Intoitus: Žalm 90

Pozdrav: Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. adventní neděle.

358, 1–6

1. čtení: Jan 8, 31–47

358, 7–12

2. čtení: Genesis 3, 1–8

Zkáza člověka začíná lží, která se promění v nedůvěru, která končí hříchem. Přitom v každé skutečné lži musí být kus pravdy. V každé skutečné lži musí být něco, co už znám nebo co si můžu ověřit. Had řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Skutečně, Bůh zakázal jíst z jednoho stromu. A ten strom v zahradě skutečně stojí, člověk ho může vidět, člověk si na něj může sáhnout. Počítejme tedy s tím, že jedna ověřitelná věc ještě neznamená pravdu.

Lidé z jednoho vlastního nezdaru usuzují, že jsou zcela neschopní, například. Přitom cokoliv stojí za námahu, cokoliv má cenu, má cenu právě proto, že to není snadné, že s nezdarem třeba počítat. Kvůli jedné špatné zkušenosti lidé skoncují s člověkem a zapomenou vše dobré, co na něm je. Přitom přece proto projevují lidé lítost, proto se omlouvají, aby řekli: Takovým, jakým jsem byl tehdy a tehdy, takovým nadále nechci být, v tom se nepoznávám. Kvůli jedné věci, kterou nemají, jsou lidé schopni ztratit vše, co mají. Člověk tohle dobře poznává, třeba když je delší dobu v cizině. Doma si dobře všímal, v čem všem je jeho země horší, než jiné. Až v cizině zjistí, kolik věcí bylo jaksi přímo nastaveno pro něj, aby vyhovovalo jeho způsobu života a že nic z toho v cizí zemi nenajde.

Proč tedy bylo vůbec hadu dovoleno mluvit? Protože pravda se nemusí obávat námitek. Jediný nezdar neznamená konec našeho úsilí – ovšem musíme si připustit, že to byl nezdar. Tak zjišťujeme, že se budeme muset snažit déle, možná dělat věci trochu jinak. Po špatné zkušenosti s člověkem máme právo očekávat, že už se nebude opakovat. A pokud třeba auto stále jezdí, ale něco v něm rachtá, lépe je se podívat, co to je a opravit to dříve, než bude problém vážnější. Důvěra a naděje není slepá důvěra a bláhová naděje.

Ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had nejzchytralejší. Bůh učinil dobře, že do zahrady připustil také chytrost. Když si nepřipustíme pochyby, padesát let budeme dělat věci s námahou, ale špatně. Jen proto, že jsme se namáhali, že jsme na věci nechali svůj pot, krev a slzy, řekněme si: Ta věc je svatá. Bratři a sestry, to je skoro ta nejtěžší věc v životě: Tedy, říci si: Takhle dělám věci od svého mládí – ale dělám je po pravdě řečeno špatně. Z toho pak poznáváme, že je Bůh na námi: Nyní vidím, že jsem něco dlouho dělal špatně. Ale není to proto, že mě Bůh podvedl, Bůh mi celou dobu oznamoval, jak jinak. Jsem to prostě já, kdo se mýlil.

Eva ve své první odpovědi řekla velmi moudrá slova: Bůh nám nezakázal všechno, jen poznání dobrého a zlého. Když tohle věděla, měla dodat: Jsme v zahradě, která je ohrazená. Máme jeden druhého, já a můj muž. A děkuji za upozornění, za zdí je něco, co není pro nás. Je dobré nezapomenout, že máme nějaká omezení. Je dobré nepřestat být vděčný. Takové setkání s hadem je prospěšné: Ano, mohlo by to být horší. Díky Bohu, že to horší není. Ale Eva uvěřila, že Bůh jí lže. „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Uvěřila, že ona sama ve své dokonalosti i zlé taky nějak zvládne.

Eva byla stvořena ku pomoci Adamovi: Kdo je větší? Ten, kdo pomáhá, nebo ten, kdo pomoc potřebuje? Pravda je, že se to nedá říci. Ale Eva uvěřila, že když by se bez ní neobešel Adam, bez jejího rozumu se neobejde celý svět. A doteď je to stejné: Jedni si myslí, že bez jejich akce by se neobešel svět. A druzí. stejně jako Adam, jsou prostě líní cokoliv dělat. Žena, kterou jsi mi dal, aby mi byla pomocí, mi dala ovoce a tak jsem jedl. A nebo možná, bratři a sestry, není potřeba vrtat do věcí, které fungují. A nebo možná, bratři a sestry,má každý svůj rozum a své prožitky a nemusí poslechnout každého jen proto, že z toho má pak výhody.

Proto se tedy v tomto čase, kdy neseme následky hříchu prních lidí, varujme obojího: Všetečnosti, kdy si díky svému dosavadnímu úsilí a skutkům lásky myslíme, že rozumíme všemu. I lenosti, kdy někoho, jen proto, že nám prokázal dobré, že bychom se bez něj neobešli, posloucháme více, než Boha. Nebuďme ani dovolení, ani zbabělí, abychom mohli stanout před Synem člověka. Amen