Lában řekl Jákobovi : „Ty jsi má krev a mé tělo!“ Lában nepřemýšlí o Jákobovi jako o někom, s kým by musel vyjednávat. Komu by musel stanovit přesné podmínky a ty pak dodržet. Bere Jákoba jako součást sama sebe. Předpokládá, že Jákob nějak sám udělá, co je pro Lábana dobré.

Jákob přiloží ruku k dílu, i když je tam na návštěvě. Nějak vycítí, že by měl. Ale opravdu by měl? Kdo z nás nechává u sebe doma návštěvu pracovat? Jsou hosty, nebudou u nás mýt nádobí nebo něco podobného. Jákobovi nikdo nic neřekl, ale jaksi pochopil, že by měl u nich něco dělat. Pozor na každé společenství, kde vám lidé neřeknou, co máte dělat, ale jaksi jen mlčky čekají, že vás to samotné napadne! Takové očekávání totiž nemá stanovenu žádnou mez a žádný strop. Když se od vás nejasně čeká, že budete něco dělat – kdy budete dělat dost? Z Jákoba se tedy nenápadně stal z hosta neplacený zaměstnanec.

Lában budí dojem, že je spravedlivý: „Což mi budeš sloužit zadarmo jen proto, že jsi můj příbuzný? Pověz mi, jaká má být tvá mzda.“ Ovšem, o kolik si můžete za práci říci příbuznému? Napovím: Míň, než komukoliv jinému. Cítíte se divně, pokud si máte říci stejně, jako ostatním. Divně se na vás často potom dívají. Proto se lépe vyhnout obchodům s příbuznými a přáteli. I s přáteli přátel.

Obchod s příbuznými přes to může být oboustrannému prospěchu. Část úspěchu činorodých menšin, jakými byli v mnoha národech Indové, Židé, Vietnamci nebo svého času i Němci, spočívala právě v obchodu s vlastními příbuznými, kterým se dalo věřit. Mělo to však jednu podmínku: Obchod se musel uzavírat podle pravidel, podle cen, jaké by se platily i každému jinému. Platilo skutečně: „Nebudeš chtít míň, jen proto, že si můj příbuzný.“ Blízkost vydala dobré plody, protože se nezapomělo na pravidla. Kdežto mnoho příslušníků chudých národů si mezi vlastními nemůže otevřít obchod, protože by jim tam všichni chodili s větou: „Dej nám na dluh, jsi přece náš. Vlastním lidem přece nemůžeš prodávat tak draho.“ A tak podobně.

Lze doporučit každému, aby nepřistupoval na tu hru, ve které vám sice lidé dávají vybrat. Ale vlastně je předem dáno, že byste si měli vybrat něco pro vás nevýhodné. Že byste měli předvést velkorysost. Velkorysost nejde čekat dopředu, skutečná velkorysost je vždy překvapením. Spravedlnost? Ano, tu lze čekat a dokonce vyžadovat. Ale do skutečné velkorysosti nás nikdo netlačil. Rozhodli jsem se pro ni sami. Proto je také tak obdivuhodná. A vzácná.

Uprostřed všech Lábanových malých lstí spatřujeme zázrak: Proměnu Jákobova srdce. Jákob dosud vše, co chtěl, získal, zaprvé: Nepřímo, lstí. A za druhé, bez práce. Kdežto teď řekne přímo, co chce: Ráchel. A zavazuje se za ni sedm let sloužit. Starý Jákob by přijal nějakou tu podřadnou mzdu. Různými triky a záludnými řečmi by se zbavil všech ostatních nápadníků. Učinil by se v rodině nepostradatelným. A pak by mu Lában sám dceru dal. Ale Jákob zde přináší viditelné ovoce neviditelného pokání. Řekne pravdu. A je za to ochoten zaplatit cenu.

Není příliš divu, že lidé svá hluboká přání a své skutečné cíle obvykle skrývají. Jednak, člověka lze snadno zesměšnit skrze to, co si opravdu upřímně přeje, co nemůže popřít. Známe už ze základní školy, že když vyjde najevo něčí zamilovanost, jeho jméno a jméno milované osoby hned někdo vepíše na tabuli do srdce probodnutého šípem, všem na očích. Ale konec konců, váš velký sen může být třeba opravit kapličku někde na rozcestí. A i skrze takovou věc budete snadno zesměšněn. Proto je psáno: Blahoslavení čistého srdce. Být čistého srdce znamená být přímý ve svých úmyslech. To vás činí zranitelným – podlí lidé pak vědí srkze co vás někam tlačit a skrze co vás utiskovat. Buďme opatrní v tom, komu sdělujeme svá přání. Jákobovi však nezbývá nic jiného, než se vydat do rukou lstivého Lábana. Tentokrát neriskuje se lží a podvodem, riskuje s holou pravdou.

Sledujeme tedy Jákobovo obrácení, proměnu srdce, pokání. Pokání člověka pak nikdy nenastává za ideálních podmínek; to je také důvod, proč je lidé neustále odkládají. Říkají, „až bude vhodnější chvíle“. Změna smýšlení pro člověka obvykle na počátku vše zhorší. Protože svět kolem něj je uzpůsoben jeho předchozím hříchům, podle toho funguje. Jákobova upřímnost tak hned znamená ránu světu kolem něj.

Jaké to asi musí být pro starší sestru, když ji nově příchozí pomine a zajímá se o tu mladší? Na staršího sourozence jsou zpravidla zcela přirozeně dříve uloženy větší povinnosti, mladšího má rád, ale jeví se mu trochku lehkovážný. Lea jistě přeje Ráchel, aby se také vdala – až přijde na řadu, samozřejmě. Nejdříve si ovšem zaslouží vdát Lea. Lában má později kus pravdy, když říká: „U nás není zvykem, aby se mladší vdávala dříve než prvorozená.“ Jen to měl říci dopředu.

Nelze však jinak, než aby Jákob řekl pravdu, která ze sester se mu skutečně líbí. Lidé vstupují do manželství proto, aby je osobně někdo ocenil. Oproti ostatním vztahům má manželství mnoho společného s přežitím v přírodě, nebo s první cenou v běhu. Člověk se z něj dozvídá, jak na tom je na tomto světě, jak je na tom teď. Proto Kristus řekl, že po vzkříšení se lidé nežení ani nevdávají, ale jsou jako nebeští andělé. Protože manželství vypovídá mnoho o naší zdatnosti v tomto světě. Vůbec nic nevypovídá o naší připravenosti pro svět po vzkříšení. Někdy jí dokonce může být na překážku. To však nic nemění na tom, že kdo vstupuje do manželství, má Bohem dané právo, aby jím byl jeho protějšek zvláštním způsobem uchvácen. Je to vzájemné odevzdání. Vzájemná, polovědomá přitažlivost drží manželství pohromadě.

To Jákob Lei dát nemohl. Přitom ani nečteme, že by Lea nebyla hezká: Měla nežné nebo také jemné oči. A oko do duše okno. Nežná, jemná povaha je po pravdě řečeno u ženy dosti přitažlivá; můžeme snadno pozorovat, že u ženy, která má jemné, vnitřně jisté vystupování, si muži snadno vzhled takříkajíc domyslí. Nemít sestru, která byla nápadněji krásná, Jákob by si možná vybral Leu. Ve vzhledu mezi nimi navíc zřejmě nebyl propastný rozdíl. Jákob si byl Leu o svatební noci schopen s Ráchel splést.

A Jákob se po pravdě řečeno ve své volbě úplně netrefil: V pozdějších kapitolách se Ráchel ukáže jako dosti vzteklá, kdežto Lea působí spíše pohodově a rodí jedno dítě za druhým. V rodokmenu Krista je Lea, nikoliv Ráchel. Nebýt Lábanova podceňování, nebýt nakonec toho, že Lea ukvapeně v Jákobovi viděla jedinou šanci a na lest sama přistoupila, Lea se o rok, dva později mohla šťastně vdát, někdo za ni mohl být velmi rád.

Vidíme, jaké nečekané zlo vzchází z toho, když nebereme vážně přání lidí. Protože se nám zdají neužitečná, nerozumná, protože si sami nedovedeme představit, proč by si jiný člověk měl přát zrovna tohle. Buďme ostražití zvláště v dnešním čase, kdy se velmi mnoho lidí opovažuje soudit, co má být pro druhé nezbytné a co pro ně nezbytné není. Jednak, většina vládců světa prohlásila za nepodstatné třeba samo toto svaté shromáždění. Ale dále: Většina rozvoje vzniká z toho, co lidé úplně nutně nepotřebují, nicméně chtějí. Ty jemné látky, do kterých se oblékáme, nutně nepotřebujeme. Také bychom mohli chodit v jutových pytlích. Ne že bychom nemohli – my nechceme! To, co dnes máme, máme proto, že si to někdo před námi přál mít a nedbal na to, že to údajně nepotřebuje.

Co nám plyne z dnešního čtení: Násilí, počítaje v to i různé zahanbování a postrkování, což je obvyklé násilí naší doby, může zabránit zlému. A tam je jeho opodstatněné místo. Ale násilí, a to ani duševní násilí, nemůže nikdy vytvořit nic dobrého. Násilím nelze nikoho dovést ke štěstí. Jen Boží zaslíbení a přání, kterých je člověk ochoten dosáhnout Bohem danou cestou a za Bohem danou cenu, jen co si člověk skutečně přeje a ne by si podle ostatních přát měl, jen to dovede splodit dobré. Buďme tedy ohleduplní k přáním druhých, pokud nejsou na úkor Božích přikázání. Sami se pak nenechme od nikoho utiskovat a v důvěře předkládejme své prosby Bohu. Amen