Nejpodlejší, satanská zloba, je potrestat člověka za dobrý skutek. Přesně to udělali bratři Josefovi. A přesně to dělají lidé docela běžně.

Josef poslechl svého otce a vydal se hledat bratry. Na místě, kde měli být, je neanašel. Nic mu nebránilo se na místě otočit. A jít otci oznámit, že je nenašel. Místo toho, ač Josef neví, jak bratry najít, nedá si pokoj a bloudí po tom poli, dokud se jako by s hůry nedozví, kde jsou: V Dótanu. To je od Šekemu asi čtyřicet kilometrů daleko, asi jako odsud do Litoměřic; samozřejmě pěšky.

Takovým způsobem neplní úkol někdo, kdo chce mít odbyto. Ale ten, kdo úkol chápe. Kdo souhlasí s úkolem, kdo ho vzal za vlastní. Naplno řečeno: Ten, kdo miluje. Lásku v zásadě poznáme podle toho, že sami od sebe chceme něco udělat jen pro druhého. Ještě nad to, co jsme beztak povinni udělat.

A Josefova cesta vypadá jako jeho první pokus udělat něco dobrého. Dosud to byl ten protekční synek. Dosud o bratrech nosil jen zlé zprávy. Nyní se rozhodl naopak přinést dobré zprávy, jak mu otec řekl. Tedy že je s jeho „bratry a s ovcemi vše v pořádku“. Je to tiché obrácení – a jak vidíme, obrácení celým srdcem: Josef si nedá pokoj, dokud bratry nenajde. Bežně přitom lidé skoro hned po dobrém rozhodnutí dychtivě čekají na první nezdar. Jen aby to už zase mohli vzdát. Protože se nerozhodli celým srdcem. „Zkusil jsem to jednou a nepomohlo“ – tuto větu pronášejí lidé s velikou pýchou. Jako by dosáhli obrovského poznání, že nic nemá cenu. Jako by lenost a beznaděj kdy člověku přinesly něco dobrého.

Josef tedy přichází za bratry s čistým srdcem. Mohlo by se snad říci to samé, co později o diakonu Štěpánovi: „pohlédli na něj a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla“. Jeho bratři si řekli mezi sebou: „Hle, mistr snů sem přichází! Pojďte, zabijme ho! Pak ho vhodíme do některé cisterny a řekneme: Sežrala ho divá zvěř. A uvidíme, co bude z jeho snů!“ Hněv bratrů se obrátil proti všemu, co je dobré: Proti vlastní krvi, proti zaslíbení od Boha, danému ve snu. Proti lásce otce Jákoba k synu Josefovi. Proti všemu, co je krásné a čisté.

A v tom je problém s hněvem: Hněv sám o sobě je dobrá věc: Vždyť i o Bohu často čteme, že se hněvá a i v tom je jeho sláva. I o Kristu mnohokrát čteme, že se hněval; čwtli jsme to konečně dnes. Hněv dal člověku Bůh, aby člověk nebyl netečený k nespravedlnosti, k utrpení. Hněv je pocit velmi blízký soucitu a kdo nezná hněv, nezná ani skutečný soucit. Hněv je nám dán proto, aby člověk věděl: Teď je třeba sebrat všechny síly a jednat, není možné to odkládat.

Ale důležité je ono ,teď‘. Hněv slouží tomu, aby člověk hned jednal. Ne aby se mu to pak rozleželo. Jako Kristus proklel fíkovník, protože na něm nenašel, co čekal. Nenašel co čekal. Aby se člověk mohl právem hněvat, musí od druhých očekávat jisté způsoby chování, kterých se sám drží. Musí očekávat jistá pravidla, zavedená z rozumného důvodu, která sám dodržuje. Pak hned ví, co je špatně i jak by to mělo být dobře. Jak by se to mělo napravit. Pak hněv pohání k dobrému skutku, který nesnese odkladu. Ke svědectví, které musí zaznít. Tehdy také hněv brzy vyhasne, tak jak má. Protože hnev má být na chvíli.

Ale když člověk nemá žádná očekávání, žádnou představu, jak by měly věci být dobře, hněv přichází dodatečně, až když nejde nic dělat. Plane v člověku a neuhasíná. Nenechází, co napravit, protože ten člověk nechce vědět, jak by věci měly být správně. Rozumný člověk se tedy alespoň jde proběhnout nebo naštípat dříví, když má vztek. Méně rozumný sedne do auta nebo sáhne po lahvi. Ale bloud si věc vyloží tak, že vinno je celé stvoření a Bůh sám, který je tak stvořil. Jak pak citelně zasáhnout samotného Boha? Je třeba udeřit tam, kde je něco skutečně svatého, křehkého, krásného. Nejlépe potrestat lidi za jejich dobré skutky, za jejich spravedlnost, za jejich čisté srdce. Je to jeden z nejhorších druhů zloby, je však běžný.

A když tak o tom mluvíme, někdy se týká každého z nás. Sledujme sami sebe a zjistíme, že když nedovedeme pohnout s nějakou křivdou, když je na nás nespravedlnosti příliš, náš hněv se nejspíše obrátí proti těm, kteří nás mají rádi, kterým na nás záleží. Proti těm, kdo konají dobro a mluví pravdu. Učme se proto směřovat hněv k nápravě toho, co je skutečně nedobré, ke vzdoru vůči těm, kdo jsou skutečně nespravedliví, k nebojácnému jednání. Každý z nás je totiž schopen hněvu – a není-li, není schopen ani soucitu.

Milosrdenství a soucit musí jít ruku v ruce se spravedlností. To dobře vidíme na nejstarším z bratrů, Rúbenovi. Rúbenovi je Josefa líto. Jako nejstaší by měl mít mezi bratry rozhodné slovo. Ale Rúben, vzpomeňme, nedávno spal s jednou s žen svého otce. S Biblou. Bilha je mimochodem matkou Dana a Neftalího, jedněch z těch bratří, co se tu zrovna u studny radí, že zabijí Josefa. Dana nebo Nefatlího má Rúben chytit za límec a říci jim: „Nechte toho!“? Nedávno se vyspal s jejich matkou. Nebo konečně, na koho z bratrů má křičet? Copak mu hned na to někdo neřekne: „A co Bilha?“

Zde vidíme, jak bezmocné je milosrdenství, které se neopírá o spravedlnost, o Boží řád, který člověk zná a sám se ho drží. Těžký hřích bere člověku sebevědomí k dobrému jednání. Člověk zatížený hříchem právem pochybuje, že by mohl vykonat něco dobrého. Necítí se jako někdo, kdo by byl hoden prosazovat spravedlnost. Tak dodnes vidíme, že milosrdenství bez spravedlnosti bývá bezzubé, polovičaté. Spíše symbolické, než že by něčeho dosáhlo. Jako je pouze symbolický Rúbenův pokus zachránit bratra.

Rúben chce vykonat dobré, aniž by odsoudil hřích. On sám řekne: „Neprolévejte krev. Vhoďte ho do cisterny, která je ve stepi, ale ruku na něj nevztahujte!“ Jakoby takový skutek byl v pořádku. On sám je otcem myšlenky, že když nebudou mít bratři doslova ruce od krve – doslova tu tmavě hnědou špínu, co jde špatně umít, na rukou – tak se vlastně nic zlého nestalo. Je to od něj samozřejmě taktická lež. Ale lež, která padá na úrodnou půdu.

Nakonec je tu totiž Juda. A ten ukazuje smýšlení člověka, který se domnívá, že spravedlnost je možná bez Boha. Že spravedlnost vychází z člověka, jak je. A z lidského společenství. A především tedy ze mě samého: Dokud tu není důkaz, který by přímo na mně byl vidět, pokud není něco, na co by lidé mohli ukázat prstem, tak se nic zlého nestalo. Judovo uvažování se podobá smýšlení našeho času: To si ze všech hříchů před Bohem jako jediný hřích, který chce vnímat, vybralo násilí: Když někdo někoho praští, možná snad když křičí nebo mluví hrubě, to je zlo. Jinak je všechno jedno. Juda doslova naplňuje oblíbené heslo současného člověka „žít a nechat žít“. A tak nechá Josefa žít: Co na tom, že ho nechává žít bez důstojnosti a cti, bez možnosti projevit svou vůli, že ho ponechává životu v moci druhých. Ale ruku na něj nevztáhl, krev netekla. Dokud neteče krev, zůstává člověk klidný a spokojený. Zasedne a v klidu pojí, jako Josefovi bratři.

I dnes jsou mnozí lidé chyceni, polapeni ve svých životech. Nemají důkaz, nemají něco, s čím by mohli jít na policii. Fotku, kterou by dali novinám. Nakonec, ani co by vyprávěli a získali všeobecné zastání lidí. Přitom je jejich život bědný, přitom se proti nim jistě někdo, ba mnozí, provinili. Ale jen Bůh to vidí – v našem příběhu možná ten Rúben to také vidí, ale je sám. Bůh to vidí. A jeho spravedlnost znamená větší naději, než spravedlnost lidí.

Ovšem i když netekla skutečná lidská krev, netřeba na první následky čekat až k poslednímu soudu. Ačkoliv ještě není veřejně vyhlášen vinník, trvalé následky jsou už vidět v lidských vztazích: Bratři odstranili Josefa a čekali, že se teď oni posunou u otce Jákoba na první místo. Místo toho právě jejich bratr byl klíčem k Jákobově srdci. A ten teď zahodili do studny, do pouště. Přišli všichni jeho synové a všechny jeho dcery, aby ho potěšili, ale on se potěšit nedal. Naříkal: „Ve smutku sestoupím za synem do podsvětí.“ Na nespravedlnosti nejde nic trvalého vystavět.

A tak nám zbývá trojí: K Bohu obrácené, čisté srdce, odhodlané k dobrému jednání, které měl Josef, se v tomto světě často setká s hněvem a trpí násilí. Musí se obrnit trpělivostí, neboť konečné vítězství patří Bohu. – Milosrdenství, které se nemůže opřít o spravedlnost, které měl Rúben, mnoho nezmůže. A pro člověka je lepší zastávat spravedlnost, i když sám spravedlivý není. – Nakonec, na Judovi vidíme: Násilí, krveprolévání, to není ten největší problém, který máme. Ostatně, na násilí má málokdo fyzičku či žaludek. Ale nectít obraz Boží v každém člověku, pohrdání lidmi, lhostejnost k spravedlnosti Boží, to je ten problém. A s tím má někdy problém každý z nás. Amen