Introitus: Žalm 25, 1–9
Pozdrav: Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se ho bojí, ve známost jim uvádí svou smlouvu. Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 8. neděle po Trojici.
25
Vstupní modlitba: Bože Hospodine, štědrý dárce milosti, Ty jsi nás stvořil, Ty udržuješ náš život a vedeš nás; buď stále s námi a slyš naše prosby: obnovuj v nás a udržuj svou milost, kterou jsme od tebe přijali. Skrze tvého Syna…
1. čtení: Matouš 5, 38–47
2. čtení: Genesis 21, 1-21

Bůh naplnil Abrahamovo životní přání, zbavil Abrahama i Sáru největší životní bolesti a dal jim syna, ve stu, v devadesáti letech. Abraham poslechl Hospodina z vícero důvodů. Ostatně jak to v životě je – člověk má málokdy jen jeden důvod pro to, co dělá nebo nedělá. Ale zaslíbení potomstva byl zřejmě ten nejsrdečnější, nejzemitější důvod, proč Abraham vyšel.

Bůh splnil, co slíbil. Buďme pozorní – Písmo si žádá být pozorný – a dodejme, že to bylo po dvaceti pěti letech jeho života. Zkusme si každý od svého současného věku odečíst dvacet pět let a vzpomenout si na své největší přání z toho času. Většina z nás bude na odpověď potřebovat více času, neřekne to hned. A tak, jako již mnohokrát, vidíme: Náš první problém je, co si vůbec přát, aby stálo za to si to přát po mnoho let. Není vůbec snadné přát si něco, co by nás potěšilo i za dvacet pět let. Že Bůh neplní naše přání hned je jedna z nejvíce odrazujících, ubíjejících věcí. Na druhou stranu, tlačí nás to k tomu přát si něco, co má skutečnou hloubku a šířku.

Před dvaceti pěti lety by moje velké – možná ne největší, ale velké přání – byl paměťový modul do typu počítače, co se dnes ani nevyrábí. Ve svém počítači mám dnes osmitisíckrát víc paměti a že by to prozařovalo celý můj život, to se říci nedá. Na Abrahamově příběhu zkrátka velmi dobře vidíme, že člověk by si měl opravdu přát věci, které mají v životě cenu i po desetiletích – ne-li až do konce života.

Abraham si svoje přání zvolil velmi dobře. Skroro nejlépe, řekněme. Jen naše dětinská doba si myslí, že dítě je samozřejmost – rozhodně není. Nebo, že je dítě je naše zásluha, podstoupená povinnost, nikoliv dar. Dnešní rodiny tak mývají obvykle jedno dvě děti, málokdy více. Stěží to samozřejmě mohlo dopadnout jinak, když jsme všichni vyrůstali na pohádkách, kde největší ubožák je uhlíř, živořící v lese s šesti dětmi; na příbězích, kde je početná rodina prokletím. Těžké je chápat děti jako dar, když si vás po třetím dítěti zanese sociálka do záznamů jako problémového člověka. Jsme bohužel dětmi doby, která se děsí toho, že by nová generace byla početnější, významnější než ta stávající: Která se děsí toho, že lidí bude moc a ujedí nám z našeho talíře. Neměli bychom být v této věci přísní na sebe ani na druhé – v našem časem nám zkrátka nikdo neřekl a dodnes neřekne, že potomstvo je požhnáním.

Abraham to věděl. A nyní se mu tedy toto moudré a dobré přání splnilo. Ale čas v jeho životě přeci jen uběhl, mnoho se toho za těch dvacet pět let událo. Mezitím se mimo jiné rozhodli pořídit si dítě od Hagary. Rozhodla tak vlastně v nemístné starostlivosti Sára – a hned toho litovala. V rodině je tedy druhá žena, Hagar a jiný syn, Izmael.

A zde je problém s láskou: Je výlučná. My sami prožíváme lásku tak, že jsme pro někoho důležitější, než ostatní. Pokud chcete bezvýlučnou lásku, zajděte si jště dnes na nákup. Samoobsluha hlásá v jasných barvách, že prodává brambory z lásky k Česku. O deset let dříve by to dělala z lásky k lidstvu. Stát nás také miluje všechny bez rozdílu, proto nám dát pět set až tři tisíce nějakého příspěvku. Takovou anonymní, ke všem stejnou lásku nemáme potřebu opětovat, nidko nemiluje úřad ani samobsluhu za jejich štědrost. Lásku skutečně zakusíte až ve chvíli, když vám dá někdo přednost před vlastními zájmy, před druhými, nebo alespoň před problémy.

Proběhl zajímavý experiment s oxitocinem, tak zvaným hormonem lásky: Pokusné osoby jej vdechly inhalátorem. Lidé zadaní byli pod vlivem hormonu daleko méně otevřenejší vyhlídkám na jiný vztah, mysleli na své manželství, na děti. Byli směrem ke své rodině více citoví. A spolu s tím ovšem v následném testu byli daleko odmítavější k cizím lidem, zvláště k lidem, kteří jinak vypadají. Jaksi, čím rodinnější byli lidé, tím byli xenofobnější. Pokud jde o cit, o prožitek, otevřenost k cizím a vřelost k blízkým se vylučují, je to něco za něco.

Otevřenost, nepředpojatost, vstřícnost jsou chvalitebné vlastnosti – už jen proto, že od každého člověka se můžeme dozvědět něco, co jsme nevěděli, co by nás samotné nenapadlo a tak dále. Ale láska vždy znamená, že někomu dáváte přednost. Naše láska je vždy k někomu a ne někomu jinému a láska k nám je vdždy k nám víc, než k někomu jinému. O lásce by se nemělo mluvit s takvou lekostí, jako se dnes mluví. I proto, že má tu druhou, vylučující stránku.

Sára tedy nesnese Izmaela u svého dítěte. My můžeme snadno vidět měkčí verzi u párů, kterí mají psa nebo kočku dříve, něž dítě. Jak se jim narodí dítě, pes nebo kočka, kteří si nevybrali, že budou v té rodině milováni, jsou najednou nenáviděni. Ten pes štěká a ruší nemluvně. Kočka se podzřele ochomítá kolem kolébky. Pryč s nimi. Nejdřív manzlíčci, teď porblém. Ty němé tváře si nevybrali ani jedno. Ani lásku toho páru, ani jejich nenávist.

Abraham a Sára, než se jim narodilo vlatní dítě, si ke své hře na lásku vybrali Hagaru. Jak jsem řekl, nikdo se jí neptal, zda chce být milována ani, zda má být nenáviděna. Oproti Izákovi, který je darem od Boha, je Hagar jen hříčkou lidských rozmarů. Jen obětí lidských představ, co je pro druhé lidi dobré, aniž bychom se jich zeptali.

A tak zde vidíme meze lidské lásky. Jak mnoho Sára miluje vlastní dítě, tak mnoho nesnáší dítě té druhé ženy. Mateřskost není cit, který by mířil ke všem dětem bez rozdílu. A ovšem, vidíme Abrahama v pošetilé představě, že by mohlo být pěkné, aby s ním jeho zákonná manželka a milenka žili pod jednou střechou i se svými dětmi. Opět, jaká je to láska, která nedbá na čest a důstojnost druhých.

Nakonec přichází láska Boží, která jediná je stejně silná ke všem, kdo Boha slyší. A přece je ke každému zvlášť, ke každému osobní. Bůh se ujímá zapuzené Hagar. Pamatujme, že takové lásky nejsme schopni přirozeně, ale učíme se jí od Boha. Vyzývá-li nás pak Kristus k lásce k nepřátelům, nemysleme hned na někoho za hranicemi nebo na druhém konci světa. Mysleme skromněji, spíše na někoho, koho vídáme denně. Mysleme na to, že abychom skutečně přáli dobré i našim nepřátelům není jako v sobě přepnout nějaký přepínač. Že se tomu musíme učit, učit od Boha, který stále vidí i ty, které bychom raději neviděli. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 13, 7–14
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.Amen