Introitus: Jeremijáš 17, 5–14
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 23. neděle po Trojici.
8, 1–3
Vstupní modlitba: Věčný Bože, ty jsi původce všeho dobra, vyslyš naše prosby a dej, ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit. Prosíme tak skrze Tvého Syna…
1. čtení: Lukáš 6, 43–49
244, 1–3
2. čtení: Genesis 29, 1–15

I když člověk udělá všechno dobře, pořád to nemusí dobře dopadnout. Má ale alespoň dobrou naději na úspěch. I nemoudrého jednání je rovnou jasné, proč se nepovedlo, naději nemělo už do začátku. Musíme tedy jednat s poznáním a pamatovat, že každé dílo ještě potřebuje Boží dotek, aby se překlopilo na správnou stranu. Tomu říkáme požehnání.

Proč nad dnešním čtením mluvíme o moudrosti počínání? Protože přes mnoho Jákobových dřívějších pošetilostí zde u studny, zde mezi lidmi, si Jákob počíná moudře. A Písmo ukazuje Jákoba jako vzor, co muž nemá opomenout při námluvách. Skrze to ukazuje Písmo obecněji, co jsou ctnosti muže. Co tedy dělá Jákob dobře:

Jákob především vyšel na cestu z domova. Má za sebou noc v divočině, zjevení Boží slávy. Na jednu stranu tak poznal svou skutečnou bezvýznamnost tváří v tvář Všemohoucímu. Dokud sám sebe člověk vidí ve středu všeho, namlouvá si, že v něm jistě něco dřímá. Když pochopí, jak moc je na okraji, pozná, že má zřejmě jen ty dobré vlastnosti, které dovede prakticky předvést. „Dobrý strom nedává špatné ovoce a špatný strom nedává dobré ovoce.“

Jákob vyšel sám na cestu. Pro mladého muže je velmi dobré alespoň na čas opustit zázemí rodiny. Často si od vás alespoň někdo z rodiny velmi slibuje – to je jen dobře. Ale časem vás pouhé naděje vašich rodičů mohou utvrdit v přesvědčení o vlastních dřímajících skvělých vlastnostech. Které ve skutečnosti vůbec nemáte. Jákob zde nemá rodinu za zády. A jen na tom, jak bude sám mluvit a jednat se pozná, zda co v něm je, nebo není.

Zázemí rodiny ovšem působí i opačně. Jednak i zlí lidé mají někdy děti a o co svoje děti více sníží, tím si sami připadají větší. Ale i dobří rodiče mají od svých dětí vždy v něčem příliš malé očekávání. Protože chtějí své děti ochránit. Raději aby se jejich děti do něčeho, na co domněle nemají, nepouštěly. A ušetřily si zklamání.

Že na něco člověk nemá, to může pravdivě zjistit jen z toho, že to zkusí. Zálesákem byl v rodině vždy Ezau. Ale teď přečkal noc v pustině a zažil hrůru Boží slávy Jákob. Jákob si tedy po ránu může říci: Jsem možná zápecník, možná maminčin mazánek. Jsem nic moc chlap – ale přežil jsem noc hrůzy, setkání s Bohem. Člověk velmi roste tím, o čem zjistí, že to dokáže přežít. Nejlépe, pokud to na něj nepřišlo samo, ale pokud si něco obtížného sám vybral. Přestálé obtíže však znamenají pro člověk víc než jen otrvné vzpomínky pouze tehdy, pokud věří, že sám Bůh chtěl, aby je přežil a přečkal.

Pravý muž se tedy musí setkat s Boží slávou, sám zahlédnout něco z Boha, o kterému mu dosud jen vyprávěli starší. Ne vždy se setká s Bohem samým, jako Jákob. Muž však potřebuje před nějakým velkým úkolem plně zakusit vlastní neschopnost a bezvýznamnost, zažít děs z odlesku slávy Boží. A přesto shledat, že se tím nějak – na trojku, na čtyřku – dalo projít. Musí zakusit alespoň obecnou milost Boží. A to se po musí v mužit odehrát dřív, než vůbec nějaké ženy potká. Dříve než jako Jákob lehkým krokem vyjde k té studni. Proto jde Jákob tak lehko, protože už se trochu zná.

S tím Jákob přijde ke studni. Pozdraví ostatní jako bratry, protože už ví, že na něm zas tolik není, aby se stavěl nad ostatní. A zároveň zase, něco za ním je, takže nemá důvod chovat se nějak uťápnutě. Když jsem já pán a ty pán, pak jsme batři. Pro někoho jako Ráchel je dobré vidět takové chování. S ní samotnou pak nejspíš bude Jákob zacházet s úctou, což je pro manželství zcela nutné. Ale také bez podlézavosti, s vědomím vlastní ceny. Což je nutné úplně stejně.

Jákob říká těm pastýřm bratři i proto, že jsou to skutečně jeho vzdálení příbuzní. Protože celý muž někam patří. Má nějakou povinnost ve společenství. Proto může společenství také požádat o pomoc. I ten nejschopnější muž totiž neuhasí sám hořící dům nebo neubrání sebe a svou rodinu třiceti ozbrojencům. Proto je pro někoho jako Ráchel dobré vědět, že Jákob má nějakou roli mezi spřízněnými muži. Proto také nebu bude naprosto vše čekat jen od vztahu s ní, což je nenaplnitelný a časem také nesnesitelný nárok. Vše je třeba čekat od Boha, od žádného člověka, ani toho nejbližšího.

Zároveň je Jákob schopen jisté agresivity. To je snad jediná mužská vlastnost, kterou dovedou ocenit téměř jen ženy. Protože muž ví, že cílem agrese jiného muže bude pravděpodobně on. A že praštit obvykle znamená také ránu dostat. Muže tak obvykle zajímá jaksi technicky zvládnuté násilí, násilí v rámci pravidel, jako box nebo střelba. Málokdy však knihy a seriály o bezuzdném násilí, třeba o brutálních vraždách, to je spíše ženský žánr. Už malý kluk řekne soupeři, který jej kousl ve rvačce „pereš se jako holka“, protože to bylo příliš surové.

Jákob však bezesporu schopen agrese je: Pastýřům, které vidí poprvé v životě, začne organizovat, jak mají napájet ovce. Když to nepomůže, přejde k akci, neptá se jich dál a odvalí kámen ze studně. Tedy, veliký kámen. Takže sílu má a tak rovnou dá najevo, jaké ráně asi bude čelit ten, kdo by mu v tom chtěl bránit. Jákob konflikt opatrně stupňuje. Bohužel i to má dobrý smysl pro Ráchel. Protože kdyby se Jákob u studny, alespoň z pohledu ostatních pastýřů, nechoval jako kretén, Ráchel by se svými ovcemi musela čekat až do večera. Protože násilí občas řeší problémy. Nicméně ve většině případů jen náznak násilí, které se tím snáze naznačuje, čím je na tom člověk fyzicky lépe. Ne jako kulturista, spíš jako ten, komu věříme, že dovede posunout skříň.

Jde skutečně spíše o nenápadné důkazy schopnosti se rvát. Protože násilí, které slibuje ochranu, se může také obrátit proti ženě samotné. A tak Jákob po svém polonásilném výstupu doplňuje téměř dokonalou přehlídku mužných vlastností tím, že ukáže, že se také dovede chovat jako bratr k sestře. Ráchel políbil – tím způsobem, jako se líbá příbuzný, rozplakal se – tím způsobem, jako pláče otec nevsty na svatbě nebo pozůstalý na pohřbu, prostě když to k životnímu zlomu patří. Předvedl, že není žádný rváč, že se tedy hodí třeba i k dětem. Nicméně až potom, co ukázal, že by mohl být i rváč, že o v něm je. Samo o sobě by to příliš lákavé nebylo a spíše by pro Ráchel zůstal tím bratrem, za kterého se prohlašuje.

A Ráchel ho jde představit rodičům. Jákob v tom krátkém setkání svým chováním naznačil většinu vlastností, které se obvykle čekají od nápadníka – možná ještě mohl říci vtip a bylo by to úplné. Aby bylo jasno: Nezlehčuji jeho chování. Jákob jednak všechny ty vlastnosti, které předvádí, také skutečně má. Jinak by jeho chování pro pozoré oko nebylo přesvědčivé. Ty vlastnosti pak pocházejí ze setkání se slávou Boží. To může mít v životě muže různou podobu, obvykle podobu odpovědnosti či úkolu, na který sotva stačí. A co je pro jendoho maličkost, pro jiného věc na harnici možností. Důležité je poznat, že nejsem Bůh – ale zároveň, že Bůh mi přeje, Bůh mi žehná a tím vítězím. Všechny dnes zmíěné vlastnosti je dobré mít, i kdyby člověk ženu nehledal, jsou dobré pro život. Není to rozhodně vše, co Bůh čeká od člověka. Je to však plus mínus to, co žena čeká od muže. Lépe aby muž takové vlatnosti opravdu měl, dříve než se do námluv vůbec pustí. Protože jenom je předstírat dovede opravdu jen velmi dobrý lhář. A Bůh nenávidí lež, Bůh vidí do srdce.

Ale člověk do srdce nevidí, žádný člověk. Je tedy moudré vědět, že v námluvách, ale i v manželství se cenní opravdu jen to, co je vidět, co lze předvést. U čeho druhý člověk není přítomen, to pro tento druh vztahu jako by nebylo. I kdyby někdo přepral medvěda, pokud ho nepřepral přímo před zraky ženy, jako by se to ani nestalo. Jako každé Boží zřízení, i vztah muže a ženy má své omezení, své hranice. Čeká příliš, kdo čeká od člověka plné pochopení; čeká víc, než co má právo od druhého chtít. Čeká od člověka, co má čekat jen od Boha – a to je blízko modloslužbě.

Jákoba nám Písmo předkládá jako vzor, jak si počínat jako ceněný nápadník i jako ceněný manžel, protože dobré manželství má něco ze stálých námluv. Ostatně, obvyklý stesk lidí je: Není to jako před statbou, takže zřejmě všichni správně tuší, že po svatbě by to mělo zůstat hodně podobné, jako před ní.

Jak jsme však řekli na počátku, i to, co člověk provede dobře, nemusí dobře dopadnout. A tak v závěru našeho čtení vidíme, jak Jákob, tak zdatný v námluvách, lez do pasti svého budoucího tchána Lábana, jak se v širších souvislostehc života ztrácí. Protože vztah muže a ženy je jen výseč života, jen část života; ne život sám. Amen

192
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korintským 13, 12
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
487