V příběhu, který jsme slyšeli se teprve podruhé v celém Písmu objevuje slovo láska. Na konci, jako závěr vyprávění: A zamiloval si ji, a miloval ji. A poprvé se slovo láska v Písmu objevuje v této větě „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ … a obětuj ho jako oběť zápalnou“. Proč, to je veliké tajemství, které chápeme teprve v tomto posledním čase: Zdrojem vší lásky je láska Otce k Synu, který byl obětován za hříchy světa. Zde v náznaku bylo řečeno, co naplno zaznívá ve slovech: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Mluvíme-li o lásce, myslíme na prvním místě toto.

Ale hned na druhém místě myslíme lásku mezi manželi, zde zobrazenou v setkání Izáka a Rebeky. A miloval ji. Toto místo Zákona nám ukazuje, že smyslem manželství není nic jiného, než vzájemná láska manželů. A ta pro manželství plně dostačuje. Tak to shrnuje i naše vyznání víry: „Manželství bylo ustanoveno samým Pánem Bohem, který mu velmi štědře požehnal a chtěl, aby muž a žena k sobě navzájem nerozlučně lnuli a aby spolu žili v největší lásce a svornosti.“ Musíme ovšem toto připomínat? Musíme. Stejně jako to považovali za nutné výslovně zdůraznit naši předkové. Protože od dávna až po dnes mají lidé sklon dávat manželství jiný smysl, než mu dal Bůh.

To je vidět už na požehnání, kterým Rebeku vyprovází její příbuzní: „Sestro naše, buď matkou nesčíslných tisíců, tvé potomstvo ať obsadí bránu těch, kteří je nenávidí!“ Myslí na pokračování a rozšíření rodu. A na společenský úspěch rodiny – brána byla v tehdejším městě tím, čím je pro nás radnice. To jsou sice dobrá přání, ale tyto věci nejsou smyslem manželství.

Děti nejsou smyslem manželství. Protože manželé nejsou dárci života – Bůh je dárcem života a děti jsou darem od Boha. Který může a nemusí být dán. Konečně, v každé generaci Abrahama, Izáka a Jákoba se na dítě tak či onak předlouho čeká. Dar života je dar od Boha a dostal ho i ten, kdo rodiče nemá. Jak víme z evangelia, každého člověka, který přichází na svět, osvěcuje Kristus, každý život je dobře, každého člověka chtěl Bůh na světě. Rodiče nejsou ani důvodem k hanbě, ani k yvchloubání. Krom toho, děti z domova odejdou a založí si vlastní život, manželé si zůstanou.

Dnes však často sledujeme, že život rodiny je dětem zcela podřízen, místo počátku plného života muže a ženy se manželství rozumí jako počátku odříkání a sebezapření, takže se ani nemůžeme divit těm, kdo se do takto špatně chápaného svazku moc nehrnou.

A manželství není ani prostředkem k obsazení brány nepřátel. Tedy prostředkem organizace, rozdělení úkolů za nějakým dalším prospěšným cílem. To, že podstatou manželství je spolupráce, odmítla církev moudře jako blud již ve středověku. Podstatou manželství je vzájemná láska.

Rodina početná je jistě dobrá věc, stejně tak jako vítězství nad nepřáteli. Obojí je darem od Boha. Ale manželství je vyšší tajemství.

Podívejme se tedy na požehnání manželství, jehož se dostalo Izákovi. Izák právě přicházel od Studnice Živého, který mě vidí, neboť sídlil v Negebu. Vyšel totiž k večeru na pole a byl zamyšlen. Je u studně, kde byl naposledy k vidění jeho starší nevlastní bratr, než ho Izákův otec Abraham i s matkou vyhnal. Ismael byl sice poštívač. Ale pořád to byl starší bratr – Izák není povinen chápat důvody, proč musel najednou pryč z jeho života. Izáka samotného jeho otec téměř obětoval na oltáři. Abraham ví proč, Izák není úplně povinen to chápat, i když se nechal svázat do kozelce a položit na oltář. Nedávno mu zemřela matka. Takže, zrovna tady, u Studně Živého, který mě vidí, má Izák hodně o čem přemýšlet. I o Bohu, který to všechno vidí. Vytrhne ho však z toho příjezd karavany.

Velkým přínosem manželství tedy je, že vytrhuje z přílišného přemýšlení o sobě. Zamýšlet se nad sebou je jistě nezbytné, pokud nemá člověk sejít z cesty. Sám sebe nahlížet je nezbytné, aby člověk mohl upravit svou cestu. Ale přemýělení o sobě, uvědomění si sama sebe je v podstatě vždy nepříjemné, skličující, depresivní. Zajímavé je, jak málo lidí si tak prosté zkušenosti všímá: Sice že sami sebe si uvědomujeme skoro jen tehdy, když je něco špatně. Kdežto chvíle štěstí spočívají v podstatě v tom, že o sobě skoro nevíme, ale, ve štěstím nejhlubším, zcela sledujeme Boha, ve štěstí časném jsme pak zaujati třeba nějakou prací, hrou, nebo jiným člověkem. Příjezd Rebeky vytrhl Izáka z neplodné meditace. Více, umožnil mu nechat všechny ty temné rodinné věci za sebou a založit si vlastní život.

Čteme: Izák pak uvedl Rebeku do stanu své matky Sáry. Asi nás všechny trochu zamrazí. Protože víme, jak často se děje, že muž bere ženu jako náhradu za matku a jak velký je to problém. Ale konečně i to, jak často žena čeká, že muž se vyrovná jejímu otci, ale zároveň se toho děsí. Těžké a temné věci.

Ale Izák vyřešil tuto věc dobře: Dosud má jeho rodina Sářin stan, i když Sára je již mrtvá. Mají jej jako nějakou relikvii, nedotknutelnou mrtvou připomínku. A Izák tam, kde bydlívala maminka jeho vzpomínek, uvede „cizí“ ženskou, která si to v tom stanu uspořádá věci jinak, než jak to maminka mívala. Nebude tam sedět s posvátnou úctou, ale žít. Izák skoro jako by drze poskvrnil památku mrtvé bezstarostnou přítomností živé. Na to, jak je Izák nevýrazná postava, v této podstatné věci se zachoval s odvahou a rozhodnutí. Izák není ten, kdo by kdy řekl: Takto to maminka nedělala. Izák s živou žije svůj život.

Také Rebečino jednání stojí za pozornost. Jednak to, že si Izáka všimne dřív, než Izák jí. Zde je poodhaleno jedno tajemství, sice že si ženy těžko postřehnutelným způsobem dříve vybírají muže, než muži ženy. Mate to, že muži na ženy obvykle více civí a bývají iniciativnější. Ale o jejich šancích bývá rozhodnuto často ještě před jakoukoliv jejich snahou. Proto lze mužům jen doporučit nejdříve zvítězit sám nad sebou, nejdříve se něčím stát než marně nahánět ženy, u kterých jsou stejně bez šance. Při tom naše kultura přesně takto popisuje běžné dospívání muže v našem čase: Ženy jako hlavní zájem, ovšem bez úspěchu, zatímco práce na sobě leží stranou. Nejspíše se v takto pochopeném dospívání velmi mýlíme. Podobně i později, pokud žena mužem pohrdne pro zbabělost, změkčilost, lenost, pro nedostatek sebevlády, různé dárky a úsluhy to nezachrání, dokonce spíš zhorší. Muž je skrátka neustále podroben zkoušce; Rebeka to ví, proto k Izákovi nedojede na velbloudu, ale sesedne, aby to nebylo jako v té pohádce, kde princezna řene: Zahradníku, zavaž mi střevíček.

Nejdůležitější ovšem je, že si Rebeka vzala roušku. Samozřejmě. Ale ne proto, aby na Izáka neprskla. Rebeka se nezahaluje před tím sluhou ani před nikým na cestě, ale právě jen před svým nastávajícím. A to z důvodu, pro který naše doba ztratila cit a téměř zcela na něj zapomněla: Sice proto, že je nanejvíš prospěšné, aby spolu nastávající chvíli chodili. Tedy doslova jen chodili, neměli k sobě žádný tělesný přístup. Protože u člověka není nikdy nic pouze tělesné – i sportovcům, i vojákům se stále opakuje: Je to v hlavě. Duševní věci člověka se promítají i do jeho držení těla, i do rytmu jeho dechu. V řeči o sobě člověk nakonec prozradí všechno: Dokazují to případy lidí, uvázlých ve dvou ve výtahu či zavalených v dolech – třeba i dva neznámí muži si o sobě navzájem za pár dnů řekli úplně všechno, i to, co neřekli ani nejbližším. Člověk na sebe nakonec poví všechno.

Nechceme tím říci, že snoubenci se mají především domluvit, zorganizovat navzájem. Spolu s církví starších časů odmítněme ten blud, že manželství spočívá ve spolupráci. Spíše, když se tak Rebeka s Izákem procházeli po těch polích a jen mluvili, měli velkou šanci zjistit, jestli mohou vůbec jeden druhého milovat. Mohli si ušetřit zklamání. Nedovedu vlastně přijít na důvod, proč již několik pokolení od tohoto zvyku společně chodit ustoupilo. Bylo to vrcholně praktické a účinné.

Závěr toho všeho je, že právě náš čas (a tím myslím tak posledních dvě stě let), který si dal lásku muže a ženy jakoby do štítu, který v ní vidí vykoupení a téměř boha, o ní zapoměl i to, co už staří věděli. Naše doba ví zrovna o lásce povážlivě málo. My sami jsme dětmi své doby a víme málo, v něčem se stále ještě můžeme poučit, s něčím už nepohneme. Nic pak nebrání nastávajícímu pokolení, aby se navrátilo k dobrému Božímu řádu; nebude to poprvé. Kdo je moudrý, ať dbá těchto věcí a Hospodinovu milosrdenství ať hledí porozumět! Amen