Jákob rozdělil své ženy a děti podle oblíbenosti. Dopředu postavil otrokyně a jejich děti, za ně Leu s jejími dětmi a Ráchel s Josefem dozadu. Ezauův hněv by nejdříve dopadl na otrokyně a jejich děti. Ráchel s Josefem by měli při útěku náskok.

Jákobově rodině muselo být z toho rozestavení hned jasné, jak je kdo Jákobovi blízko. Jak si koho cení. Musíme dodat, že před daleko před nimi rozestavil jákob ještě skupiny služebníků a dobytka. Dalo se čekat, že pokud Ezau přichází v hněvu, napadne už první tábor. Že rodina uslyší křik a někdo snad uprchne, aby je varoval. Pak by se zachránili všichni. Ale přece, je velmi výmluvné, že ve předu stojí otrokyně a jejich děti – pořád Jákobovy namželky a pořád Jákobovy děti. Jaký to byl asi pocit, když viděli, jak si stojí? A ovšem ti Jákobovi služebníci v předních táborech, to jsou také lidé. Také Jákoba znají už roky, také oni jsou na Jákobovi závislí.

Ale nebezpečí je skutečné. Opravdu nikdo neví ani nemůže vědět, zda Ezau nezamýšlí všechny pobít. Nebezpečí je skutečné. A tak to Jákob musel nějak udělat. Mohl samozřejmě všechny nechat v jednom táboře. Pak by si byli všichni rovni, všichni by měli stejně malou šanci přežít. V praxi by asi všichni svorně nezemřeli, ale ve zmatku by se každý snažil uniknout na vlastní pěst, každý sám za sebe.

Když se na věc podíváme s chladným odstupem, takto mají možná větší šanci i ti služebníci, které Ezau potká první: Konečně, o ně jim tolik nejde. Jde po Jákobovi. Těm služebníkům může snadno říci: Přidejte se ke mě nebo zemřete. A ti služebníci přeci jen nejsou Jákobovi rodiče, bratři, příbuzní, nejsou ani jeho děti. Zas tolik mu nedluží, aby za něj museli obětovat život. A Jákob je k této volbě nenutí. Nakonec, i Jákobovy otrokyně a zároveň manželky asi necítí k Jákobovi tolik: Bylo pro ně výhodné se stát jeho manželkami, zlepšily tím své postavení. Vědí sami, že o sňatek z lásky nešlo a v nejhorším tedy i ony mohou přejít na Ezauovu stranu. I Lea se vlastně stala Jákobovou manželkou skrze intriku, skrze snahu zlepšit své postavení. Nejvíce Jákobovi dluží Ráchel, za kterou čtrnáct let sloužil z lásky. Tu je třeba nejvíce chránit a od té ovšem lze čekat také největší oddanost.

Vidíme na tom, jak malou cenu má teoretická morálka. Jak malou cenu má říkat: Rozhodně by to mělo být tak a tak – pokud nejsme nijak schopni takový stav zařídit a prosadit. Pokud je něco skutečně správné, pak je také nutné, abychom toho dosáhli. Za správné bychom ze svého pohledu měli pokládat vždy to, co také dokážeme udělat a zařídit. Co je v naší moci – a proto také naší povinností.

Jákob rozčlenil svůj dům podle stupňů důležitosti. I pro nás je velmi důležitá rovnost lidí. Ale rovni jsou si lidé před Bohem. K sobě navzájem mají různý stupeň povinnosti a odpovědnosti. Skutečně navzájem, jak jsme ukázali: Nejméně Jákob cítí ke svým služebníkům, nejméně je chrání – ale oni sami mají nejmenší povinnost mu zachovat věrnost. Jákob je jejich zaměstnavatel, ne jejich rodina. A tak lepší než sny o rovnosti všech náleží křesťanu se spíše zeptat: Kdo nikoho než mě nemá, kdo me potřebuje nejvíc, u koho mne někdo jiný nemůže nahradit. A spíše než hledět s úctou do výšin k vládcům a mudrcům stojí za to se zeptat: Kdo se o mě skutečně stará, kdo pro mne dělá nejvíc, bez koho bych se neobešel.

O rovnosti se totiž dá snít jen do chvíle, než přijde, jako v Jákobově případě, skutečné nebo jen domělé ohrožení. To konečně dobře vidíme v našem čase, který s děsivou určitostí rozdělil lidi na ty, co potřebujeme a na ty, bez kterých se obejdeme. Jejichž práce a živobytí jsou pokládány za postradatelné. Pokud jste kuchař nebo třeba prodáváte látky a knoflíky, už vám asi došlo, že jste byli obětováni. Ale pokud vydáváte stavební povolení nebo rybářské lístky, jste nenahraditelní. Jako každý člověk má přirozeně lidi bližší a vzdálenější a o bližší se v nouzi bude starat více, tak také stát se bude vždy snažit na prvním místě zachovat své lidi, svou rodinu, kterou živí; bude se snažit zachovat sám sebe. Proto je nejen srávné ale i praktické stavět v životě na lásce k bližnímu, k těm nejblíž, proto je třeba mít více v úctě nejbližší a od nich více čekat, než jaké očekávání a než jako úctu máme k vládcům a jakémukoliv lidskému uspořádání. Nehlásáme rovnost lidí, které beztak nejde dosáhnout. Ale lásku k bližnímu, právě proto, že té prakticky dosáhnout jde.

Člověk není všemohoucí a nežije věčně. Proto musí své síly rozumě rozdělovat. Rozumné je pak, aby nejvíce dbal o ty, kdo pro něj nejvíce dělají a naopak o ty, pro které sám může nejvíce udělat. Jákob tedy velmi názorně rozdělil svou rodinu, i když to určitě pro nikoho, ani pro něj, není příjemný pohled.

Jákoba ospravedlňuje předně to, že jeho plán vyšel, fungoval, nikdo nepřišel o život. Kdo ví, Ezau možná vychladl a změkl právě proto, že Jákov nebyl první, koho cestou potkal. Ale především, čteme: „Sám se ubíral před nimi a sedmkrát se poklonil až k zemi, než k svému bratrovi přistoupil.“ Jákob nezůstal schován vzadu za všemi, neschoval se za sukně své ženy, nedržel před sebou dítě, jako lidský štít. V tom rozdělení podle důležitosti nezůstal sám na tom nejdůležitějším, nejbezpečnějším místě. Neřekl: Tito jsou bližší a tito méně blízcí a nakonec, nejdůležitější jsem já. Ale ukázal, že i za ty o něco méně důležité je stále připraven zemřít. I za ty, kterých si cení o něco méně je schopen se obětovat. I jich si cení více, než sebe.

Také se před nimi a i kvůli nim ponížil, sedmkrát se až k zemi poklonil. Ztratit před bližními důstojnost mimochodem není zadarmo – i když to nepřiznají, ani sami sobě, jednají pak s vámi o něco jinak. Důstojnost se docela těžko získává zpět. Svou důstojnost však Jákob vyměnil za pokoj s Ezauem. Protože v tuto chvíli pokoj zachraňuje život, umožňuje nějak pokrčovat dál. Celý ten rozroj, ta nenávist začala tím, že Jákob pro sebe žádal větší důstojnost, než měl: Provorozenství, požehnání od otce. Teď však má obojí zaručeno Bohem, Bůh sám mu zaslíbil dědictví země, dědictví Abrahamovo a Izákovo. Této důstojnosti ho nemůže zbavit nikdo z lidí. V této jistotě se před Ezauem skloní a nazve se jeho otrokem.

Ezau kupodivu svého bratra velmi rád vidí a nehněvá se. Třeba k tomu pomohl i Jákobův plán. I tak to však musíme pokládat za zázrak, za dílo Boží. Je možné ledaccos, ale aby se člověk skutečně upřímně přestal hněvat, aby docela zapomněl na křivdu a byl zase s druhým jen rád – kolikrát to vidíme? Je to div.

A tak se nebezpečí nakonec ukázalo jako domělé. Zůstalo to rozestavění na důležitější a méně důležité, což teď může vypadat až trapně, když se nakonec nic nestalo. A přece, člověk by sám v sobě měl mít představu, o koho by se měl především starat – a kdo především se o něj stará. Koho si může a také musí vážit, pro koho může a také musí něco dělat. Už teď, ne až bude zle. Protože láska je skutečně i dobrý praktický základ života. A přetrvavá více než lidská zřízení a uspořádání. Zopakujme, správné je to, co můžeme vykonat. Nikoliv to, co by teoreticky mělo být.

Dodejme, že na rozdíl od lidí, Bůh skutečně ví o každém člověku. V jeho moci je též o každého člověka pečovat více, než kdo z lidí dovede. Dodejme též, že pořadí, podle kterého stavíme lidi my a podle kterého nás lidé někam staví, není pořadí Boží. Vždyť ten, z jehož rodu vzešel Mesiáš, Kristus Pán, Juda, byl spolu s Leou Jákobem postaven mezi ty méně důležité. Amen