Hospodin mi nedopřál, abych rodila. Říká Sáraj. Proto cíle musím dosáhnout vlastní cestou. Přesně takto uvažuje člověk, když hřeší. Je tu něco dobrého, ale Bůh mi to nechce nebo spíš nemůže dát. A tak k tomu nějak dojdu sám.

Hříchcem málokdy chtějí lidé dosáhnout něčeho zlého. Chtějí spíše získat něco dobrého. Ale chtějí to získat jinak, než jak Bůh určil. Proto je chyba vidět důvod hříchu ve věcech, po kterých lidé touží. Vždyť i tomu Izmaelovi, i když se narodil ze svazku, ke kterému nikdy nemělo dojít, Bůh přece požehnal. Chtít syna, to bylo správné – konečně Bůh ho zaslíbil. Jen se k tomu mělo dojít jinak.

Přesto se bohužel o hříchu často uvažuje takto nesprávně: Lidé si něco přejí, proto hřeší. A vždy je snazší vidět zdroj hříchu v přáních, která sami nemáme; v přáních, která mají druzí. A tak se terčem zákazů v dějinách postupně staly drahé šaty, divadlo, tanec, karetní hra, alkohol, dnes třeba v mnoha zemích pistole, naftová auta. Příště to mohou být třeba sladkosti, možná už dnes by se našlo dost zastánců takového zákazu. Vždy s odůvodněním: Neříkejte, že to nutně potřebujete. Zdroj zlého je vždy viděn v tom, co zrovna pro mě není důležité – a nebo ještě daleko spíše v tom, s čím sám, na rozdíl od ostatních, neumím zacházet.

Pokud bych já takto uvažoval, zakážu sjezdové lyžování: Nezajímá mě, velmi pravděpodobně právě proto, že ho neumím. A důvody najdu: Hodně lidí se při něm zraní, utratí se za něj moc peněz, zasněžování plýtvá vodou a lyžaři šíří čínskou chřipku. A hlavně, jako skoro u všeho, i tady jde říci: Upřímně, kdo ho nutně potřebuje? Stejně jako nikdo nutně nepotřebuje pušku, dieselové auto, šaty z hedvábí nebo kremroli.

Málo co potřebuje člověk nutně – ve vězení vystačí s tepláky, místností tři krát tři metry a jídlem třikrát denně, ani nikam nemusí chodit. Přání člověka jsou projevem života. Že jsme skutečně skleslí poznáváme podle toho, že už si ani nic nepřejeme; dokonce ani jíst nám nechutná.

Přání, která lidé mají, do nich vkládá sám Bůh a tak probouzí k životu. Naše přání pak souvisí s našimi obdarováními. Apoštol Pavel píše: Kdo má dar prorockého slova, ať ho užívá v souhlase s vírou. Kdo má dar služby, ať slouží. Kdo má dar učit, ať učí. Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje. Kdo rozdává, ať dává upřímně. Kdo stojí v čele, ať je horlivý. Kdo se stará o trpící, ať pomáhá s radostí. K čemu má člověk dar, to obvykle touží nějak dělat, i když právě třeba i nevhodně a nerozumě. Kdo by býval mohl být prorokem, bez víry bude i tak ohlašovat přicházející skázu (konečně, ve veřeném životě je takových lidí spousta), ale bez pokání, bez naděje Božího odpuštění. Kdo má dar služby, bude bez víry sloužit komukoliv, kdo je ochoten rozkazovat. Kdo dovede povzbuzovat, bude lidi povzbuzovat i na cestě do pekel. Kdo má sklon rozdávat, bude bez víry rozhazovat za hlouposti nebo živit příživníky. Kdo má v sobě horlivost, postaví se bez víry do čela nějakého bludného hnutí – je mimochodem zajímavé, kolik diktátorů v mládí na krátký čas uvažovalo, že se stane duchovními… Kdo má sklon se starat, bude se bez víry starat o věci, do kterých mu nic není a o lidi, kteří o to nestojí a ještě s útrpností, že to lidé dost neocěňují.

Konečně, jako Sáraj v našem příběhu řekla: „Mé příkoří musíš odčinit. Sama jsem ti dala svoji otrokyni do náruče, ale ona, jakmile uviděla, že je těhotná, přestala si mě vážit.“ Kdo se ji o Hagar prosil; sama Hagar se pak neprosila být Abramovou ženou. Je jistě velmi dobré dávat. Ale už ne tak dobré dávat, o co druhý nestojí. To je konec konců jedna z nejdůležitějších a proto také nejtěžších věcí ve vztazích mezi lidmi – poznat, co by vlastně druhý chtěl. Vidíme to názorně na méně významných věcech jako dárky k vánocům a narozeninám. Dobře bylo řečeno, že přinést někomu radost obvykle mohou jen jeho nejbližší – a i pro ty je to těžká věc. Proto jsou také vždy nebezpečné všechny plány na to, jak udělat lidi šťastné nějakým zákonem nebo plánem: I u lidí, které známe, to vyjde jen někdy. Co terpve u lidí, které vůbec neznáme. Zde se však především Sáraj vzdává, čeho se vzdát nesmí: Svých manželských práv. A dává, co dát nesmí: Jiného člověka, Hagar.

Nicméně Sáraj vidí, že dítě v rodině chybí, že dítě je dobrá věc – naprosto správně. Každé dítě je dobře, protože je psáno, že Kristus osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Sáraj je ochotná ustoupit do pozadí, dát prostor povolanějším. To je správné a ušlechtilé někdy. Ne tehdy, kdy člověk ustupuje z práv, důstojností a úkolů, které mu svěřil sám Bůh. Každý člověk je na prvním místě obrazem Božím a proto musí bránit svou základní důstojnost. Nemůžete se nechat vystřelit z děla v cirkuse, protože tržba pak půjde na charitu. Člověk má nést vinu, ba i hanbu za to, co udělal. Není však důvod, aby si nechal dopředu připsat vinu za to, co nikdy neudělal, ale možná by mohl. Člověk má snést výsměch za to, co se mu nepovedlo – už ne za to, co ještě ani nezačal. Sáraj je Abramova žena, proto jí Abramovo tělo výhradně patří stejně, jako její tělo výhradně patří Abramovi. A tak, i když jsme řekli, že potěšit druhé lidi je složité – pak rozhodně je to nemožné bez Zákona, bez vědomí, že my i druhý člověk jsme obrazem Božím a že máme právo být v něčem bráni vážně. Že jsou hranice, u nás i u druhých, které nelze překročit.

Sáraj si myslela, stejně jako Eva a Adam v ráji, že je sama zdrojem dobra. Bůh podle ní selhal, proto sama zařídí dobré. Dítě – a jak jsme řekli, dítě je skutečně vždy dobře. Za cenu toho, že sama sebe poníží. Ale je zcela přirozené, že s ní Hagar pohrdla. Sáraj se sama vzdala své důstojnosti od Boha. A člověk nemá žádnou skutečnou důstojst, něž od Boha. Sáraj je tedy plná vzteku, jako každý, kdo si hraje na spasitele, na zachránce světa, aniž by se ho kdo prosil.

Nejsou tedy špatná přání, ale jsou špatné způsoby, jak jich dosahovat. V našem příběhu se narodilo dítě. To je vždycky dobře – každý člověk, který je na světě, má být na světě. Právě soudce Jiftách zachránil Izraele před životem v ponížení. A byl to syn nevěstky a je apoštolem jmenován ve stručném seznamu spravedlivých. Izmael dostává požehnání. Ale Sáraj i Abram, kteří chtěli chtěli být dobří bez Boha, jako Eva a Adam, zahanbili sami sebe a o to krutější pak byli, když hledali ztracenou důstojnost. Vedlmi zle naložili s Hagar.

Dobře jde věci udělat tak, jak Bůh řekl, že mají být učiněny. Těžká a zároveň důležitá věc v životě je udělat dobré věci tak, jak Bůh předepsal. Bez toho, abychom obětovali důstojnost svou, nebo svých bližních. Žijeme po pádu a skutečné zlo je v tom, že výsledek zdaleka ne vždy odpovídá naší snaze. Proto však nemůžeme zapřít důstojnost svou ani našich bližních, vzdávat se toho, čeho sami nesmíme, ani dávat druhým, co sami nechtějí.

Je jeden jediný, kdo se vzdal všech práv a vší důstojnosti. Kristus, rozepjatý před celým světem na kříži. On jediný se před Bohem mohl vzdát důstojnosti, on jediný to před Bohem udělal, abychom mi nemuseli. Proto se nesnažme být zachránci světa, abychom nebyli rozhorčeni a zklamáni. A radeji přemýšlejme, co našim bližním náleží právem. Po čem sami často volají, abychom pro ně uděleli, co je jejich právo a důstojnost před Bohem. To samo je dost těžké a spíše se nám nedaří. Proto máme pevnou naději, že Bůh sám skrze Krista vše dovede k dokonalosti. Amen

Modlitba po kázání:

384

Ohlášení:

439

Přímluvná modlita: Nebeský Otče, prosíme, shlédni na nás, a dej, abychom všichni zanechali marnosti a konali, co si do věků ustavil, co od nás žádáš, co má smysl. Dej, ať jsme všichni tí, čím máme být, ve svých rodinách. Dej, ať se nám daří naše dílo a přináší ovoce. Dej, ať dosáhneme pokoje s našimy sousedy a se všemi v tomto našem městě. Dej, ať nám vládní moc není překáždkou v naší službě, ale pomocí. Sliutuj se nad námi, Pane, a dej nám příznivé počasí a dostatek úrody. Požehnej nám, Pane, víc, než zasloužíme, abyvhom Tě chváliliz upřímného srdce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen