Introitus: Žalm 119, 17–23
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 17. neděle po Trojici.
119 III
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš nebeský Otče, Ty ve své štědrosti dáváš prosícím více, než si zasluhují a žádají; smiluj se nad námi, zbav nás všeho, co tíží naše svědomí, a daruj nám i to, oč se ani neodvažujeme prosit. Skrze tvého Syna…
1. čtení: Lukáš 15, 11–32
415, 1–4
2. čtení: Genesis 25, 1–18

Abraham všechno, co měl, odkázal Izákovi. I když měl mnoho dalších dětí. Neznamená to, že by jeho další děti skončily v bídě. Čteme o nich: „Dal jim dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ, do země východní.“ Musíme zvážit dvě věci:

Dar v Orientě musí dárce zabolet, je něco na způsob oběti. Orientálci dávají vzhledem k svému majetku obrovské dary. Podobně jako jsou ochotni se si jít vypůjčit od souseda, jen aby mohli velkolepě pohostit návštěvu. V Orientě jsou vaše dary jsou pro vás samé přesvědčivým důkazem, kým skutečně jste, jak si stojíte.

Za druhé dodejme, že Abraham byl velmi bohatý, pohádkově bohatý ve své době. Musíme si tedy představit dary takové velikosti, že se za ně dá koupit dům a pole. Že se z nich dá zařídit samostatný život. Což zřejmě Abrahamovi synové s různým úspěchem na východě také udělali. Jokšánův syn Dedán se stal praotcem hned tří kmenů – Ašúrejců a Letúšejců a Leumejců; o potomích Midjána Midjáncích později v Písmu slyšíme hodně.

Nejde tedy o to, kolik peněz kdo dostal. Ale o to, kdo převezme odkaz svého otce. Kdo v domě svého otce slouží. Nečteme tedy příběh Jeníčka a Mařenky, vyhnaných rodiči do lesa. Ale spíše něco jako Popelku – které dítě bude užívat života a bude mít plány a které zůstane v domě a bude sloužit.

Podobnost s Popelkou končí v tom, že Izák jednoho dne dům převezme, zdědí. Izákovi, nepřehlédněme, bylo sedmdesát pět let, když jeho otec zemřel. V sedmdedáti pěti letech se stal pánem toho domu. A tak zvažme, zda bychom chtěli být na Izákově místě, zda je mu co závidět.

Většina z nás by, hádám, spíše volila osud synů Abrahamových konkubín: Tady máš něco peněz do začátku a poraď si ve světě, jak umíš. Nemůžeme sice pominout jedno: Dát dítěti dům nebo byt na prahu jeho dospělého života dopadá alespoň v našem čase téměř vždy špatně – nezažil sem snad, že by to někdy nevedlo ke zničení vztahu mezi rodiči a obdarovaným, divná věc. Dopadá to opravdu většinou jako s tím marnotratným synem z podobenství. Člověk si moc nedovede vážit toho, na čem se nijak nepodílel, ani se z toho radovat.

Nicméně, z nuly se špatně začíná a u většiny bohatších lidí vídáme, že dostali něco do začátků a s tím pak dosáhli více. Málokdo však asi má ve své děti takovou důvěru, že by jim v osmnácti koupil ojetou dodávku, nějaké to nářadí a řekl jim: A hurá do života, začni dělat na sebe třeba jako elektrikář. Málokdo má také důvod mít ve své děti takovou důvěru. Což je asi trochu problém, že člověku na prahu dospělosti většinou nikdo nevěří a také nemá důvod věřit – i když je to jeho vlastní dítě. Potíž je nejspíš v tom, že málokdo uvažuje o svých dětech tak, že budou jednou dospělé, málokdo ve skutečnosti vidí u svých dětí cíl v samostatnosti, ale v skrytu duše by spíš chtěl, aby byly stále malé, aby je jaksi pořád měl doma na hraní. To je jedna z pošetilostí našeho času, vlastní ovšem, soudím, nám všem.

Místo samostatnosti tak člověk obvykle dostává vzdělání, do takových pětadvaceti ho živí rodiče na studiích a tak je v podstatě pořád dítětem. Pravda, s nějakým užitečným vzděláním může dnes začít celkem snadný život, takže to je jakási odložená nahrážka peněz do začátků. Shrnuto, téměř všichni dnes s vlastními dětmi prakticky děláme to, co Abraham a dětmi svých konkubín.

Že by však někdo předal svým dětem dědictví, něco, v čem by pokračovali v díle rodičů, je dnes věc skoro nevídaná: Narazíte na sedláky, kteří takto uvažují. Ale jejich děti se obvykle staktu ani ujmout nechtějí. Protože, jak jsme již řekli: Přejmou dědictví po předcích znamená zůstat doma a sloužit tam. Jako ten starší syn z Ježíšova podobenství. Sám říká: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz; a mě jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli.“ Izák takto sloužil, jak jsme již řekli, v domě svého otce do sedmdesáti pěti let svého života!

Převzít dědictví po otci znamená mnohdy také žít v jeho stínu. Tak vyhlíží i Izákův život, v němž se v zásadě nějak opakují věci z Abrahamova života a neděje se o moc více. Obvyklé je to zvláště u dětí nějak výjimečných rodičů. Je totiž pravidlem, že potomci výjimečných lidí – géniú umění či vědy – se obvykle vracejí zase k předchozímu průměru. Je to nesnadný osud, kterého bychom si možná nevšimli, kdyby nás na něj dnes Písmo neupozornilo.

Studuji zhruba poslední rok jednoho výjimečného křesťanského myslitele z Ameriky. V podstatě vše, za co dnes lidé různí autoři sklízejí potlesk jako za výjimečný postřeh o naší době, najdeme v jeho úvahách už někdy na konci šedesátých let, tedy před nějakými padesáti lety. Předsedou nadace, která vydává knihy tohoto myslitele je jeho syn. Dnes už je mu také něco kolem sedmdesáti let. Zvláštně mě dojalo, co řekl: „Můj otec četl celý život tak dvě tři knihy týdně, hloubka jeho znalostí byla neuvěřitelná. Já tak chytrý prostě nejsem, nemám takovou hloubku. Tak se teď snažím šířit jeho knihy.“ Zároveň mě ta slova naplnila smutkem, zároveň jsem se musel zeptat: A proč být nad tím smutný? Zcela zřejmě nikomu neškodí, mnohým prospívá. Zcela zřejmě zná sám sebe lépe než většina z nás. Proč být nad tím smutný?

Možná známější příklad je Sean Lenon, syn sice nikterak dobrého člověka, ale velmi talentovaného umělce Johna Lennona. Snad každý, kdo slyší vlastní písně Lennonova syna, řekne: Velmi dobré. A už si jen myslí: Ale Lennon to není. Přitom je to talent větší než mnozí jiní slavnější. Ale je to prostě jen plynulé pokračování. Všichni jsou jaksi smutní, když mluví o Seanu Lennonovi, při tom není důvod: Neškodí nikomu, je to dokonce člověk znatelně laskavější, než jeho otec, jeho hudba snad nikoho neurazí, mnohé potěší. Tak proč smutnit?

Vzpomínám na své spolužáky ze studií v Anglii, jak chodili demosntrovat proti válce v Iráku, ale v podstatě vykřikovali to samé, co tehdy v televizi a na univeritách říkali obtloustlí pánové v obleku věku jejich otců a možná i dědů. Jaksi, čekalo se od nich, že se budou bouřit – ale podle scénáře, kteří napsali jejich rodiče v šedesátých letech, bouřili se proti těm, kdo si mysleli to samé, co oni. To mi už tehdy přišlo smutné, dnes ještě smutnější. Mnohem smutnější, než ten kazatelův syn nebo Lenonův syn, kteří alespoň věděli, v čem pokračují a dělali to s láskou.

Dnes, bez mála po dvaceti letech, je to stále stejné: Rebelská hnutí mladých, jako ekologické pátky pro budoucnost, které máme i u nás, nebo bouře v Americe a v Anglii, vypadají jako pátá kopie šedesátých let. Izákův příběh je dnes velmi důležitý. Protože ukazuje, že nemusí vždy dojít k nějakému velkému zlomu mezi generacemi. To je skutečnost, ve které sami žijeme: Už moji rodiče, a to mi je už přes čtyřicet, neměli o tolik jiné zájmy a názory, než já. Sám pak jsem pak byl až skoro vyděšen z toho, že lidé třeba o deset let mladší poslouchali stejnou hudbu jako já, hráli stejné počítačové hry. A po pravdě řečeno, podobnou hudbu jako já a podobné hry hrají i moje děti. Přestaly revoluce. Přes to, generace navyklé zvratům, toužebně očekávají vzpouru mladých. Ovšem samozřejmě, vzpoura těch ladých by měla vypadat tak nějak podobně jako ta šedesátá léta. Celá společnost jako by hrála hru na mládí.

Možná je na místě spíše uvažovat, jak to, že Izák mohl čekat až do sedmdesáti pěti let, než převezme dědictví svého otce. Dílo jeho otce muselo být obdivuhodné, vnitřně přesvědčivé. Takové, že by se toho člověk rád ujal sám, bez nucení. Takové, že nesnižuje druhého, že na to nemá, že do toho nepatří. Izák, který se rád ujme dědictví svého otce, je výzva nám všem: Abychom tak žili, případně tak stárli, aby naši potomci nebo vůbec lidé mladší než my sami chtěli žít podobně, jako my.

To je to skutečně vážné a těžké, co visí nad našimi životy: Má někdo důvod žít tak, jako my? A je to vážné, protože nejspíše, ať chce nebo ne, podobně žít bude – čas proměn mezi generacemi už dávno skončil.

I zesnul Abraham a zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů, a byl připojen k svému lidu, je nám řečeno. Každý z nás ještě může znovu pohlédnout na svůj život, aby se o něm také mohlo říci: Zemřel sytý dnů, něco pěkného zažil, takže lidem mladším to bylo vzorem. Nikdo je nemusel nutit, aby řekli: Také bych chtěl být takový, až budu dospělý, protože to vypadá poctivě a snad i radostně. Také bych chtěl takto stárnout. Také bych chtěl být takový ve svých posledních dnech.

Odkaz Abrahamův a Izákův tedy je: Žijme tak, aby podobně jako my mohl chtít žít i někdo jiný. Jak náš čas vyhlíží, nejspíše bude žít jako my, ať chce či ne. Neříkám, že tak již z části nečiníme. Říkám: V dobrém vytrvejme, slabé posilněme, marné opusťme. Proto:

Modlitba po kázání: Pane Ježíši, dej nám žít plný život, prostý malicherností a zbytečností, prostý věcí bezvýznamných, život přesvědčivý. Amen
415, 5–7
Ohlášení: 
256
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, Tvůj Syn nás učil, že máme být jako město, ležící na hoře a jako světlo na svícnu, které svítí všem. Prosíme Tě, vysvoboď nás ze zajetí našich slabostí, dej nám sílit v dobrém a dej nám zdar v našem počínání. Prosíme Tě za pomoc v našich rodiných starostech, abychom odstáli svým úkolům. Prosíme Tě, abychom byli oporou svým přátelům a každému, kdo nás potřebuje. Prosíme Tě, abychom nalezli pokoj na místě, kde spočíváme a přebýváme. Prosíme Tě za město, kraj i zemi, kde přebýváme, abys odrátil zášť mezi lidmi, bídu, válku a každou škodu. Prosíme Tě za všechny, kterým byla nyní svěřena moc, neboť každá moc je od tebe, aby konali v bázni před Tebou a ve vědomí, že budou stát před tvým soudem. Prosíme Tě za pokoj celého světa. Zvláště Tě prosíme za naše křesťanské bratry a sestry v Arménii, za národ, který první Tvého Syna přijal za svého Pána, abys jim dopřál v boji vítězství, abys je ve vítězství učinil velkorysými, abys jim dopřál pokoje a hojnosti po tak mnohých souženích. Dej nám všem, Pane, dobře užívat času pokoje a hojnosti, který jsi nám ve své moudrosti dal. A vyslyš slova svého Syna, kterými k Tobě voláme: Otče náš…
Poslání: 1 Janův 1
Požehnání: Pokoj bratřím i láska a víra od Boha Otce a Pána Ježíše Krista. Milost všem, kdo nepomíjející láskou milují našeho Pána Ježíše Krista. Amen
360