Sám si člověk nepomůže. Kdybych tak věděl, co mám dělat, říká si člověk. Od poznání si slibuje pomoc. Ale podívejme se kolem sebe: Jsou snad lidé , kteří mnoho vědí, šťastnější? Někteří mají přímo za povolání, aby druhým pomáhali z neštěstí. Třeba takoví psychologové. Ti jsou vyučeni ve věcech duše, pomáhají lidem od úzkostí a nespavostí. Ale jsou sami tito lidé šťastnější než druzí? Mohou sami sobě dát radu? Jiní se zase vyučí ve znalostech peněz a trhu, jsou z nich pak ekonomové. Platí ale, že co ekonom, to boháč? To jistě ne. A tak si člověk mnoho slibuje od poznání. Od poznání toho, jak je postaven svět. Říká si, že kdyby o světě, o vlstní duši věděl víc, mohl by to všechno obsluhovat jako nějaký stroj. Tu by zatáhl za nějakou páku, tam by otočil nějakým kolem a věci by hned šly po jeho. Bůh však neuchystal pro člověka štěstí v tom, že pozná, jak je ustrojen svět. Ani nám přece nepřinese štěstí, když nám někdo ukáže svůj nový dům; když nám řekne, na jakých základech a z jakých cihel je postaven, kam odtéká voda z okapu atd. Šťastní jsme, když nás pozve dál, když nám řekne: Tady je tvé místo. A Boží dobrodiní k nám je stejné. Člověk by sice chtěl vědět, jak je ustrojen svět. A co dělat, na to už by si přišel sám. Bůh však člověka zachraňuje právě tím, že mu říká, co dělat.

I v této správě o stvoření. Jako první nám Bůh ujišťuje: Ta země, na které žiješ, je mé dílo. Sama od sebe je pustá a prázdná. A to lze na vlastní oči spatřit i dnes. Většinu samotné země pokrývá nekonečná vodní hladina oceánů. Jaké zoufalství se zmocňovalo námořníků, když, kamkoliv se po mnoho dní podívali, byla jen hladina oceánu. Kde se od obzoru k obzoru netáhne voda, tam se doširoka prostírá polární led. A když by se člověk vydal slunci co nejblíže, může zase celé dny putovat pouští. Když by se i ze země vydal nahoru ke slunci, když jen zvedne oči k hvězdám, vidí jen nekonečné pustiny vesmíru. Vtěší část z nich tvoří pouhá tma a nic více. Ve většině vesmíru není ani vzduch, je tam jen tma.

Dříve se lidé plavili přes moře, zkoumali jeho dálky. Když už vše objevili, pořádně se oblékli a vydali se do polárních pustin. Když už došli až do jejich středu, na zemské póly, stočil se jejich zrak do hlubin vesmíru. Kdo ví, jednoho dne se ještě lépe obléknou, do skafandrů, a poletí tam. Však to již i zkusili. V jednom ruském vědeckofantastickém filmu sedí právě takoví kosmonauti ve své lodi a dumají o tajemstvích toho vesmíru, kterým pluje jejich loď. Jeden z nich pak řekne: Člověk se vydává dál a dál do vesmíru. Ale ve skutečnosti člověk hledá a potřebuje najít člověka. Tak se to říká v tom filmu. Říká se to proto, že se tehdy nesmělo říkat Boha. Stejně v tom filmu pak náš hrdina nakonec najde Boha, našeho Otce.

Bůh nám tedy na začátku dává radu, která snad nevde hned ke štěstí, ale alespoň stráží člověka před zoufalstvím. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Na šířku je svět kolem nás pustina. Jen se vydejte více na jich nebo více na sever. Brzo se vám v pouštích a ledových pustinách zasteskne po údolí naší řeky Ohře, která má jméno a kolem které rostou stromy a zeleň. Na výšku je všude tma. Pod zemí i v nekonečných hlubinách vesmíru. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Hned na počátku Písma se nás Bůh ptá: Čemu chceš vládnout, člověče? Pustotám na šířku a temnotám na výšku? To je, co chceš? Jak si tím pomůžeš?

A přece stojí psáno: Nebesa ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem. Je to právě země, na které se celý ten příběh bude odehrávat. O nebesích se cosi také dozvíme, ale to bychom teď předbíhali. Teď se to celé bude dlouho odehrávat na zemi. Jak by vám bylo milé, kdybyste někomu vyprávěli poutavý příběh s překvapivým rozuzlením a tu by se vás někdo, místo zaujetí tím příběhem, začal vyptávat: A co bylo předtím? A co se mezitím dělo jinde? A, proč nám ten příběh vlastně vyprávíš. Takový člověk nic nepochopil. Byl od něj velký nerozum se takto ptát a raději se měl bavit s někým jiným, když ho náš příběh nezajímá. Tak také Bůh nám hned na počátku říká: Vaše místo je na zemi. Nikdy to nebylo jinak. Jste tak ustrojeni, že můžete být jen na jednom místě zároveň. Ne jako Bůh, jehož Duch se vznáší i nad nejvzdálenějšími pustinami. Vy jste vždy jen na jednom místě a modlete se, aby to místo nebylo někde v pustinách. Bůh byl před věky, Bůh byl před vším časem. Ale člověk, i kdyby seděl na místě, se pořád sune časem dopředu. Jen dopředu, jen jedním směrem. A co je důležité, je to tak dobře. Je to tak dobře, protože to tak chtěl Bůh. Žádný vyšší či hlubší důvod najít nejde. Co Bůh učinil, je dobré proto, že to tak chce. Kdybychom se ptali dál proč, hledali bychom něco vyššího, než Boha. Hledali bychom jiného boha a pak bychom ale už neměli důvod poslouchat tohoto Boha, který nám zde v Genesis o sobě vydává svědectví.

A tak, ať je náš svět jaký je, ať je náš život jaký je, žádné kdyby nemá smysl. Jistě že si smí člověk postěžovat, smí si vymýšlet, jaké by to bylo, kdyby bylo všechno jinak. Vždyť sám David zpívá v žalmu: Pravím: Kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych, usadil se jinde. Člověk si smí Bohu postěžovat. Ale vydává se na cestu zoufalství, když říká: Bůh je nespravedlivý, protože jsem se narodil na tomto místě. Bůh je nespravedlivý, protože mi utekl můj čas.

Člověk se buď může dát s Bohem smířit, skrze jeho syna. Ten se také nenarodil na zrovna nejlepším místě. Narodil se ve stáji, hned mu pak šlo o život. Plný ran a bolestí, nesl kříž. Kristus přijal svůj úděl a nestěžoval si. A u něj to přitom mohlo být jinak. Nemusel přijít, mohl zůstat ve věčné blaženosti u svého Otce. Nemusel být ukřižován, sám říká Pilátovi: Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána. Ale pro nás se stal člověkem.

A my žádnou volbu nemáme. Kdysi mi studenti gymnázia namítli: Kdo věří, bude spasen, kdo nevěří, bude odsouzen – vždyť to je vydírání. Řekl jsem jim tehdy: A i kdyby bylo, máte nějakou jinou volbu? Odmítneme-li tohoto Boha, protože jsme nespokojení se svým místem a dobou, co nám zbývá: Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. A tomuto studenému, temnému království můžeme kralovat. To jediné získáme, když Boha odmítneme. Nezískáme vlastně vůbec nic. Vždyť i když Boha odmítneme, na tom, co nám vadilo, se tím nic nezmění. Zůstaneme na svém místě a ve své době. Jen už neuslyšíme: Ale nad vodami vznášel se duch Boží.

My ale slyšíme, že i na těmi nejhlubšími temnotami vesmíru se vznáší Duch Boží. Je nad nimi. Ne snad, že by Bůh již byl všechno ve všem. Dítěti, které se zeptá, zda šlape právě teď na Boha, když je Bůh všude, jasně odpovíme, že ne. Sami sobě však tuto odpověď ve svých trápeních dát nedovedeme. Když se trápíme, vyníme Boha; říkáme: V tom je Bůh. Duch Boží se však vznáší nad vodami. Sice všude, ale vznáší se. My se také v Duchu můžeme nad svůj život povznést a snad je toho znakem, když si dokážeme někdy říci: Jiní jsou na tom hůře a ti potřebují mou pomoc. Jindy v tom světě toneme jako v nějakých temných vodách a povznést se nedokážeme. Ale tehdy je tu s námi Syn Boží, který naše nemoci nesl a jehož ranami jsme uzdraveni. Amen