Čí je to příběh: Otec poslal syna za svými dětmi. Syn poslušně šel. Ale nenašel své bratry tam, kde měli být. Ale dál je hledal a našel je tam, kam odešli. Ale oni už se předem rozhodnou, že jej zabijí. Svlékli z něj jeho drahocenné šaty. Nakonec ho Juda prodal za dvacet stříbrných. Vydali ho do rukou cizinců, do rukou nepřátel svého lidu. A on sestoupil dolů; do Egypta.

Čí je toto příběh? Josefův, ale v mnohém se podobá příběhu Ježíše Krista. Také ho Juda Iškariotský prodal. Ne za dvacet, ale za třicet stříbrných, ne Arabům, ale Římanům a Ježíš zemřel skutečně. Ale ty dva příběhy, Josefův a Ježíšův, se jinak hodně podobají. Otec nebeský poslal svého věčného Syna k lidem. Ten hledal, kdo by na zemi plnil Otcovu vůli, ale nikoho na takovém místě nenašel. Ale nevrátil se zpět, hledal dál. Našel nás tedy na tom místě, na které jsme z původní cesty sešli. To již známe, proto se podívejme na úmysl bratří:

„Zabijme ho! A uvidíme, co bude z jeho snů!“ A opravdu. Bratři za mnoho let sami zažili naplnění Josefových snů. Všichni se pak v Egyptě před Josefem klaněli.

Zanikne snad sen, když zanikne ten, komu se sen zdál? Zmizí sen spolu s člověkem, kterému se zdál? A to je zrovna otázka! Copak jde sen nahmatat, jako se dá nahmatat tělo, maso člověka? Jde snad do snu uhodit, jako lze udeřit člověka? Anebo snad jde člověka rozlousknout jako oříšek a uvnitř sen najít? Abychom byli právy naší době: Podle elektrických výbojů na povrchu mozku se dá usoudit, že se člověku sen zdá. Ale můžeme ten sen také vidět? Můžeme ho pak někomu vyprávět? A nebo, když nám někdo, třeba babička vyprávěla kdysi nějaký sen a pak zemřela, zmizel ten sen ze světa?

Sen ze světa zmizet nemůže, protože vlastně na světě ani nikdy nebyl. Nakonec, když dnes víme o těch elektrických výbojích v mozku, víme to lépe, než Josefovi bratři. Sen není z našeho světa. V mozku párkrát něco bleskne. To je z našeho světa. Ale během těch pár blesknutí, během pár vteřin zažije člověk ve snu často celý dlouhý příběh. Prochází celými městy a krajinami, které nikde na světě nejsou. Zažívá věci, které se v našem světě nestávají. Nic z toho, co se mu zdá, není z tohoto světa. A přitom to všechno člověk ve snu vidí do nejmenších podrobností. V jednom snu, během pár zablýskání v mozku, prochází člověk celým změněným světem. Už tam jednou byl. Kdo má přístup do toho světa, aby jej mohl zničit, než ten člověk, kterému se sen zdál. Nikdo. I když člověk zemře, sen zůstane.

A to je odpověď na otázku Josefových bratří: Uvidíme, co zůstane z jeho snů. Zůstanou, milí bratři. Vždyť uvažte: Když by někoho ovanul vítr a pak byste ho sprovodili ze světa, přestal by snad potom vítr foukat? Vítr je obrazem Ducha. V řeči Izraele je pro vítr a pro Ducha stejné slovo. A stejně tak Josefovy sny pocházejí z Ducha. Josef může žít nebo být mrtev. Josef může být nebo nebýt. Ale to nemá žádný vliv na jeho sen. Josef a Josefův sen spolu nijak nesouvisí.

A tak je tomu i s každým člověkem a s Duchem Božím. Duch Boží může oslovit člověka. Duch Boží může člověku otevřít nebe. Ale jestli člověk je nebo není, zda člověk žije nebo zemřel, to na Ducha Božího nemá žádný vliv. Ten zůstává a nic lidského se jej nemůže dotknout.

Josef se narodil později než jeho bratři. Ale, jak jsem už říkal minule, je to syn Rebeky. Syn, který měl být už od počátku. Vyvolený syn. A spočinul na něm Duch. Ten tedy nyní stojí uprostřed svých bratří. A my jsme na tom stejně jako Josefovi bratři. I uprostřed nás, v církvi, mezi námi, bratry a sestrami je Syn, který byl od počátku. Syn, se kterým je Otec a s kterým je i Duch. A přesto se zdá, že je mladší, než my. Že přišel později. Nejdříve jsme přece byli my. Pak nás pokřtili, pak teprve jsme poznali tohoto Syna. Ale my jsme přece byli už předtím. Jako by se tedy tento Syn stavěl mezi nás a Otce.

Máme sklon tak uvažovat. Sice, že jsem jen já a pak Otec. Bůh přece musí být jako já, vidět to stejně jako já. Na začátku jsem přece byl jen já a můj Otec. Ježíš je pro naše přirozené uvažování vždy ten mladší, ten druhý, ten cizí. Stále je v nás přítomna myšlenka: Co já v té církvi vlastně dělám? Třeba nevědomě, třeba jen v našich činech. Ale to nás vůbec nemusí lekat. Není to nic nepřirozeného. Z přirozeného pohledu je totiž Ježíš vždy ten, který do našeho života přišel až později. Vždy u nás něco bylo jakoby před Ježíšem. Stejně jako Josefovi bratři tak silně lpí na svém životě před Josefem.

Máme sklon, třeba nevědomý, třeba jen v našich skutcích, se tohoto Syna zbavit. A uvidíme, co potom zbude z jeho snů. Třeba s ním zmizí i Duch. Třeba zmizí i Pravda, i to všechno, co by tu bylo i bez nás. Třeba zmizí celý ten svět, ve kterém vlastně nemusíme být. Třeba s tím Synem zmizí i to, co by bylo i bez nás, co nám říká, že ne vždy máme pravdu. Že ne vždy jsme se zachovali odvážně, že jsme v něčem malí a nízcí. Třeba, když zmizí ten Syn, zmizí i jeho Duch, který skrze něj jakoby ve snu promlouvá. Třeba zas budu jen já a Otec.

Nevím, bratři a sestry, kolik jste za život potkali heretiků, sektářů. Já jsem si ale u nich vždy všiml, že mluví jen o sobě a o svém nebeském Otci, nebo v lepším případě o Bohu obecně. Málokdy, když mluví opravdu ze srdce, zmiňují i jiné lidi. Ti v jejich vyprávění účinkují jako kulisa. Nebo jako obslužný personál: Je to vždy takové: Já jsem měl ten a ten problém, pak mi bratři a sestry, nebo náš pastor, řekl to a to. A Bůh mi pak pomohl a já mám od té doby skvělý život. Proto všem Boha doporučuji atd. Nakonec, tak mluví i pohané, pokud vůbec mluví o bohu. Jsou jen oni a bůh. A když v žádného Boha nevěří, mluví o sobě a o tom, co jim Boha živého nahrazuje.

A naopak, když mluví křesťan pravověrný, obvykle nezapomene zmínit své bratry a sestry ze sboru. Nakonec, když mluví o víře, mluví o ní nejčastěji nepřímo, právě skrze věc svých bratří a sester, na kterých mu záleží a o které má starost.

Inu, hleďme se velmi pomalu ohlížet po poučení z dnešního příběhu. Zde stojí, jaký je rozdíl mezi církví a sektou. Sektář, heretik, chodí do svých shromáždění jako do zájmového spolku. Jde tam především za svým zájmem. Aby se on, on sám setkal s bohem. Aby on tak byl obohacen. Ostatní lidé tam jsou, rozumí se samo sebou, za stejným zájmem. Ale účinkují jen jako kulisa, jen jako kompars. Jejich duchovní pak jako pracovníci obsluhy, třebas oblíbení pro své účinné služby. Stejně tak pohan, když jde za svými zájmy.

Když jde křesťan do domu Božího, jde tam, aby byl ten druhý. Ten druhý z bratří a sester. Pokaždé, když vcházíme do tohoto chrámu, připomínejme si: Nejsem první na světě. Jsem až druhý. Ten vyvolený Syn, ten, který dělá Otci stále radost, je Pán Ježíš Kristus. A byli tu také jiní přede mnou, kteří byli dříve než já. Vím, že i já před nebeským Otcem obstojím. Ale kdo ví, zda tak dobře, jako oni. Někteří již zemřeli. A tak se tedy pozná křesťan: Že si váží svědků víry, že dokáže ocenit tradici, které rozumí a která k němu mluví. A někteří ještě žijí. A i podle toho se pozná křesťan, že si váží rodičů a vůbec starších lidí. A někteří žijí a jsou třeba jen o málo starší, třeba stejně staří, třeba mladší. Ale kdo ví, jak jsou oni na tom u Pána? Co já vlastně znám z jejich života přes týden, z jejich předchozího života, neboť smutná pravda je, že se nemůžeme spolu vídat stále. Tak jak na tom oni jsou u Boha? A třeba jsou větší než já. Ale pokud toto dokážu přijmout, dokážu druhé milovat.

Až přečteme náš příběh do konce, zjistíme, kdo nakonec pro svého otce, pro Jákoba, pro Izraele udělal nejvíc. Byl to Juda, který se rozhodl zůstat v otroctví za svého bratra Benjamína. Který sám sobě chtěl připravit nepříjemný život, protože se domníval, že jeho bratr je důležitější. Po nás se ani nic tak velkého nechce. Vždyť každý z nás, jako křesťan, má už tu největší důstojnost. Vždyť my budeme na konci času kralovat spolu se samotným Bohem! Tak co nás nakonec stojí to, když druhému dáme přednost, když jej máme upřímně a ze srdce, ne jen ústy, za možná většího? Vždyť i ten nejmenší z nás je již nyní královským dědicem.

A proto nebuďme jako Ruben. Nestyďme se jeden za druhého: Neříkejme si: Není vhodné, aby tu tento bratr byl, není vhodné, aby mluvil. Jen na chvilku jej schovejme a umlčme. Jako Ruben Josefa do studně. A pak se k němu třeba vrátíme a nějak mu to vynahradíme. Protože potom může přijít ten Juda v nás a říci si: Nechci přece svého bratra zahubit. Jen jej za něco vyměním. Za něco v mém životě cennějšího. Každý to musí pochopit. Tento Juda pak musel těžce vykupovat, že prodal svého bratra. My si to můžeme ušetřit.

A tak se v tomto adventu učme žít jako druzí po Pánu Ježíši Kristu a jako druzí po svých bratrech. A přece v tom všem šťastní a hrdí, neboť právě my zasedneme na dvanácti trůnech dvanácti pokolení Izraele. A nemuselo to tak být, protože tu již je ten jediný Syn, nemuselo to tak být, protože je zde Duch, který by tu byl, i kdyby nás nebylo. Maranatha, přijď, Pane Ježíši, a přijmi nás do království svého Otce, do věčné blaženosti bez konce. Amen