Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Obraz není to samé, jako věc na obraze. Třeba krajina je jiná na jaře, jiná v létě, jiná na podzim, jak nyní začíná být vidět, a jiná zas v zimě. Běhá v ní zvěř, procházejí lidé, projíždějí auta. Obraz zachycuje jen jeden okamžik. Ale krásný okamžik. Okamžik, který oslavuje celou tu krajinu.

Stejně tak člověk není Bůh. Bůh se stal člověkem, ale člověk se Bohem stát nemůže. Bůh je všude, člověk je vždy jen na jednom místě. Bůh je věčný, stojí mimo čas a minulost. Přítomnost i budoucnost vidí jako jedinou věc. Kdežto pro člověka vždy něco už bylo, něco je teď a něco terpve bude. Bůh je všemohoucí, kdežto člověk si musí vybrat, co bude dělat a zároveň, co už při tom určitě nezvládne. Bůh je svatý. To znamená, že vše v něm je důležité, kdežto člověk musí rozlišovat, co je důležité a co ne. Bůh je dokonalý a proto bez proměny. Kdežto člověk se něčím teprve stává, takže když vidíme nemluvně i malé dítě, ještě vůbec nevíme, co z nich bude. Ale i později v životě: Abramovi bylo již sedmdesát pět let, když ho Bůh oslovil a pak terpve sledujeme, kým se Abram stal.

Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím. Člověk se má stát obrazem Božím, ale není Bůh. Člověk není hotový. A především to není tak, že by náš rozum byl nějaký kus Boha. Nějaký Boží střípek nebo Boží jiskra, která omylem spadla na zem a uvízla v těle. Tak uvažovali kataři, podle kterých máme slovo kacíř a tak uvažují i dnešní ateisté. Sice jako by rozum byl dokonalý a jako by to byl i celý člověk.

Zaláště dnes je třeba si znovu připomenout, že člověk je stvořen šestého dne stejně jako plazi a savci. Nebo, jak je psáno později, je z prachu země, je z nějakého těsta, z nějakého materiálu. A to není žádná chyba. Žádné dočasné řešení. Ale je to součást plánu a je to dobré. Vždyť na konci času přišel Kristus v těle, v těle vystoupil na nebesa. V těle sedí na pravici Boha Otce Všmohoucího a na jeho těle máme skrze Ducha svatého účast ve Večeři Páně. Člověk bude vždy tělo, proto také vyznáváme těla z mrtvých vzkříšení a těšíme se na ně.

Tělo je to jediné, podle čeho můžeme rozenat člověka. Nikoliv rozum či vědomí. Vždyť nejméně třetinu každého dne trávíme ve spánku. Kdy se nám zdají sny, které rozum nepobere a nám to v tu chvíli ani nepřijde divné. Ba dokonce, velkou část spánku jsme úplně bez vědomí. Člověk není pouhé vědomí, ale je tělo. Proto nejde utratit nenarozené dítě, i když je zatím zcela bez rozumu a vědomí. Proto nejde utratit slabomyslného, který nikdy rozu mít nebude, ani těžce nemocného, který rozumu a vědomí pozbyl. Proto nejde zotročovat divochy jen proto, že se zdá, že si sami nedovedou rozumně vládnout. Když chce Písmo říci každý člověk, často řekne: Každý, kdo se narodil z ženy. To je nejbezpečnější způsob, jak rozeznat člověka.

A co víc: My sami o většině věcí, která se s námi děje, ani nevíme. Že vůbec máme nějaké ledviny, žlučník, nebo některé svalý zjišťujeme až ve chvíli, když to začne špatně fungovat a bolet. Ale co víc: Celý člověk vidí víc než jeho vědomí. Takže někdy je nám třeba někdo podezřelý, jen nevíme proč. A pak se ukáže, že se ten pocit nemýlil. Části našeho mozku, které máme společné se zvířaty, totiž dovedou rozumět jeho pachu, tomu, jak stojí, kam se dívají jeho oči. Jako ostatně zvíře bezpečně pozná, když ho jdete zaříznout, i když se snažíte vypadat nenápadně. Nebo, kde kdo pozná, že za ním někdo stojí, i když ho nevidí ani neslyší.

My takovým věcem říkáme předtucha a přijdou nám téměř jako něco kouzelného. Ale je to jednodušší: Celý člověk vidí a ví víc, než ví jeho rozum a vědomí. Když tedy na počátku moderní doby řekl filosof „Myslím, tedy jsem“, velmi se mýlil. Jsem, i když spím, i když mi to zrovna moc nemyslí. Jen tím, že jsem naživu, vím o světě víc, než kdy můžu rozumem pobrat. A je to stejné u mě, u nemluvněte i u starce, který už nikoho nepoznává.

Šestý den stvoření nás učí především toto: Celý člověk, každý, kdo se narodil z ženy, je obrazem Božím. Ne jen vědomí či rozum člověka je obrazem Božím. Kristus byl Božím Synem už v lůně matky, už jako novorozenec. I na kříži, když ho obestřela temnota. Že je člověk obrazem Božím tak poznáme především z toho, že tak s každým člověkem nakládáme: Proto křtíme namluvňata, proto jednáme s úctou i se slabomyslnými, proto nakonec s úctou pohřbíváme mrtvé. Není na nás vybrat jen jednu vlastnost člověka, třeba vědomí a rozum a říci: To je obraz Boží.

Pozornou poslušností Božímu slovu se člověk vyhne i různému zklamání a zděšení, když třeba zjistí, že i některé opice jsou schopny naučit se znakové řeči a mluvit s lidmi. Havrani dovedou jiným havranům přesně popsat cestu k místu, kde je potrava a to samé umí i včely. Dovedou také například využívat archimédova zákona. Straky dovedou sami sebe poznat v zrcadle, oplakávají své mrtvé a dokonce k jejich tělům kladou cosi jako věnce. Ať by to byla řeč, schopnost počítat nebo třeba vědomí vlastní smrtelnosti či city, nic z toho samo o sobě není na člověku výjimečné.

Nejsme obrazem Božím kvůli své skvělosti, ale protože to o nás Bůh řekl, protože tak si to Bůh přeje. Z vůle a milosti Boží. Také proto nás postavil nad ostatní stvoření. Ostatně, andělé jsou od počátku mocnější než my. Takže třeba kdyby se lidem podařilo vyrobit umělou mysl, chytřejší než my, nic to nezmění na vůli stvořitele a našem místě ve stvoření.

Být obrazem Božím je tedy přikázání, jak s ostatními lidmi zacházet. A přikázání, čím se máme sami stávat: Obrazem Božím se stáváme právě v tom, jak zacházíme se svými omezenými možnostmi. Zda děláme věci v malém, jak je Boha vidíme dělat ve velkém.

Především, co Bůh řekne, to se i stane, jak vidíme v celém příběhu stvoření. Pokud se máme Bohu podobat, musí to tak být i s našimy slovy. Nejsnáze člověk naplnění svých slov zajistí, pokud zavazují především jej samého. Jako Bůh zná vše od základu, tak také člověk musí znát nejmenší kroky k cíli, kterých je ještě schopen. Platí-li moje slovo stejně dnes, jako včera a proto i dnes vykonám ten malý krok, je to pádný důvod věřit, že bude platit i zítra. Jako ani Boha čas neproměňuje. Samozřejmě, takto se člověk slovem zaváže spíše k něčemu, co je zjevně dobré.

Tedy právě tím, co člověk koná v těle, v omezeném čase a ve slabosti těla, ve všem, čím je omezen, dosahuje nakonec toho, co je pravdivé, nadčasové a mocné. Tak se stává obrazem Božím, oslavou a odleskem Boží slávy. Amen