Měl bys znát svoje místo. Zůstaň tam, kam patříš. Když to slyšíme od člověka, hned máme pocit, že si nás neváží. Že nám chce něco upřít. A může to být i pravda, protože: Co o nás ví?

Ale Bůh není člověk. A najít své hranice je nejlepší cesta k časné spokojenosti v tomto světě. Protože nejlepší pocit člověk obvykle má, když žije blízko hranicím toho, co ještě dovede zvládnout. Člověk samozřejmě není šťatný, když se mu všechno sype pod rukama a když na něj všechno padá. Když je toho na něj moc. Ale úplně stejně nešťastný je, když nemá co dělat nebo dělá něco zoufale jednoduchého. Když není využito jeho schopností. Onu tichou, zato trvalou radost má člověk z toho, v čem je ve svém okolí nejlepší a v čem na něj lidé spoléhají. A nebo, když je dostatečně pokorný, dovede mít radost i když je v něčem nejhorší, ale pořád tak tak stíhá a zvládá. Když je trochu za svými hranicemi. Asi jako být poslední v běhu na olympiádě: Ale pořád jste se dostali na olympiádu, takže vlastně skvělé.

A Bůh je ten, kdo stanovuje hranice. Můžeme se kvůli tomu na Boha hněvat, jako bychom se hněvali na člověka. Ale zkušenost ukazuje, že nejlepší je ty hranice znát a přebývat blízko nich. Konečně, doslova na hranice svého světa jezdí lidé na dovolenou: K moři, na hranice země a souše. Nebo do hor, na hranice země a nebeských výšin, takže lze dokonce někdy z vrcholů hor pozorovat mraky z vrchu. Je krásné sledovat, jak Bůh svět rozdělil.

A to nám ukazuje prostřednictvím dnů. Jistě ne lidských dnů, protože dny, jak je známe, určuje až slunce, stvořené až třetího dne. Ale jako člověk svoje dílo běžně plánuje podle dnů, Bůh nám zde nejjasnějším možným způsobem ukazuje, jak rozdělil svoje dílo.

Můžeme tedy vidět toto: První tři dny postavil Bůh jakoby tři domy: První dům je vesmír, druhý dům moře a vzduch, třetí suchá země. A pak: Čtvrtý den stvořil slunce, měsíc a hvězdy a zabydlel ten první dům, vesmír. Pátý den ryby a ptáky a zabydlel tak druhý dům, moře a vzduch. Šestý den stvořil suchozemské tvory a člověka a zabydlel tak třetí dům, suchou zemi. První den tedy souvisí s čtvrtým, druhý s pátým a třetí s šestým. Žádný člověk nikdy nedovede takto přesněji a stručnějí popsat rozdělení a hranice celého myslitelného světa. A žádnému člověku se nikdy v minulosti a až dodnes nepovedlo popsat svět tak, aby tomu zároveň rozuměl každý a zároveň aby to bylo zcela přesné. Je zjevné, že tato slova nevymyslel žádný člověk, ale je to zjevení Boží.

Bůh nám své vekorysosti stručně a přesně předložil plány celého vesmíru. A cokoliv lidé zkoumají, šest dnů stvoření se vždy nakonec ukáže jako klíč: Světlo je skutečně první věc ve vesmíru, jak se jeví, na počátku byl vesmír skutečně doslova jen světlo, než bylo odděleno od tmy. Je také mírou vesmíru, protože nic nemůže být rychlejší než světlo.

Hádal také správně, kdo hledal první tvory na zemi ve vodě, přesně, jak je to zde popsáno. Nejen to! V moři najdeme i skutečné netvory: Je tam plejtvák obrovký, jehož pouhý jazyk váží čtyři tuny a na jedno polknutí pozře sousto o váze čtyřiceti tun. Teprve od nedávna víme i o krakatici obrovské, která může mít tak dvanáct metrů, možná i víc. Kdo hledá podivné tvory na jiných planetách, hledá jinde, než kam je Bůh umístil. Také ptáci, které máme denně před očima, jsou ve slutečnosti podivnější tovrové, než by se zdálo.

I toho je třeba si pozorně všimnout, že z nám známých věcí jen světlo stvořil Bůh přímo. U všeho ostatního Bůh přikazuje svému předchozímu dílu, takže říká: Hežete se – vody! Zazelenej se země zelení! Vydej země rozmanité druhy živočichů! Co je živé tedy nějak povstalo z neživého, jak ostatně usuzovaln již ve čtvrtém století Augustin. V posledních staletích chtějí mnozí skrze toto poznání popřít Boha. Přitom je to zde popsáno. Krom toho můžeme ještě dodat, že jsou si ve svých představách o tom, jak tvorové vznikali, možná až příliš jisti. Takže je myslím brzo čeká jisté zklamání.

Toto stručné rozvržení je tedy plánem celého světa. Cokoliv lidé nalezli, nalezli právě tam, kde Bůh dopředu řekl, že to bude. Pokud bylo kdy co o stvoření vyvráceno, pak jen příliš sebejisté představy o tom, jak přesně Bůh svoje dílo konal. Každé přemýšlení o světě bez Boha, ba bez tohoto jasného rozdělení podle šesti dnů naopak lidi zavedlo ne cestu tísně.

Svět pohanů byl příliš malý, nerozdělený: Takže se báli slunce, měsíce a hvězd a přinášeli jim krvavé oběti. Řídili podle hvězd svůj život, což ostatně někteří ubozí lidé dlají dosud. Báli se znamení, která věštili ptáci – mocní Římané se vzdávali nadějí na úspěch, pokud nad jejich vojsky přeletěl sup, složili zbraně a šli domů. My víme o hranicích, ve kterých bydlí slunce a hvězdy. A úplně jinde, pod klenbou atmosféry, bydlí i ptáci. Nejde to míchat; nemají též žádnou vládu nad naším životem a tím máme o mnoho starostí méně.

Dnešní poznání, kterým se mnozí rádi chlubí, zase nemá smysl pro celek. Všichni vědci jsou dnes tak specializovaní, že nedovedou mluvit ani jeden s druhým. Poznání je tak obsáhlé, že je nikdo nenosí v hlavě všechno. O fyzice, chemii a biologii dnes nejspíš běžný člověk ví spíše méně, než před sto lety, protože se ani nepokouší to všechno nacpat do hlavy. Takže jak řekl jeden filosof: Věda dovede zodpovědět všechny smysluplné otázky. Bohužel se žádná z nich netýká lidského života.

A po pravdě řečeno, co máme například z celého výzkumu vesmíru? Jako užitečné se nakonec ukázaly všechny ty věci, které člověku umožňují se do vesmíru dostat a přežít tam – různá umělá vlákna a nové slitiny kovů. Spoustu věcí z kosmického výzkumu dnes máme ve svých autech a doma a je to výborné. Člověk se ovšem ptá, zda se k tomu nedalo dojít kratší cestou, vymyslet to rovnou pro lidi. Jinak, upřímně, k čemu nám je, že máme záběry z měsíce? Nevypadá to po pravdě řečeno o moc lépe, než v tom povrchovém dole tady u Litvínova; ne náhodu se tomu říká „měsíční krajina“. Je to dost nuda.

Ostatně je otázka, zda i družice, které nám létají nad hlavou, byl ten nejlepší nápad: Půůvodně byly vyslány pro špehování. A na to se ostatně hodí dosud. A na navádění raket. Na to také s úspěchem používají dosud. Prostě na to, aby se člověk neměl kam schovat. Kdo ví, zda to jednou nebudeme my, koho bude satelit hledat. A pro koho. Co však můžeme sledovat už dnes: Každé místo na zemi si dnes lze prohlédnout a skoro kadžou ulici projít na počítači – a stejně to, chvála Bohu, lidé zas tolik nedělají. Protože se ukazuje jako lepší se tam podívat sám. Nepřipravit se o překvapení.

Člověku je v jeho lidských hranicích a lidských rozměrech lépe. Ukazuje se, že Bohem dané hranice jsou pro člověka přirozené a dobré. Jistě, satelitní navigaci používá skoro každý, kdo ji má. Jak bylo ovšem dokázáno, zmenšuje se mu tím část mozku, zodpovědná za orientaci a člověk se tím tak nevědomky sám mrzačí. Takže nakonec kdo ví, zda se zase nezačneme bát nebes nad námi a toho, co tam létá, jako ti staří pohané.

Bůh je však velkorysost sama a je dobré se pohybovat blízko svých hranic, pokud tak činíme s pokorou. Satelit se jistě hodí, pokud chceme najít trosečníky z lodi a je na to dobré i letadlo. Konečně, lidé se odedávna plavili na lodích, i když mořské proudy jsou do dnešních dnů podobně málo čitelné jako vzdušné proudy pro letce. Otázka vždycky je, zda člověk míří k lidem. Nebo zda dělá věci, protože chce být jako Bůh. Třeba sedět sám doma a prohlížet si celý svět ze satelitu. Bůh ho za to jistě nepotrestá. Ale je to bláznovství.

Zcela jistě bude člověk nakonec nejšťastnější tam, kde něco zažije na vlastní kůži, nohama na zemi. Mohu, myslím, téměř zaručit, že umět tancovat, tedy jistě ovládat svoje tělo, přinese člověku více šťatných chvil v životě, než umět pilotovat letadlo. Dokázat se udržet na hřbetu koně vám zcela jistě dodá více hrdosti než řídit v temelíně jaderný reaktor – i když má ticíce koňských sil a ty síly pocházejí už z toho času, kdy Bůh oddělil světlo od tmy.

Závěr toho všeho: Přijměme poznání a milost, která se nám zde zdarma nabízí a poznejme především, kde nám bude nejlépe: Sice na hranici toho, co není úplně snadné. Co nás nejdříve pokořuje. Ale pokud to zvládneme, pocítíme skutečnou moc a hrdost. Vládnout svému tělu, mít pořádek ve svém domě a být potřebný pro druhé – zda-li v tom není nejjistěji časná pozemská radost? Co teprve radost vzkříšení, až bude vše stvořeno nové! Amen