Introitus: Žalm 127
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 6. neděle po Trojici.
192
Vstupní modlitba: Hospodine, náš Nebeský Otče, prosíme Tě, buď stále s námi, a když nás voláš, abychom ti celým svým životem sloužili, rozmnož v nás víru, naději a lásku, abychom věrně plnili tvá přikázání. Prosíme o to skrze tvého Syna …
1. čtení: Lukáš 14, 25–35
438
2. čtení: Genesis 19, 30–38

Ze zoufalství dělá člověk téměř stejně zlé věci jako z lhostejnosti. To je smysl dnešního čtení. Na vrcholu sebevědomí i v hlubinách ponížení dokáže být člověk téměř stejně zlý. Hřích vždy vzniká z nedůvěry v Boží moc. Z toho, že si člověk říká: Bůh tu není, Bůh nic nesvede.

Svévolný zapoměl, kolik dobrého do Boha dostal. Všechno přičítá vlastním schopnostem, vlastní velikosti. V tom je přeci jen o trochu horší, než zoufalý. Má dluh, nemá vděk. Ale zoufalý zase nevěří, že něco dobrého od Boha dostane v budoucnu. A tak svévolný i zoufalý nevěří v Boží dobroru, nic od Boha nečekají. Svévolnému je dobře a tak si bere, co nesmí, co mu nepatří. Zoufalému je zle – a tak se cítí oprávněn si sám vzít, co mu Bůh dosud nedal. Oba nakonec věří ve svou velikost: Svévolný v moc své síly, zoufalý ve svou morální velikost. Jednal dobře – a jak dopadl. Zákeřnost zoufalství je v tom, že si v něm člověk připadá spravedlivější než Bůh, mravnější, než Bůh.

A tak to dopadá, jak to dopadlo s Lotem a jeho dcerami. Lotovy dcery i Lot sám se dopustili velké ohavnosti, ovšem nesuďme je příliš povýšeně. Lotovy dcery si zachovaly panenství doslova uprostřed Sodomy a Gomory. Čekaly na toho, kdo jich bude hoden – i nám samým to nejspíš přijde trochu směšné, ani mi nemáme většinou tolik svatosti, jako ty dívky. Jejich otec sám přispěl k jejich zachování doslova uspostřed Sodomy a Gomory, ani my o svou rodinu nejspíš tolik nedbáme. Uprostřed světa tak zvráceného, že téměř nemá obdoby, byli svatí.

A teď, co z toho: Celý svět, který ty dívky znaly, je zničený. Kdo bude stát o dcery někoho, za kým všechno shořelo, kdo nemá místo v tomto světě. Možná někdo – jde o to, zda o něj budou stát ty dcery. Kvůli tomu se držely zpátky, aby si pak vzaly prvního, kdo si řekne? To jistě nedává smysl.

Samotného Lota pak vidíme tak opilého, že nepozná ani vlastní dceru a to hned dva dny za sebou – Lot ani neví, co se ty dva dny stalo. Lot začal svůj vlastní, samostatný život v Sodomě. Vybral, co se mu pro rodinu zdálo nejlepší. Založil si tam domov, postavil dům. Postaral se o rodinu. Co víc, nedopustil, aby jeho rodina sešla z cesty. Co víc, zasedal v bráně města, na radnici. Tedy se asi snažil, aby to město bylo co nejlepší. Ne jen asi, sám vyhledal hosty, aby je ochránil, sám byl za ně připraven se ovětovat. Co vyčteme Lotovi? A na konci jeho plodného života je všechno v troskách, všechno vzal oheň, ze všeho stoupá kouř. Před chvílí přišel o ženu, se kterou byl celý život. Žije v jeskyni jako zvíře, nemůže už žít s lidmi, ani v tom Soáru, kam chtěl původně jít. Může se oběsit, nebo může pít.

Kde udělali tito lidé, dosud tak svatí, chybu? V tom, že si mysleli, že od ďábla je někdy pokoj. Žili celou dobu téměř mězi ďábly, zlo na ně doléhalo pořád z vnějšku. Těžké bylo nepodřídit nitro tomu, co bylo všude kolem. Ale proto zapoměli, že člověk podléhá jen těm pokušením, kterým je vnitřně sám nakloněn podlehnout. Že celou dobu nebojovali jen s lidmi, ale i s vlastním nitrem. Dobře věděli, na co si v Sodomě dávat pozor: Lot v Sodomě nesedal po hospodách, protože s těmi lidmi tam by to nedopadlo dobře, jeho dcery se tam netahaly s kdekým, protože těch lidí tam si nemohly vážit. A dobře tak! Teď jsou jako poustevníci v jeskyni. Zdánlivě bezpeční od stálých útoků okolí. Ale člověk vždy stejně nejvíc zápasí sám se sebou. Člověk je vždy pokoušen jen k tomu, co je sám schopen udělat, s čím by byl možná ochoten souhlasit.

Neřekl ale sám Bůh, že mají útéci na tu horu? Řekl. A řekl jim to správně. Na té hoře měli přežít skázu – jak jim Bůh řekl – a pak nejspíše jít, kam půjde. Možná se připojit zpět k Abrahmovi, možná se usadit v jiné městě. Zkrátka, tváří v tvář zkaženosti světa umět jako první věc říci: Můžete mi být všichni ukradení. To má ve vhodnou chvíli – ne na celý život, ne pokaždé, ale ve vhodnou chvíli – umět říci každý. Proto Kristus říká: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ Křesťan, stojí-li tváří v tvář hříchu, musí umět nejen sousedům a spolupracovníkům, ale i nejbližším, říci: Vlezte mi všichni na záda. To není na celý život, to není pro každou chvíli, tak je tomu tváří v tvář vážnému hříchu.

Po pravdě řečeno, není to tak trvdý požadavek, jak se zdá. Protože lidé si obvykle cení toho, kdo je neoblomný v tom, co pokládá za důležité, kdo se nedá ohnout. Každý takový je nakonec vítán skoro všude. Horal, dřevorubec, člověk z lesní samoty – bývá vážen. Kdežto ohebného všichni rádi využijí, ale v posledu si ho neváží nikdo. Člověk jistě musí umět žít mezi lidmi a nebýt zatvrzelý. Ale musí mít hranici. Ale musí umět i být na chvíli jakoby sám na celém světě, když jde o něco důležitého.

Takže jako byli nezdolní uprostřed lidí, statečný Lot a jeho statečné dcery měli být nezdolní i u prostřed skázy, kdy zlí vzali zasloužený konec. Ale Lot bohužel stále doufá v lidi. Říká si, že v Soáru půjde najít klid. Vždyť je to město tak maličké. Ale na všech místech je to stejný zápas: S hříchem v sobě. Ve velkém městě je hřích patrný zjevně, je křiklavý. Takže si člověk dělá iluze o malém městě, o vesnici. Tam se hřích neukazuje tak troufale, ale jistě, že tam je také. Tak Lot uteče na samotu. Ale sklon ke zlému si nese i tam. Není tam v klidu a bezpčí od toho, co je v něm samém i v jeho nejbližších.

Jak řekl Augustin, biskup z Hippo: Poraž sám sebe a svět ti bude ležet u nohou. Pokud umíme bojovat sami se sebou, dovedeme se posatvit i lidem a nakonec i přírodě. Proto si benediktýnští mniši, ze všech mnichů nejlépe obeznámení z vlastní slabostí, vymítili bydliště v lesích, nakonec ve prospěch všech lidí. Proto se naši reformovaní předkové na lodích vydali do do Jižní Afriky či Severní Ameriky a obstáli tam, navzdory surovým divochům, navzdory přírodě. Kdežo všichni, kdo jen utíkali v představě o vlastní svatosti, všichni ti františkáni, valdénští, Adamité, Jednota bratrská, novokřtěnci a podobní skončili jen v hříchu a úpadku, proto tak končí i všechny náboženské komuny dneška. Proto špatně končí křesťanské rodiny, ve strachu odříznuté od světa, místo aby v něm bojovaly.

Proto dnes, kdy je nás zde v Čechách velmi málo, nemůžeme tlačit na to, aby si každý našel věřící protějšek – snadno bychom si nakonec brali vlastní vzdálené příbuzné, jak se po hříchu v naší církvi i děje. Ale místo toho, ať si za svůj protějšek každý podle svého srdce vybere toho, kdo je mu skutečně milý. A pak je ve své víře neoblomný i ve vlastní rodině. Nezlomný i navzdory nevíře nejbližších.

A tak nás dnešní čtení učí, že si prostě musíme zvyknout, že jsme stále v boji. Opět, není to tak hrozné, jak to zní: Dávat stále pozor, být při věci, být ve střehu, není člověku ve skutečnosti nijak nepříjemné: Když hledáme houby, dáváme pozor stále, když hrajeme hru, ať ftobal nebo karty, jsme stále pozorní – o to víc si připadáme naživu. Touha po pokoji, touha po chvíli, kdy bude bezpečno, kdy nebudeme muset vnímat, je bláhová a nesmyslná – mrtví nevnímají, mrtví jsou v klidu. Být pozorný je nepříjemné jen tehdy, kdy si připadáme bezmocní, slabší než nepřítel. Když je však při nás Bůh, dávat si pozor na sebe, svět i ďábla může být téměř jako hra – přeci jen, samozřejmě, hra nebezpečná, zraňující – ovšem stále hra, ve které máme skvělé šance. Křesťan prostě musí být trochu bojovník, byť by mu to nebylo vlastní – byť to ve skutečnosti nikomu z nás není vlastní. Nemůžeme čekat mnoho klidu v tomto světě – snad kromě tohoto svatého, nedělního dne. Můžeme však čekat, že nakonec ve všem slavně zvítězíme. Skrze Krista, našeho Pána. Amen

Modlitba po kázání: 
469, 1–5
Ohlášení: 
469, 6–11
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2 Korintským 6, 1–10
Požehnání: Říkám o Hospodinu: Mé útočiště, má pevná tvrz je můj Bůh, v nějž doufám. Vysvobodí tě z osidla lovce, ze zhoubného moru. Přikryje tě svými perutěmi, pod jeho křídly máš útočiště; pavézou a krytem je tijeho věrnost. Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami, nákazy, jež šíří zhoubu za poledne. Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového. Na vlastní oči to spatříš, uzříš odplatu, jež stihne svévolníky. Máš-li útočiště v Hospodinu, u Nejvyššího svůj domov, nestane se ti nic zlého, pohroma se k tvému stanu nepřiblíží. On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. Požehnej vás Všemohoucí…
486