Introitus: Žalm 133
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 18. neděle po Trojici.
217
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, Tobě náleží veškerá sláva a před Tvým Synem se skloní každé koleno. Prosíme o dar Tvého svatého Ducha, abychom měli pokoj a pokoru. Dej nám, Pane, abychom měli v úctě vše, co je úcty hodno. Abychom dovedli rozeznat dobré obdarování u svých bližních, abychom se všichni dovedli učit jeden od druhého. Skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Matouš 6, 22–34
419
2. čtení: Genesis 25, 19–34

V Rebečině těle se perou dva bratři. I dále je v životě čeká střet. A po mnohých letech opatrné smíření. Smíření, které je spíše Božím darem, než přirozeným vývojem. Bratři Jákob a Ezau představují dva způsoby života, které se někdy perou i v nás. Ezau žije okamžikem. Jákob dovede zapřít sám sebe, aby později získal víc.

Dopředu je jasné, kdo bude mít nakonec navrch. Vždyť Rebece to sdělí sám Hospodin. Doteď je to skutečně vidět i na národech a kmenech, podle jejich způsobu obživy. Lovci jsou na tom hůře, než pastevci.

Lov je nepochybně strhující, pokud se podaří, máte v jednu chvíli hojnost skvělehé jídla. Ale výsledek je vždy nejistý, úspěšnost lovu není moc velká. Nikdy nebyla a není ani dodnes. Ani technický pokrok moc nemění – i dnešní myslivec se skvělou puškou se často z lovu vrací s prázdnou. Lovecké kmeny jsou věčně hladové, nepočetné, věčně na pokraji vymření.

A po pravdě řečeno, ve skutečnosti je neživí lov, ale spíše bobule, kořínky, co posbírají ženy a děti, možná sami lovci, bez nějakého nadšení, bez velké chuti – z čiré nutnosti. Lov je spíše na přilepšenou, spíše aby se občas mohl udělat svátek. Náš myslivec to ví, jeho rodina má pro jistotu nachystáno i něco jiného, kdyby nic nepřinesl, případně má nachystáno místo v mrazáku – náš myslivec ví, že pro domácnost je úlovek takové malé dobrodružství, trocha osvěžujícího chaosu do domácího hospodaření. Když má štěstí, jeho rodina trochu toho dobrodrusžvtí ocení. Kdo má dost rozumu, na lov nespoléhá.

Kdežto taková kráva dovede sice bídně, ale celkem spolehlivě, uživit čtyřčlenou rodinu. V dobách po pádu sovětského svazu se takto dovedli uživit někteří lidé třeba v Pobaltí – pořídili si krávu, není to tak dávno, necelých třicet let nazpátek. Vlastnictví krávy ovšem znamená konec dobrodružství, konec cestování. Naši často hrubí, ale prozíraví sedláci někdy říkávali: Nejdřív dáme jíst krávě, pak se nažerete vy. Když máte krávu, je težké vidět, zda slouží kráva vám, nebo vy krávě. Nicméně, kráva mléko dává dvakrát za den, i o sobotách a nedělích. A kolikrát asi za rok přitáhnete domů jelena?

Na dvou bratrech, Ezauovi a Jákobovi, vidíme dva přístupy k životu: Lov znamená odevzdat se okamžiku. Lovec sleduje kořist po dlouhé hodiny a spotupně se svou kořistí splyne. V lovu se časem nedá poznat, kdo vlastně štve koho, kdo si s kým hraje, kdo má navrch. Divocí lovci často pijí krev uloveného zvířete, dodnes někdy lovci jedí srdce uloveného zvířete. Ne nadarmo říká Ezau Jákobovi: „Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.“ Zkrátka něco vás pohltí tak, že v tom ztratíte sám sebe, že tomu dáte naplno všechnu sílu. Ezau má ten pocit „Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství!“. Omyl je zjevný: Svět dneškem neskončil. Zítra se probudíte a ponesete následky napořád. Naplno se nedá žít každý den. Pokud to podceníme, většinu našich dní bude ve skutečnosti naplňovat nuda a rozmrzelost, čas bobulí a kořínků, vyjma pár dnů, kdy budeme řádit.

Jákobovo pastevectví znamená odepírat si pohodlí, okamžité potěšení, kvůli nečemu, co člověk dodělá až třeba za týden. Co teď nevypadá moc lákavě, ale už za tři měsíce to přinese působivý výsledek, na kterém se dá v dalších letech stavět. Je to pravdivé rozpoznání, že trvalejší spokojenost, hlubší touha člověka je něco znamenat, přesněji řečeno, být potřebný. Ze všeho na světě usiluje Jákob o prvorozenství. Tedy o to, aby jednou, po smrti svého otce, až jemu samotnému bude třeba sedmdesát, aby byl jako prvorozený správcem domu. Autoritou, na kterou se lidé dívají, co řekne, od které čekají řešení, která druhým dává určitou jistotu, která za druhé odpovídá – ano, i kterou lidé poslouchají bez nucení.

Na to člověk musí mít něco, co nemají úplně všichni ostatní. Musí umět něco, co neumějí všichni ostatní. A takové velké věci se skládají z menších, ne moc zajímavých úkolů. Z poznání, že je něco sice nuda, ale dále se bez toho nedá hnout. Studiem různcýh tabulek a sloupců čísel se stanete třeba stavebním statikem nebo sládkem v pivovaru – to jsou namátkou dvě profese, které jsou dnes na roztrhání, i když o nich jako dítě asi nikdo nesní.

Obdobná cesta k autoritě, vede skrze poznání, že něco sice samo o sobě není nijak složité – ale je složité to dělat rychle, bez chyb, bez přemýšlení. Většina řemesel není zase tak těžká – mnoho Čechů si dosud dovede udělat na domě většinu věcí – potíž je v tom dělat to správně hned na poprvé, za týden a ne za půl roku, kouknout a vidět, ne nad tím muset dlouho koumat. Toho člověk dosáhne jen stále stejným, trpělivým opakováním téhož úkolu. Proto říkáme uznale: „Je to starý praktik.“

Náš příběh nám však neukazuje, kdo je dobrý a kdo zlý. Spíše co funguje, jak co nutně musí dopadnout. Ezau pro okamžik pohrdl prvorozenstvím. Pohrdl budoucností a ta vždy patří Bohu. Pohdrl zaslíbením, pohrdl vírou a nadějí. Vidíme na něm hřích zoufalství. Když nám zcela chybí sebeovládání, sebezapření, sami víme, že to nemůže dopadnout dobře, sami si přejeme svou skázu.

Vidíme zde ovšem nejen Eazauúv, ale i Jákobůh hřích. Jákob měl víru i naději, ale pohrdl bratrskou láskou. Jákobův hřích je hřích lhostejnosti k bratrovi, Jákob jako Kain nehodlá být strážcem svého bratra v jeho slabé chvíli – naopak, je tím, „skrze koho pokušení přichází“. Ezau nemá naději v Bohu, Jákob zase z Boha nemá strach. Později podvede slepého otce, těžko najít lepší příklad toho, co znamená nemít strach ani z Boha. Většina Jákobova příběhu je pak příběhem trestu a pokání. Příběhem toho, jak Jákob trpěl, protože mu konečně na někom – na Ráchel – záleželo. Jákob bude na konci ten, kdo se, dalo by se říci, bude omlouvat Ezauovi a ne naopak.

S Ezauem to muselo dopadnout, jak dopadlo, stejně jako musí dopadnout špatně vše, co děláme zcela bez ohledu na Boží budoucnost, víme to dopředu. Ale zrovna tak se nemůžeme troufale cítit pány a trůrci vlastní budoucnosti jako Jákob. Na dlouho můžeme uspět, ale za cenu pohrdnutí láskou a Božím Zákonem. Jákob časem pozná, že jeho budoucnost, i když pro ni pracuje, je zcela v ruce Boží.

Ezaua je nám snad trochu líto, z Jákoba se nám zrovna zde spíše zvedá žaludek. Že Izák miloval Ezaua, protože z lovu měl co do úst, to není tak těžké pochopit. Právě Izák je trpělivý, rozvážný člověk. Pouhá povinnost, svědomitost, rozumnost se přeci jen člověku samému trochu zajídá. Není asi náhoda, že největší milovníci divokých indiánských lovců jsou Němci, kterým zrovna pracovitost a pečlivost neupírá nikdo. Jákob, jehož pokornu a vědomí služby jsme minule chválili a doporučili, touží od Ezaua doslova ochutnat trochu té divočiny.

A proto, jako Bůh dovede celý příběh Jákoba a Ezaua k opatrnému smíření, k vzájemnému uznání, to samé lze doporučit i nám: Abychom, pokud jsme lidé spíše svědomití a pracovití, pokorně přiznali jistý obdiv k lidem temperamentním, instiktivním. A učili se od nich jisté uvolněnosti. Naopak, pokud jsme milovníci hlubokých zážitků a dobrodružství, abychom přiznali obdiv k lidem stálým a pečlivým i to, že spíše na nich stojí svět, než na nás. A přiučili se u nich kázni. Myslím, že ti dva bratři svým způsobem obdivali jeden druhého a věděli, že se potřebují. Ale pýcha jim bránila to přiznat a tak se nenáviděli.

A možná, že se ti dva bratři perou v nás samých, jako se prali v Rebeččině těle. Je třeba aby v nás Ezau sloužil Jákobovi, abychom v ničem nezapomínali, že budoucnost je Boží, že jsou nám svěřena zaslíbení. Přes to, člověk by neměl zapomínat být někdy i člověkem otevřené krajiny, jak se říká o Ezauovi, člověkem, kterého někdy vede pouze instinkt, což zažíváme třeba při sběru hub, v tanci, při poslechu populární hudby, při různých sportech a hrách. Nemůžeme mít kontrolu nade vším – vždyť i naše zaslíbená budoucnost není v naší ruce, ale v ruce Boží. Vždyť i naše skvělá zaslíbení jsme nezískali sami, ale byla nám dána skrze smrt a vzkříšení Krista, našeho Pána. Amen

Modlitba po kázání: 
477, 1–3
Ohlášení: 
477, 4–6
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korinstkým 13
Požehnání: Nechť Pán dá bohatě růst vaší vzájemné lásce i lásce ke všem, tak jako i my vás milujeme, ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Amen
485