Dva příběhy. První obyčejný – stalo se to sice kdysi dávno, kdo ví kdy, ale stále se to opakuje. I my jsme se tak narodili: Muž poznal ženu. Druhý neobyčejný – stal se kolem roku nula plus mínus pár let, ale nikdy předtím ani potom se něco takového nestalo. První příběh začíná tím, že Adam poznal svou ženu. To Josef sám nic nepoznal a teprve od anděla se dozvěděl, že to co bylo v Marii počato, je z Ducha svatého. Skoro až na konci příběhu. A na úplném konci se dovídáme úplný protiklad toho, čím první příběh začíná, totiž že Josef Marii nepoznal, dokud neporodila syna. Bližší je nám tedy asi první příběh. Je to takové normální, lidské, ze života. A v čí kůži bychom byli raději? Asi v kůži Adama. Protože raději si na věc přijít sám, jako první, než se nechat poučovat. Plus v tom prvním manželství je všechno jak má být, kdežto to druhé je dost divné – co je to za manžele, když spolu nežijí?

Ale zase na druhou stranu: První příběh končí vyhnáním, v druhý pokusem o ně jenom začíná. V prvním příběhu na začátku žena říká: „Získala jsem Hospodina“, ale končí to vraždou. V druhém neříká žena nic, ale končí to narozením toho, jehož jméno znamená „Hospodin zachraňuje“, narozením Syna božího.

Takže, co si vybrat? První příběh je každopádně sázka na jistotu. V tom je každý doma. Takhle to chodí. No a že se ze synáčka vyklube vrah? To je ale zbytečné předbíhání, kdo by si v tu chvíli lámal hlavu, co z toho děcka vyroste. Přece asi bude po tátovi a po mámě. Kain a vrah? Kde by se to v něm vzalo, doma tohle nikdy neviděl!

Zato druhý příběh, to je takové dost vyšinuté. Zní to podobně jako řeči mužů, kteří se špatně ožení. Moje je vlastně hodná, to byste ji museli znát. A přitom všichni vědí, jaká je to megera.

Ale co když ji opravdu zná lépe? A co když se skutečně Syn boží narodil z Marie Panny. Co když opravdu zemřel za naše hříchy a vstal z mrtvých? To by bylo sice pěkné, ale my víme svoje.

Víme svoje? A co tedy víme, ptám se já. Jaká je tedy ta naše dosavadní zkušenost, které si tolik ceníme. Že se člověk narodí rodičům, provede za život spoustu zlých věcí, a pak umře. To je Kain. A nebo, v mírnější verzi, pro Adama: „V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Tak to je ta naše životní zkušenost k nezaplacení, na kterou si nechceme nechat šáhnout, do které nemá Bůh co zasahovat, pokud ho máme respektovat. Tedy není žádná div, že se pro Syna božího nenašlo místo pod střechou.

Proč by jen nemnozí jednali jako Josef, proč by se báli přijmout Marii. Co je na panenském početí tak strašného? Proč se ho zříkají i mnozí zbabělí křesťané, v čele s učiteli a pastýři, kteří přece mají vést ostatní? Odpovím: Protože tady si na lidský vkus dovolil Bůh už moc. Dovolil si sáhnout na výsostnou sféru člověka. To já, odpovídá člověk Bohu, jen já mohu zplodit nový život. Vím, že zemřu. Ale tahle výsada mi zůstala – vládnu alespoň nad životem, když už nedokážu vládnout nad hodinou své smrti. Dobře, můj život je konečný. Ale alespoň jen já mohu stát na počátku jiného života. A konečně, jak jsme viděli u Kaina, mohu vládnout i nad smrtí někoho jiného. Dobře, mám vymezeno svých 70–80 let. Nic moc většinou nepředvedu. Ale alespoň mohu předat dál svou krev; a případně někoho trochu skřípnout. Člověk se tedy opevnil ve svém životě, ohraničeném narozením a smrtí. Člověk se opevnil ve svém vězení. Člověk se opevnil proti Bohu a své srdce opevnil proti svým bližním. A přeje mu Bůh za to smrt? Ani Kainovi ji nepřál. Prostě jeho rozhodnutí respektuje – ať si je tedy člověk štvancem bez domova, když o to tolik stojí. Ať si tedy nechá svůj život, tak jak je.

Bůh však přece neřekl nad nikým poslední slovo. Na lidskou pýchu odpověděl ve svém synu pokorou a ponížeností – to když se jeho Syn narodil do jeslí a když zemřel na dřevu kříže. Na to, jak lakotně si člověk střeží svůj život, odpověděl spásou zadarmo, která se nabízí všem, kteří chtějí uvěřit v jeho Syna. Přijměte tedy tuto štědrou nabídku. A pro tajemství jeho narození, buďte pomalí s soudech nad druhými.