Kdo věří těmto dvěma veršům, může vlastním úsilím poznat o přírodě téměř vše. Proto je stvoření celého světa věnována jen jedna kapitola a ani dále se toho o přírodě v Písmu mnoho nepíše. Bylo by to plýtvání místem; platí, co řekl bohoslovec Anselm z Canterbury: Věřím, abych rozuměl. Kdo věří těm slovům, získal pravomoc vše o světě vlastním rozumem propátrat.

Platí však, že všechna slova první kapitoly Zákona jsou Zákon. Ne pouhé vyprávění o tom, jak to bylo. Ale příkaz, jak to musí být a jak to také až do konce světa vždy bude. Víra pak spočívá vždy v tom jednak něco vědět, jednak se podle toho řídit – poslouchat. Kdo o bohu neví, marně se bude snažit rozumět. Kdo ví o tom, jak Bůh založil svět, ale neřídí své uvažování zákony, které Bůh svtu dal, také nic nezíská.

První, co slyšíme, je: Na počátku Bůh stvořil. Celý svět má jeden počátek a ten mu dal jediný Bůh. To znamená, že v celém stvoření platí na všech místech stejné zákony. I kdybychom přistáli na dalekých planetách, najdeme tam stejné chemické prvky jako na zemi, stejný křemík, železo, metan. Pravý úhel tam bude mít stejných devadesát stupňů, jako na zemi.

I když, jak to víme? Žádný člověk nepropátral celý vesmír, aby se přesvědčil, že to je všude stejn. Ve skutečnosti tomu jen zcela pevně věříme. Věří tomu dokonce i lidé, kteří na Boha zapoměli. Ale původ té víry je v těch slovech: Na počátku Bůh stvořil. Kdo alespoň neslyšel o stvořiteli, nemá důvod věřit, že všude platí stejné zákony. A nemá důvod je hledat. Však je také staří pohané ani nehledali. Různí bohové ovládali různé části přírody i lidského světa, jednou dopřáli tomu, jindy onomu. Ani nemělo smysl doufat, že by to vše mělo jediný řád. Vše vyhlíželo jakou kouzla. Stejně i dnes pozorujeme, jak bezvěrci stále méně věří soustavnému poznání přírody, jak se mu přitom učí už na základní škole, a stále více věří různým babským radám, pověrám, kouzlům a duchům. A taj dostávají zaslouženou odplatu: Poznání, které jim Bůh dal, si nemohou udržet.

Přitom nejvzdělanšjí z Řeků a Egypťanů starověku sami došli časem k tomu, že je jeden bůh. Ale byl pro ně duší tohoto světa. Jediný bůh pro ně byl tento svět. Proto se toho, co už jednou o světě věděli, nedovedli vzdát a získat hlubší poznání. Děje se to ostatně učencům dosud: Kdyby přestala platit teorie, kterou celé mládí zkoumali, kdyby přišlo lepší poznání, všechno by přestávalo dávat smysl. Pro staré Řeky i některé vědce dneška je bohem tento svět, toto stvoření. Kdyby jen chvíli svět nechápali, jejich bůh přestane být Bohem. Ostatně když ve dvacátých letech minulého století belgický kněz a vědec Lemaitre přišel s teorií velkého třesku, mnoho vědců se tomu vzpíralo celých čtyřicet let. Pyšní ateisté se o tomto jaksi zapomínají zmínit. Sice že generace vědců bojovaly proti rozumné vědecké teorii jen proto, že se zdála potvrzovat stvoření. Protože znamenala, že svět, jejich jediný bůh, někdy nebyl. Že svět má počátek a konec.

My však věříme, že i ve chvíli, kdy ještě nedávalo smysl nic, když byla země pustá a prázdná, již tehdy se nad vodami vznášel Duch Boží. A co věříme o světě, věříme i o vlastním životě: Když je vše pusté a prázdné, kdy nevíme, kam se v životě dát a o co se opřít, přece věříme, že je Duch Boží při nás a jak říká apoštol, přimlouvá se za nás nevyslovitelným lkáním. Když my nevíme, co se děje, Bůh stále ví. Jak je spáno: „Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“

Ještě než dal Bůh zemi tvar, učinil nebe a zemi. O nebi říká Kristus, je že to trůn Boží. A z nebe spatřil apoštol Jan ve vidění „sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha“. Nemusíme mít strach, když svět ztrácí smysl a krásu, protože od založení světa je zde stále svět dokonalý a bez proměny. Nebe. Není to však svět, určený pro nás. Je přece psáno „Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi dal však lidem.“ A také na konci sestupuje nový Jeruzalém z nebe, aby v něm lidé žili na nové zemi.

Nebe je svět neviditelný a nehmatatelný. Pokud by se tomu někdo smál, ať si vzpomene na tak jednoduchou věc, jako jsou čísla. Žádný člověk nemůže vzít do ruky třeba dvojku a strčit si jí do kapsy, takže už s ní nikdo nemůže počítat. A přece není dvojka jen něco vymyšleného: Když změříte dveře a budou mí dva metry a pak skříň, která má tři metry, dveřmi ji neprotáhnete, ani kdyby jste se rozkrájeli. A tak je to se vším, co je duchovní a co je v nebi: S ničím duchovním člověk nepohne, ale musí se tomu vždycky podřídit. Skříň můžete uříznout nebo dveře probourat, ale pořád bude tři víc než dvě.

Zajímavé mimochodem je, že vše v matematice, co lidé zatím objevili, třeba jen pro zábavu, se nakonec ukázalo jako zákon, jímž se v přírodě skutečně něco řídí. Ne nadarmo říkali středověcí křesťané číslům nebeská hudba. A to jsou jen čísla. Co vše asi Bůh uložil konat andělům a všem duchům před svým trůnem. To je skutečně mimo představu a ani nemá smysl nad tím bádat. Nejdůležitější však je, že v nebi zůstává zapsáno vše, co je spravedlivé. Že se to nikdy neztratí, nikdy to nebude zapomenuto. Že v nebi očekávají vzkříšení těla všechny duše spravedlivých, takže ani žádný spravedlivý od založení světa se neztratí.

Příště promluvíme o zemi, kterou dal Bůh lidem a kterou budeme, novou a obnovenou, obývat, až Bůh vše napraví. Dnes nám zbývá zopakovat: Skrze tyto pouhé dvě věty získali lidé veškeré poznání o přírodě, které dosud získali: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží.“

Chce-li člověk co poznat, musí mít v hlavě, že Bůh založil svět na pevném a neviditelném zákoně, který lze pochopit skrze čistě duchovní věci jako jsou čísla, ta hudba nebes. A musí mít v srdci alespoň na okamžik ten pocit, že i kdyby nám počty nevycházely, ba i kdybychom byli s rozumem úplně v koncích, nad námi trvá Bůh, u nějž vše smysl dává a před jehož trůnem trvá vše dobré. 6e před ním bude trvat spolu s dušemi všech spravedlivých od založení světa i naše duše až do dne vzkříšení. Amen