Introitus: Žalm 7, 10–18
Pozdrav: Bude s námi milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce i od Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a lásce. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 21. neděle po Trojici
260, 1–4
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče, Ty každého, koho v Kristu vyvoluješ, dovádíš svým Duchem k cíli a nikdo jej nemůže vytrhnout z Tvých rukou. Prosíme Tě, posil v nás víru, dej nám novou naději, abychom nescházeli z Tvé cesty, ale abychom přinášeli ovoce Tvé lásky, skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Lukáš 18, 9–14
260, 5–7
2. čtení: Genesis 26, 34–27, 46

Důvody, proč se Rebeka a Jákob rozhodli podvést svého manžela a otce, slepého starce, máme před sebou. Ezau se stále někde toulá za kořistí. Řekli bychom, věnuje se svým koníčkům. Když už se ve čtyřiceti letech ožení, přivede Jákobovi a Rebece dvě nesnesitelné snachy. Trápení, které doma vzniká, nejspíš neřeší. Protože je neustále někde v polích na lovu. Po návratu nejspíše příliš unaven, aby něco řešil. A před dusnem doma nejlépe raději znovu uniknout na lov. Ještě aby nerozumný Ezau, a vlastně spíše jeho nesnesitelné ženy, stanuly v čele rodiny. Zdá se totiž, že se schyluje k Izákově smrti. Izák ovšem bude žít ještě dlaších čtyřicet tři let – to je docela hodně. Jako vícero věcí v tomto příběhu, skutečně se to jen zdá. Jen to vypadá, že umře.

Již dříve ten jakoby hodný syn Jákob, co se drží doma, sám rozhodl, že lepším prvorozeným by byl on než jeho hloupý bratr. I když na rozdíl od svého hloupého bratra, který má dvě hrozné ženy, nemá v chytrý Jákob v padesáti sedmi letech ženu žádnou, takže těžko srovnávat. Zdá se, alespoň Rebece, že pokud si jednou vybere, tak určitě lépe. Tedy zdá se.

Ve skutečnosti to bude tento chytrý Jákob, kdo bude dalších 40 let úplně mimo domov. Ve své chytrosti si nechá místo ženy, za kterou sedm let sloužil, podstrčit rovnou o svatební noci její sestru, o kterou vůbec nestál. A zjistil to až ráno. K tomu asi není, co dodat. V jeho domácnosti bude mezi těmito dvěma sestrami takové dusno, že je nám z pouhého krátkého líčení až k zalknutí. Co že se vyčítalo Ezauovi? Že je muž pole, pořád pryč, že se nechá snadno napálit, jako s tím prvorozenstvím, že žít s jeho ženami pod jednou střechou je k nesnesení? Nevypadalo to nakonec úplně stejně s Jákobem?

Neřekl snad však sám Bůh rebece ještě před narozením synů: „Ve tvém životě jsou dva pronárody. Oba národy se rozejdou, jen co z tebe vyjdou. Jeden národ bude zdatnější než druhý, bezpočetný bude sloužit počtem skrovnějšímu.“ Jak mohla Rebeka vědět, že zrovna z Ezaua bude ten početnější národ, co bude sloužit počtem skorvnějšímu národu, co se stane z Jákoba. Bůh jí nic takového neřekl. Mohla se připravit na spory mezi svými syny. Kterého si však Bůh vybral, to jí nesdělil.

Na tom vidíme, jaké zlo a jak nedozírné následky má, když člověk sám sebe považuje za zdroj dobra. Místo, aby se ptal, jaké má ke druhým povinnosti nebo aby si všímal, co pro někoho druhého nemůže vykonat nikdo jiný, než on sám. Když sám sebe vidí jako dárce, nikoliv jako dlužníka lidí kolem sebe. Když, místo aby sledoval, co žádá místo, kam ho Bůh postavil, chce sám určovat životy druhých a pořádek světa.

Jákoba a Ezaua přitom samo Písmo vícekrát užívá jako příklad Božího předurčení. Jako prorok Malachiáš: „Zamiloval jsem si vás, praví Hospodin. Vy však se ptáte: Kde je důkaz, že náš miluješ? Což nebyl Ezau Jákobův bratr? je výrok Hospodinův. Jákoba jsem si zamiloval, Ezaua však nenávidím.“ Apoštol Pavel pak píše: „Také Rebeka měla obě děti z téhož muže, z našeho praotce Izáka; ještě se jí nenarodily a nemohly učinit nic dobrého ani zlého. Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává, bylo jí hned řečeno, že větší bude slouži menšímu.“

Písmo ovšem těch bratrech mluví proto, abychom byli ujištěni o božím smilování nad námi. Že nám bylo dáno dříve, než jsme pro něj mohli cokoliv udělat. Abychom věděli, že jsme Božími dlužníky. Že dobré nemáme ze sebe. A tím spíše viděli, že nejsme v postavení někoho zavrhovat. Právě ti, kdo nevěří v Boží předurčení mají sklon sami předurčovat životy druhých, jako zde Rebeka a Jákob.

My jsme však byli ujištěni o svém vyvolení právě proto, abychom se nedomnívali, že si své místo musíme ve světě vydupat na úkor druhých za každou cenu, aby se na nás náhodou nezapomělo. Ale abychom si byli jisti, že Bůh o nás ví. Že ve všech těžkostech i ponížení své místo u Boha neztratíme. Konečně, Jákob tohle ve svém převážně mizerném životě poznal velmi dobře.

Vidíme zde tedy samou faleš a nerozumnost těch, kteří si připadají rozumní ve vlastních očích: Rebeku, která se shlíží v synovi, který se jeví oproti Eazuově příšerné rodině dobře zejména proto, že kdo se neožení vůbec, nemůže se samozřejmě oženit ani špatně. A kdo nic nedělá, také nic nezkazí.

Jákob se cítí nadřazen svému bratru, ve svých očích by rodinu řídil lépe. Nicméně i ve svém pokročilém věku poslechne, když matka řekne „můj synu, poslechni mě ve všem, co ti přikážu“. Jákobova největší starost je tato: „Co když si otec na mě sáhne? Bude mě mít za podvodníka a místo požehnání na sebe uvedu zlořečení.“ Tedy, že si to u svého tatínka skazí. Nikoliv že podvede slepého otce, jehož měl být stráží a že zničí život vlastnímu bratrovi.

Opět Rebeka, která se domnívá, že jako matka může v sebeobětování unést za dospělého syna všechny jeho problémy – „Takové zlořečení ať padne na mne, můj synu. Jen mě poslechni, jdi a dones mi kůzlata.“ Rebeka ovšem nebude putovat pustinou a nocovat sama v divočině, jako Jákob. Navíc se mimochodem ukazuje, že Rebeka, když chce, dovede i obyčejná kůzlata, připravit k nerozeznání od zvěřinové pochoutky. Což ovšem dosud nepokládala za nutné, dokud není potřeba jaksi „nakrmit dědka, aby se uklidnil“. Dokud o muži sobě rovném neuvažuje jako o dítěti.

Přitom Izák skutečně je trochu jako dítě, jídlo a pití skutečně přispějí k tomu, že zapomene na své důvodné pochyby. Ale že někdo s sebou nechá postrkovat není důvod to udělat. Prvávě naopak, právě u lidí snadno ovlivnitelných se sami před sebou musíme mít obzvláště na pozoru před pokušením, abychom z nich učinili prostředky svých cílů.

Dále je vše více a více bolestné: Podvod nejde hladce, jako ostatně obyvkle žádná špatnost nejde tak snadno, jak se naplánovala. Pravda, život, konečně láska, jsou skutečně mocnější než jejich opak. A tak, když jdete někoho povést, pravda neustále trochu proráží na povrch, když zamorovat, život se stále snaží zachoavt sám sebe, když rozeštvat, člověku se nechce postavit proti tomu, koho má rád. A tak vznešené věci nejde jen tak jednoduše podetnout a je hotovo. Ale je třeba po nich neustále dupat, jak stále znovu vyrážejí k životu. Tak také Izák stále tuší pravdu a Jákob musí pořád a pořád lhát.

Ezau jistě byl neřádný člověk. Ale nikdo není takový neřád, aby druzí lidé předurčovali jeho život. Ani nespravedlivého nejde trestat za dobré, jako byl Ezau potrestán, že šel poslušně splnit přání otce. Ani zlého člověka není dobré zasáhnout tehdy, když se raduje z dobrého, jako se Ezau těšil na požehnání a radoval se z lásky svého otce. Je přece psáno: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva, a neponeseš následky jeho hříchu. Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin.“

Boží vyvolení je nezvratné a nejde jej ztratit. Jákob se přes tuto ohavnost, kterou spáchal ve své rodině, přece stal praotcem dvanácti kmenů Izraele; boží lid byl nazván právě jeho jménem. Jeho hřích však Božímu dílu nijak nepřispěl; naopak, pozdržel naplnění zaslíbení o dlouhých čtařicet let, za které se terpv vrátil do země, jež Bůh jeho otcům zaslíbil.

Na tom vidíme, že hříchem nikdy nic nezískáváme. Ale že vždy nás hází o mnoho zpět na naší cestě, někdy i o celé roky, které přicházejí v niveč. Bůh jistě dovede proměnit zlé v dobré, ovšem jak ještě na Jákobovi uvidíme, děje se tak složitě, po celá léta a dost nás to, jako Jákoba, zabolí. I lidi kolem nás. Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš. Amen

Modlitba po kázání: 
455
Ohlášení: 
681
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korinstkým 1, 18–24
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
134