Hostu se patří něco nabídnout. Co však dáte Bohu Všemohoucímu, když vás navštíví? Představte si to – můžete na tom nalézt i něco trochu humorného. Bůh sedí naproti vám a vy řeknete: Co si dáte? Kávu? Ach, co vám tak nabídnout? Zatím tedy kávu a potom knedlíčkovou polévku a řízek se salátem. A pak? Snad zákusek.

A Bůh sedí proti vám a míchá kávu, poté jí oběd a vy si říkáte „Copak Bůh jí“? Ale legrační na tom není Bůh, legrační na tom jsme mi. Mohli bychom se přetrhnout a stejně bude směšné, co jsme přinesli – Bůh má všechno a nic od nás nepotřebuje.

Je to podobně humorné, jako když vás hostí děti bábovkou z písku a kafíčkem z blláta. Děti to také berou úplně vážně. A vy tedy musíte předstírat, že jste pískovou bábovičku snědli a blátivé kapíčko vypili. Ale nemůžete pozřít neživé, k čemu je písek a bláto, neživé věci, živému? Tu je rozdíl. Znamením Boží přítomnosti u Abrahama jsou tři andělé v lidské podobě, kteří skutečně jedí. Bůh může přijmout, co mu dáváme, Bůh přijímá, co mu dáváme, i když to nepotřebuje. A tak všechno, co děláme, abychom se Bohu zalíbili, může se nám z odstupu zdát napodstatné. A svým způsobem to nepodstatné opravdu je. A přece Bůh všechno, co pro něj děláme, přijímá a skutečně mu tím vzdáváme čest. Protože i když málo zmůžeme, Bůh na našem jednání vidí, že jej bereme vážně. Proto platí jako dobré pravidlo do života, co říká Kristus: Kdo je věrný v malé věci, bude věrný i ve velké.

Jak jen Bůh zastihne člověka? Najde jej malétného, jako za ospalého srpnového poedne, kdy se horký vzduch chvěje nad vyprahlou půdou. V takovou chvíli může Abram jen sedět ve stínu, ve dvěřích stanu. Mnoho se toho nedá dělat v takovém horku, bylo by to o zdraví a mnoho by se stejně neudělalo. To platí zvlášť pro starého člověka a Abrahamovi je už sto let. Už musí na všechno pomalu. Proč za ním Bůh nepřišel ráno, když ještě není takové horko a člověk se pohybuje volněji? Proč nepřišel večer, kdy je za Abrahamem již hotová práce? Nemusel však přijít vůbec. Ale přišel, právě teď, a je s ním. Abraham hned vyskočí, beží k němu. A vše podřídí té vzávné chvíli, tedy co mu síli stačí. A není to jen jeho osobní záležitost. Do práce zapojí Sáru i svého mládence. Setkání s Bohem není nikdy jen naše osobní záležitost. Abraham se snaží, aby věci kolem něj byly tak, jak mají být, když ho navštívil sám Hospodin. A tak má i člověk usilovat, aby věci v jeho nejbližším okolí byly správně. Vidíte sami na tom příběhu, že to není lehké. Jako žádná věc, které se účastní více lidí. Abraham by chtěl Boha ustivě pohostit a vida – Sára mu to jakoby zkazí, jakoby udělá v tu slavnou chvíli ostudu, když se ve stanu směje Božím slovům a pak to zapírá. Stejně tak my musíme počítat s tím, že kolem nás jsou živí lidé a jednají často jinak, než bychom čekali. To je prostě hotová věc.

A přece nakonec, jak se mi věc jeví, je Sářin smích to nejhezčí na celém příběhu. Je to něžný obrázek v tom oparu deního horka. Ti dva stařečkové, už trochu pošetilí. Ve stáří je moudrost a důstojnost, ale vždy je v něm také trochu pošetilosti a také cosi úsměvného. Stařeček Abraham je náhle na svůj věk nepřirozeně čilý, jakoby jen na tu mainkou chvilku v něm zaplál již jen doutnající plamen života. Všichni musí udělat všechno, jak on by rád. Sára, babička, stojí mu za zády na zápraží, jen tu zvláštní situaci pozoruje. Snad bychom si ji dovedli po našem způsobu představit v květované zástěře. Když jsou spolu lidé dlouho, celý život, to stálé opakování společných dnů udělá z nich často úsměvný párek. Právě k tětmo stařečkům Bůh přišel. Směje se u sebe Sára a Bůh sám si Sáru dobírá a vyhraje nad ní, protože Sára pak zvážní a zapírá. „Ale ano, smála ses.“, jako by v žertu prstem hrozil Bůh.

Když člověk najde své meze, je dobré se i zasmát. Když něco nejde, tehdy mnoho nepomůže být jen zaťatý, jen se zmítat na místě a zoufat si. Tehdy je lépe na chvíli se zastavit a podívat se na sebe zvenku. Jako třeba když člověk zápasí s oblečením, které mu nepadne. Zrudne ve tváři, nasouká to na sebe, ale všechno ho tlačí. A pak se na sebe podívá do zrcadla, přestane se kroutit a vyprskne smíchy: Mám já to ale ránu! Víte jistě, že když se člověk zasměje sám sobě nebo věcem kolem sebe, tak jakoby to najednou nebylo tak hrozné a jakoby by byl na chvíli v bezpěčí.

Ale nejde se smát vždycky, někdy jsou věci příliš vážné. A ne každý se umí smát a nejde to po každém chtít. I to je dar a dar se nedá vynucovat. Boží návštěva však způsobila něco, co v Boží přítomnosti dokáže každý: Z venku se na sebe podívat. Ne jen na sebe, ale na to, kde jsem. Jak jsou kolem mě i druzí lidé, jak mě asi vidí, jak to s nimi mám. Sára vidí: Jsem babka, můj pán je stařec.

Ale smějeme se, díváme se na sebe z venku jen proto, že to má nějaký cíl. Smějeme se, abychom se pak smát přestali a pokračovali s novou silou. Snad znáte ten pocit, kdy se protahovaný smích změní ve sklíčenost. Snad znáte i to, že sami sebe a svou distuaci dovedete dobře posoudit, ale jak dál, to už nevíte.

Boží přítomnost posvěcuje ty dva nemohoucí lidi a činí je plodnými. A ptali jsme se na začátku, co dát Bohu, když nic nepotřebuje. Ale my potřebujeme mu nějak odpovídat. My potřebujeme modlit se, dávat dary, jednat vstřícně s druhými, abychom sami sebe přesvědčili, že nás Bůh navštívil. On s námi je, ale kdybychom se podle toho nechovali, sami bychom tomu nedokázali věřit. Potřebujeme se na sebe dívat z venku, abychom uvěřili, že nám také zvenku přijde pomoc.

Bůh se s člověkem potkává ve třech osobách. Bůh není samota. Bůh není sám, ale vždy ve třech jeden. A tak, s kým se potká, s tím už tvoří společnost. Nejdřív se zdálo, že je tu jen Abraham a Sára. Společným životem unavení, jeden jen druhého vidí a je to celé neplodné. Když k nim přijde Bůh, tak jsou najednou ve společnosti. Sára si je dva představí a musí se tomu smát: Jsme jen pošetilí babka s dědkem.

Bůh však říká: Jen se Sáro nesměj, i tak jak jste jste pro mne cenní a já s vámi provedu divy. Ano, jste trošku legrační, ano, jste jen babka s dědkem. Ale už nejste sami, je nás teď víc. Ale ano, smála ses: Vidíš sebe a svého muže, že by to mělo mít nějaké pokračování, ale nedovedeš si to představit. Tak se směješ. Já jsem to pokračování, Otec, Syn a Duch svatý.

Závěrem, co se tedy stalo a co se děje i právě dnes: Abrahamovi se zjevili třiandělé jako znamení svaté Trojice. Boha, který není nikdy sám, který je už sám v sobě dokonalá láska. Který je dokonalý, hotový, nic mu nechybí a nic nepotřebuje. Ale mi potřebujeme! My potřebujeme být velkorysí v mylšení, slovechi činech, jako je ta Abrahamova hostina. Abychom sami uvěřili, že ten Bůh věčně živí, který nikdy neumírá, který jediný je tím dobrým pokračováním našeho života, je s námi a bude už stále. Bůh tohle přijme a tak se mu budeme líbit. S ním nejsem nikdy jen já, ale i mí bratři a sestry, i příbuzní, přátelé a sousedi. Všechno kolem mne dohromady, všichni stojíme před trojjediným Bohem a jen společná je naše požehnaná a plodná budoucnost. Sami sebe dokažme posoudit, na druhých ať nám záleží stejně jako na sobě a mějme se navzájem rádi. Amen