Pozrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 9. neděle po Trojici.

131

1. čtení: Matouš 18, 7–9

312

2. čtení: Genesis 21, 22–34

Máme popsáno jen několik setkání Abrahama s cizími lidmi. A častěji jsou ti lidé čestnější, bohabojnější nejen než Abraham čekal. Dokonce, alespoň v jednání s Abrahamem, čestnější a bohabojnější než Abraham sám. Už když Abraham zapřel svou ženu v Egyptě a farao si ji vzal za ženu, ke svému údajnému švagrovi se choval velmi hezky, čteme: „kvůli ní prokázal Abramovi mnoho dobrého, takže měl brav a skot a osly i otroky a otrokyně i oslice a velbloudy“. Kdo z nás něco takového dělá pro vlastního švagra, pro bratra své ženy?

„Faraóna a jeho dům ranil Hospodin velikými ranami kvůli Abramově ženě Sáraji“ A ovšem, který člověk, když na něj přijde neštěstí, se nejdříve ptá: Neudělal jsem něco špatně? Málokdo, spíše člověk lituje sám sebe, ujišťuje se o vlastní nevinně. Říká – to slyšíme často: „Za co mě Bůh trestá“. Ale farao hned pátrá, čím se mohl provinit byť neúmyslně, až vypátrá. Nevyčítá Bohu, chápe, že i za neúmyslné přestoupení na něm leží vina. Problém řeší tak, že se věci nejdříve snaží srovnat s Bohem.

Ale v údivu a rozčarování, co to je za chování a co je to za člověka, říká Abrahamovi: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: To je má sestra? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu.“

Když se to samé opakuje s abímelekem o kapitolu dříve, stejně tak abímelek jakoby Abrahamovi říkal: Co jsi to za člověka? Říká mu doslova: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“ Co jsem ti udělal? Tohle přece nejde.

A nyní musí Abímelek osobně i se svým velitelem přijít k Abrahamovi a vyžádat si přísahu, že už ho Abraham znovu (!) nepodvede. Asi mu to od posledně nedalo spát. Abímelek musí o Abrahamovi zjistit, zda se bojí vůbec něčeho, musí vypátrat, zda má Abraham nějakou hranici, za kterou by nešel. Musí jej dovést až před tváš Boží, k přísaze před Bohem.

Vystihuje to pěkně židovská anekdota odkudsi z Polska, ve které v kočáře jeden ž

id, katolík a osvícenec. Vždy, když kočár jede kolem Božích muk na rozcestí, kat

olík se pokřižuje. Osvícenec se vždy zlehka puosměje. Když katolík z kočáru vyst

oupí ve svém cíli, vystoupí i žid, i když měl původně jet dál. Osvícenec se přek

vapeně ptá, proč nejede dál. Žid mu řekne: Bojím se jet sám s někým, kdo se nebo

jí ničeho.

Lidi v životě pohání jednak to, po čem touží, stejně silně ale i to, čemu se chtějí vyhnout, čeho se bojí. Aby je vedlo to, po čem touží, musí mít pevnou naději, že toho dosáhnou. Musí mít zaslíbení. Pokud zaslíbení nemají, nebo jich nedbají, nevěří jim, pak skoro můžeme sázet na to, že je nejvíce povede právě strach.

Zda se lidé bojí Boha je základní věc, kterou je třeba u druhého zjistit či odhadnout. Ať jsou věřící či ne, základní pro lidské soužití, pro naše bezpečí je, zda mají lidé hranici, za kterou by nešli. Zda je něco, u čeho by si řekli: Tohle bych nikdy neudělal, to by mě Bůh zabil. Docela trefně to vystihuje sebeobhajoba zarostlého pistolníka ve známém westernu Tenkrát na západě: Zabil jsem spotsu lidí. Ale dítě, to ne, to bych nezabil. To nosí smůlu. To je jako zabít faráře – teda, myslim katolickýho. Hranice chování lidí určuje to, čeho se bojí nejvíc, na to se dá sázet.

A Abraham se právě tím, že se v Egyptě a před abímelekm více bál lidí, než Boha, stal v očích druhých nebezpečným, obávaným. Právě když ztratil hranici, když by ze strachu z lidí schopen udělat skoro cokoliv pro svou záchranu, ti samí lidé se ho, naproto rozumě, děsili.

Musíme k tomu dodat, že strach z Boha zabrání mnoha zlým činům. Ale nedovede příliš vést k činům dobrým, snad jen k opravdu základním povinnostem. Pro dobré jednání je opravdu třeba Božího zaslíbení. Pro dobré jednání je třeba naděje. Víra a láska, o které apoštol jan říká: „V tom jeho láska k nám dosáhla cíle, že máme plnou jistotu pro den soudu – neboť jaký je on, takoví jsme i my v tomto světě. Láska nezná strach; dokonalá láska strach zahání, vždyť strach působí muka, a kdo se bojí, nedošel dokonalosti v lásce. My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.“ Že Abrahama vede naděje, zaslíbení Boží, vidíme na konci čtení, kdy zasadí tamaryšek a vzývá Boží jméno. Zasadí strom ve věku, kdy už jej docela snadno možná neuvidí ani vyrůst. A přece jedná jako člověk, který hledí na život beze strachu a úzkosti. Zaslíbení jej vede k dobrému dílu.

Láska zahání, překonává strach – ale na to zde ten strach musí nejdříve být. A tak se v životě varujeme Božích trestů, za sebou necháváme, co budí Boží hněv a běžíme k tomu, co Bůh zaslíbil. Nesmíme však ztratit schopnost se Boha bát, nesmíme se odnaučit také někdy stydět.

A to je, závěrem, cesta, po které Bůh vede Abrahama: Nechává jej potkat vícero lidí, kteří se k němu zachovali lépe, než on k nim. To je cesta víry, po které jej vede. Nikoliv to, že by Abraham všude jen zářil, ale je sám osvěcován dobrými skutky a spravedlností jiných. Přitom je na zemi málo k vidění, že by někdo uznal druhého za lepšího, než je sám bez všech ale. Bez toho, že by k tomu ještě něco dodal. Ano, můžeme říci, že jen Bůh sám může člověku dát poznat: Tento člověk je lepší než já, tanto člověk se ke mě zachoval lépe, než já k němu. My pak se nemusíme bát být druhými lidmi někdy zahanbeni, nesoutěžíme s druhými v tom, kdo je lepší. protože Bůh již dopředu v Kristu řekl, že jsme jeho vyvolení. Proto můžeme druhým dávat přednost před sebou. Amen