Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Musíme promluvit o Božích trestech. Zamlčet je nele, mluvit o nich často také nespospěje. Je to ožehavá otázka. Není vůbec samozřejmé, že člověku prospěje slyšet o Božím trestu, který dopadl na někoho jiného. Lidé mají falešný dojem, že Boží trest pro někoho jiného znamená, že s nimi je všechno v pořádku. Jistě, málokdo se dnes odváží přímo říci „je to Boží trest“. Ale jeden může rozhlašovat své milosrdenství a toleranci jak chce – těžko je přehlédnout uspokojení, se kterým někteří lidé vypráví o špatných koncích toho nebo onoho. Konec konců, takové uspokojení z Božích ran provází na kříž samotného Krista, jak je psáno: „domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen“.

Boží tresty pak zde nejsou od toho, aby teprve ukázaly, co je správné a co není. Na to je zde Boží Zákon, Boží slovo. Boží trest v tomto světě ani nepostihne každého viníka. Kdyby totiž s jistotou v dohledné době nikomu nic neprošlo, neprojeví se moc, co je v člověku. Nepozná se, kdo poslouchá Boha z víry a lásky, kdo ze strachu. Nevěděli bychom to ani o sobě samých, strach by měl každý. Už tak lidi od mnoha zlých činů zdržuje jen strach a nastane-li bezvládí nebo jinak dostanou příležitost, projeví se, co v nich je. Zákon, ne teprve až trest, ukazuje, co je právné. Víme to dopředu.

Nějaká špatnost ostatně delší dobu prochází každému z nás – něco nám musí projít, abychom vůbec měli kdy se napravit. Že někdo špatně skončil a my ne, nepotvrzuje, že jdeme správnou cestou – možná jsme jen teprve v půli cesty ke stejně špatnému konci. A tak má smysl slyšet o Božích trestech, jen pokud si člověk dovede jasně odpovědět: V čem jsem stejně špatný jako ten, kdo špatně dopadl? V čem se mu mé jednání podobá? Ze špatných konců druhých se navrch člověk moc nového nenaučí. Stejně jako oni ví předem, co dělat nemá a co by dělat měl. Spíše jen trochu probrat ho taková věc může. Připomenout mu, na co měl dávno myslet. Setkání s trestem Božím je upřímnému člověku nepříjemné, sáhá do jeho svědomí.

Přesto se třeba v žalmech o špatném konci druhých mluví hodně: Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky. Ale méně, než o naše zadostiučinění zde jde o Boží slávu. Protože Boží sláva je stejně v jeho slitování, tak v jeho soudu. Po kázání proroků se často nikdo neobrátil a přece mělo jejich dílo smysl. Protože o Boží slávu jde na prvním místě, středem všeho není člověk, ale Bůh. Spatříme-li však tu odplatu na vlastní oči, moudré je se zarazit a říci si: Boží spravedlnost se týká i mě, i mých vin. Abraham, právě proto, že je Hospodinu důvěrně blízko, že je upřímný před Bohem, neřekne: Jen do toho, znič Sodomu co nejdřív.

Bůh prozradil Abrahamovi své plány, „aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil.“ Skáza, jako ta v Sodomě, přichází obvykle až tehdy, když to už křičí do nebe. Ale věci začínají mířit ke katastrofě daleko dříve, než je co vidět. Jak řekl Kristus: „tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny.“

Je velmi krátkozraké odvozovat správnost či špatnost nějakého jednání z okamžitých následků. Pokud by šlo něco prostě udělat, podívat se, zda se tím hned něco změnilo k horšímu, Bůh nemusel vydávat zákon, posílat proroky, Kristus nemusel kázat. S tím by konečně mnoho lidí, zvláště učenci dnešního času, souhlasilo. Netřeba nařízení od Boha, ve svobodné společnosti něco zkusíme, zvážíme následky a zase to můžeme změnit.

Zkušenost ukazuje, že takto se to ve skutečnosti neděje. Žijeme ve svobodné společnosti a přece: Kolikrát bylo po čase znovu povoleno, co bylo před tím zakázáno? To se moc nestává. A kolikrát bylo znovu zakázáno, co bylo před tím povoleno? Ani to se moc neděje. Zákony i zvyky se málokdy vrací do předchozího stavu. Děje se to tak málo, že je bláhové na něco takového sázet. Daleko spíš se dá počítat s následujícím: Když se něco zavede či zruší s jedním cílem a ukáže se, že to nefunguje, už tak věci zůstanou a prostě se najde jiný než původní důvod a cíl již zavedeného zákona a zvyku. A nebo se prostě řekne: To je nová norma, nová skutečnost, se kterou se musíme smířit. Obvykle musí přijít alespoň malá katastrofa, aby se od špatného zákona či zvyku ustoupilo.

Co víc: Bůh nevyhlásil svá přikázání s výhledem na rok dva dopředu, ale pro celé generace. Je psáno: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ Dobro, které pochází z přikázání, je dokonce zamýšleno s výhledem na tisíc generací. Má tícíckrát větší účinek, než zlo, které nastane, když se přikázání ignorují – ale i to má důsledek tak na tři až čtyři generace.

Takže když opustíme nebo přímo zakážeme, co Bůh nařizuje, celkem snadno se okamžitě nestane nic. Stejně tak když povolíme a děláme, co Bůh zakazuje, celkem snadno se hned nestane nic viditelně zlého. Vždyť ani když Adam a Eva pojedli ze stromu poznání, nezemřeli hned. Ba zemřeli daleko později, než člověk umírá dnes. To samé vidíme i na lidských generacích. Nejvíce na těch generacích, které se zřekly víry nebo pravověří: Sami však byli ještě vychováni ve víře a pravověří. Neuvědomovali si, že právě to určuje, co s naprostou samozřejmostí považují za dobré a zlé. Jejich děti a děti jejich dětí už neměly důvod vidět věci stejně. Taková generace pak bývá velmi překvapená, že jejich děti nemají přirozeně za dobré, co jim samým přišlo nezpochybnitelné.

Jenže nezpochybnitelné věci nepředává z generace na generaci rozum. Úkolem rozumu je o všem pochybovat a v tom je velmi užitečný a prospěšný. Rozum působí, že naše děti časem v něčem poznají naši vlastní nerozumnost. Rozum je cesta k tomu, abychom dětem a dalším pokolením nepředali špatné. Ale ukazuje se zas a znova, že dobré dovede zachovat jen víra. Jen když se o něčem řekne, že je to svaté a nedotknutelné. Že s něčím se nedá experimentovat, protože to má pak netušené následky pro celé generace.

Proto Bůh Abrahama vystraší tím, jak to za chvíli dopadne se Sodomou. Je velký risk říkat někomu: To a to je Boží trest. Jak vidíme, někdy je to potřeba, ale je to velký risk. Protože člověk to snadno spíš uklidní, utvrdí ho to v přesvědčení, že on dělá všechno dobře. Ale takový Abraham nebyl, byl důvěrně blízko Bohu a proto znal sám sebe. Viděl, že skáza jedněch dnes by mohla být jeho skáza za deset, patnáct let. Přitom skáza hříšných je skutečně Boží sláva. Ale není to dobrá zpráva pro nás, kteří jsme sami hříšní, třebas zatím míň.

Proto je třeba poznávat, co Bůh prohlásil za správné. Je třeab zastávat, co Bůh prohlásil za správné. I na vzdory křiku, který to kolem nás rozpoutá – až by se dalo říci, že to je vodítko, že se držíme něčeho nosného, totiž když lidé kolem nás jen křičí a neřeknou ani, v čem si vlastně myslí, že se mýlíme. Některé věci se zdají malé, kdyby se z nich ustoupilo, opravdu se hned asi nic nestane. V další generaci, pro toho, kdo je dnes ještě dítě, se ale stane opravdu mnoho.

Proto má smysl dílo i deseti spravedlivých, kteří nekřičí, kteří se ale také nehrbí, ale přímo říkají: Toto nedělejme a toto dělat nezapomínejme. Pokud uspějí, bude to k naší radosti ve prospěch všech. I kdyby neuspěli, zvětšili slávu Boží, neboť Bůh říká vše dopředu. Jak je psáno u proroka Ámose: „Stane-li se v městě něco zlého, zda nejedná Hospodin? Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům. Lev řve, kdo by se nebál? Panovník Hospodin mluví, kdo by neprorokoval?“ Amen