohatsví při bližším pohledu také není nijak velké terno a nejlepším se zdá vyhnout se obojímu – jak chudobě, tak bohatství.

Nicméně Abram a Lot už bohatí jsou. A to velmi. A jejich bohatsví spočívá především v kravách, ovcích a kozách, o všechna ta zvířata je třeba se denně starat, což nám názorně ukazuje, kolik odpovědnosti na nich leží. A právě odpovědnost je ta věc, která je rozděluje. Jinak jsou ze stejné rodiny, stejného životního stylu a náhledu na svět, mají stejného Boha. Ale každý z nich odpovídá za jiné stádo a za jiné lidi. Každý z nich ručí svým lidem za to, že se něco opravdu udělá, něco opravdu povede.

A odpovědnost za to, aby se něco opravdu podařilo, bylo důvodem i toho rozdělení, které nás asi mrzí nejvíce. Rozdělení církve. Různé církve mají skutečně opravdu mnoho společného: Jednoho Krista, jedno Písmo, ve většině věcí stejný pohled na to, co je dobré a co zlé jenání. A přece ti, kteří v čase reformace cítili odpovědnost za druhé seznali, že jak funguje církev v jejich čase, jak učí, nemůže člověka vést k jistotě spásy. Raději, když nejde jinak, dělat věci zvlášť. Mít volné ruce k tomu, aby v našem společenství každý mohl dojít jistoty v Bohu, jistoty v Kristu.

K sjednocení církve tak stěží povede ta rada, kterou často slyšíme: „Nehledejme, co nás rozděluje, ale co nás spojuje.“ Stěží nás sjednotí, když prostě rozmažeme a zamlžíme to, v čem smýšlíme a jednáme odlišně. Člověk se stěží stane jistějším, když se přestane dívat na to, co jej znejišťuje. Bude-li vám v noci pod okny něco funět a dupat, bude lepší zjisit, zda je to ježek, nebo chlap se sekerou. Klidu vám nepřidá, pokud si řeknete: Může to být to i to.

Rozdělení ve víře je na místě jen v těch věcech, které člověku opravdu nedávají spát, ve kterých si nemůže být jist vlastní spásou. Podobně jako v noci z nevyrazíme z domu s tyčí v ruce kvůli každému šustnutí, ale jen kvůli tomu, co nám opravdu nedá spát. V rozdělení mezi církvemi se tak nelze soustředit na věci, které mají pramalý vliv na spásu: Zda je kostel zdobený či prostý, duchovní ženatý či svobodný, zda je oblečen do bílé či do černé, zda je volen či přidělen shora, zda se odpovídá jednomu člověku nebo mnohým. Přitom právě tyto druhotné věci jsou často uváděny jako rozdíl mezi církvemi. Kdybychom se podívali blíže, zjistíme, že všechny tyto rozdíly vznikly jen z jedné otázky: Jak si být jist spásou. Co pomůže více věřit, že se mnou Bůh smýšlí dobře.

Pro dobré vztahy mezi církvemi je tedy nejdůležitější najít tu jednu věc, ve které se určitě neshodneme. Teprve pak můžeme vidět, že ty ostatní rozdíly jsou opravdu nepodstatné, mají svůj důvod a nemusíme se jim nijak zvlášť věnovat. To, co je skutečně nadějné i u věřících jiných církví je to, že i oni chtějí upřímně dosáhnout spásy, i když k tomu z našeho pohledu volí velmi klopotnou cestu a přidělávají si zbytečné starosti, které my nejsme povinni podstupovat. I Lot věřil; apoštol Petr o něm píše: „Vysvobodil však spravedlivého Lota, sužovaného nezřízeným chováním těch zvrhlíků. Dokud ten spravedlivý přebýval mezi nimi, trápilo jeho spravedlivou duši, že musel den ze dne slyšet a vidět jejich nemravné skutky. Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky“. Lot si svou cestu vybral, přinesla mu zbytečné potíže, Bůh jej však nakonec jako zbožného vysvobodil. To je nadějné v dnešním příběhu, že to není rozchod k životu na jedné straně a ke smrti na druhé, ale spíš rozchod k horšímu na jedné, k lepšímu na druhé. A není to též rozdělení navěky.

Lot si vybral. Abram si vlastně nevybral, vzal co přišlo – a přece pak mohl kráčet volně. Moci si vybírat možná nakonec není zase taková výhra, protože člověk pak musí žít se svým rozhodnutím a napadají ho všechna ta kdyby, kterými se lidé obvykle trápí. Abram bere, co je – a přece ve víře kráčí svobodně.

Mluvili jsme o rozdělení Božího lidu, rozchází se tu však také člověk s člověkem, Abram s Lotem. A tak závěrem zbývá dodat, že i v mezilidských vztazích nemůže člověk čekat úplnou shodu s druhými lidmi. Právě proto, že každý člověk má ve světě svou odpovědnost, každý má něco, co za něj nikdo jiný udělat nemůže. A co musí udělat jak umí, po svém. K dobrému soužití s druhými nám určitě nepomůže iluze, že jim zcela rozumíme, že chápeme každý jejich důvod a každý jejich krok. Ale právě tehdy, když poznáme hranici, za kterou už člověku rozumět nedovedeme, uznáváme, že druhý má svou vlastní duši. Že jako k nám někdy Bůh mluví, aniž by to ostatní slyšeli, tak také mluví k němu a my to nedovedeme slyšet. Abram je příkladem takového jednání: Dal Lotovi skutečně vybrat, nebyla to jen hra. Nevěděl dopředu, co si lot vybere a neměl nad tím žádnou kontrolu.

A tak, největší velkorysost prokazujeme nikoliv tehdy, kdy chápeme, proč je pro druhého něco důležité. Ale právě tehdy, kdy to nechápeme a přece přijímáme, protože druhý má svou vlastní duši a nikdo jej nezná zcela, jen Bůh. Amen