Poznali, že jsou nazí. Ano, trapná situace. Ale před kým se styděli? Ne vždy člověku vadí, že je nahý. Například do vany či do sprchy snad nikdo neobléká plavky. Naopak, dát si horkou koupel se obecně považuje za jednu z nejpříjemnějších věcí. Tu nikomu nevadí, že dlouhý čas pobývá někde nahý. Naopak, v koupeli nachází člověk klid a mír, nechce se mu ven. Až se mnohdy celá rodina střídá u dveří a volá: Půjdeš už ven?

Před někým se stydí. Jeden před druhým! Slyšel jsem trochu bláznivou a velmi zajímavou teorii o duševním vývoji dětí. Když prý dítěti naroste první zub, celé se diví, jak z těch příjemně hezkých dásní mohlo vylézt něco tak tvrdého a ostrého. A pak ho napadne, že by jím mohlo někoho kousnout. A děti s prvními zoubky se nás opravdu často snaží kousnout. Jenže pak dítě napadne, že když ono může kousnout, mohli by jej kousnout i ostatní. A začne být ke světu ostražité. Hodně bláznivá teorie. Ale s prvním hříchem to asi bylo nějak podobně. Poznali dobré i zlé. Otevřely se jim oči. Poznali, že by nemuseli být jen dobří, že by druhému mohli i ublížit. Ale hned jim došlo, že by to ten druhý mohl udělat taky.

Znovu říkám: Proto jim Bůh zakázal jíst ze stromu poznání dobrého i zlého. Bůh stojí nad dobrem a zlem. Mohl by být zlý, ale když stvořil svět, jednal dobře. Taková byla jeho vůle a to je jediné, co o Bohu víme: S námi jednal a jedná dobře. To víme díky Kristu, který byl stejný jako my. Stejně jako my viděl možnost být zlý. Ale nejednal tak. Unesl tu volbu. Ale člověka hned napadne, že by ji mohl využít. A že by ji mohl využít i ten druhý.

Otevřely se jim oči. Od těch dob má člověk oči otevřené. Zná svoje zlé myšlenky. A ví, že to samé mohlo napadnout i druhé. Kdykoliv nás napadá, co zlého by nám druzí mohli provést, co zlého by se nám mohlo stát: Kde se v nás ta představa bere? Přisuzujeme druhým to, co nás samotné napadlo, že bychom mohli provést. Správně to řekl jeden filosof, že lidé odsuzují krádež, protože jim dochází, že by je samotné mohl někdo okrást. Sami se krást bojí, bojí se dopadení. A proto chtějí, aby raději nikdo nekradl. Už to, že se bojíme druhých lidí, znamená, že sami uvažujeme, že bychom mohli jednat zle. Ale raději takové uvažování hned připisujeme druhým. Nejbázlivější bývají lidé oslabení. Když je člověk při síle a sám zjistí, že dovede konat beztrestně zlé skutky, už se okolí bojí daleko míň.

Prostě víme, že to jde. A jen čekáme, kdo dřív. Odkud to přijde. Proto lidi nejlépe sjednotí společný nepřítel. Nejjistěji se člověk cítí, když je jasný nepřítel. Faráři na odpočinku často vzpomínají, jak čilá a vřelá byla ekuména mezi křesťany za komunismu. Nepřítel byl jasný. I sbory byly často soudržnější. To je ten lepší případ. Když je nepřítel opravdu nepřítel.

Ale jindy se lidé cítí tak nejistí, že si raději nepřítele sami vytvoří. Třeba časy, kdy řádil mor. Za časů černé smrti vymřela v Evropě nejméně třetina obyvatel, možná ale až dvě třetiny. Z každých tří lidí, které znáte, odečtěte jednoho. Nebo rovnou dva. Nikdo nevěděl, na koho to skočí. Přesně se nevědělo, odkud se mor bere. Opravdu, představte si, že kolem vás zmizí třetina lidí. Zcela náhodně. Kdo za to může, kdo ten mor šíří? Tehdy to ve velkém odnesli Židé.

Tak to je jen jeden obrázek z historie. Když je nepřítel jasný, nechají si lidé od těch, co stojí na správné straně, leccos líbit. Vojáci ve válce snesou od svého velitele i od ostatních vojáků věci, které by v běžném životě nesnesli. Jsou přece teď na stejné lodi. Stejně tak před válkou, za války i po válce snese každý národ od své vlády mnoho omezování, komandování i bezpráví, protože jasného nepřítele už má. A lidé v takových dobách víc drží při sobě.

Naopak dnes, když žádné opravdu zjevné nebezpečí není na obzoru, jsou lidé daleko ostražitější k sobě navzájem. Všimněte si, jak jsou dnes lidé přecitlivělí a nedůtkliví. Něčím se pochlubíte – a hned mají pocit, že se na ně vytahujete. V něčem s nimi nesouhlasíte a hned mají pocit, že z nich chcete dělat hlupáky. A tak aby člověk kolem druhých jen opatrně našlapoval, má-li se zachovat pokoj. Ale to opět jen proto, že každý člověk má sklon druhé snižovat a tak se bojí, aby mu druzí neprovedli totéž.

Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše. Dobrá zpráva je, že Bůh takto neuvažuje. Znovu musím opakovat slova Apoštola Jakuba: Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.

A tak se Bůh dále jako by nic prochází v zahradě za denního vánku. Ale to „jako by“ tam vlastně nepatří. Boha lidský hřích nijak nezměnil. Tohle evangelium zaznívá i na samém počátku všeho zlého na světě. Když my jsme nevěrní, on zůstává věrný. I Syn Boží, který s námi na zemi trpěl, stejně zůstal beze změny. Nenechal se pohnout k zlému. A tak u Boha není nic jako zkažená nálada. Vidíte, dále se prochází po své zahradě, plný radosti a blaženosti. Není v něm nic jako ukřivděnost a únava.

A jenom když tohle víme, můžeme pochopit, proč Bůh říká třeba: Svou slávu nikomu nedám. To není nějaká ješitnost. Jen Bůh bezpečně ví, že jeho sláva nemá člověka ponížit a zostudit. Bůh ví, že jeho sláva je něco, co znamená okouzlení a radost i pro člověka. Že se člověk do jeho slávy vejde. Vzpomeňme na proroka Izajáše, který spatří Boží slávu, a když se pak Bůh ptá: Koho pošlu a kdo nám půjde, prorok bez váhání říká: Tu jsem, pošli mne. Chci být součástí toho všeho. Proto Bůh chce, abychom jej oslavovali – protože chce, abychom se z něj radovali. Radost z Hospodina bude vaší záštitou, ujišťuje Nehemijáš. Hospodin je má záštita a píseň, vyznává Mojžíš. Bůh se k člověku sklonil a své rozhodnutí nemění. Ví, že člověk se vždy vejde do jeho slávy, že se vždy může radovat spolu s ním. Hospodin hájí sám sebe, protože ví, že on sám je čiré dobro pro člověka. Proto chce, abychom se k němu modlili a prosili jej, protože nám už dopředu chce dát dobré věci. Jen řekni, že to chceš, člověče. Jen Bůh si toto může dovolit. Jen Bůh ví, že kdo se před ním skloní, ten vyroste a kdo před ním bude jako dítě, ten dospěje.

Člověk ovšem už také zná dobré a zlé. Skutečně zná dobré a zlé, jako Bůh. A tak se před Bohem schovává. Protože zná dobré i zlé, dovede mezi tím také rozsoudit. Skutečně, každý člověk má smysl pro spravedlnost. Nemůže se toho ani zbavit. Aby se toho poznání nějak zbavil, spravedlnost všelijak kroutí. Většinou dovedeme vždy dokázat, že jsme vlastně v právu a druzí že nám ubližují. Je jedno, jak člověk spravedlnost kroutí, jedno zůstává: Člověk ví, že zlé musí být potrestáno. V hloubi duše ví, co je zlé a co je dobré. V hloubi duše ví, že je zlý. Člověk by sám sebe nakonec vždy musel odsoudit. I tady na začátku se člověk sám vyžene od Boží tváře, sám se stáhne od Boha a ukryje se ve stromoví. Kdybychom byli soudci sami nad sebou, museli bychom se vždy odsoudit. Ale nemáme konečné slovo. My jsme se před ním ukryli. Ale Bůh se ptá: „Kde jsi?“