a prosíme tě: posiluj naši vůli, ať konáme spravedlivé skutky a připravujeme se na setkání s ním, neboť jsme určeni k tomu, abychom v den soudu stáli po jeho pravici a vešli do nebeského království. Skrze Krista, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

1. čtení: Matouš 6, 19–34

261, 56–10

2. čtení: Gensis 4, 8–22

Kain byl nejdříve zemědělcem a po vraždě jím být přestal. A stal se městským člověkem a praotcem kočovníků, hudebníků a řemeslníků. Půda přijala krev jeho bratra. A Kain už to dál nemohl dělat. Nemohl dát obdělávat půdu. „Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“, říká mu Hospodin. Krev se vsákla a přce křičí ze země. . Půda, v těch krajích často červená, připomíná Kainovi krev jeho bratra. Kain nemá stání.

Zemědělec přitom potřebuje být stálý. dyž zorá pole, má za sebou možná tu nejtěžší část. A přitom si pole terpve připravil, pak terpvě musí zasít. Za jeden den není vidět, jak to povyrostlo. Terpve když se po delším čase podívá zpátky, vidí proměnu. Ale to už se zároveň zazelenalo se všude kolem. Není jasně poznat, co z toho je zemědělcova práce. A také že není všechno jeho práce, ale záleží na počasí, které nikdo z lidí neřídí. Co mu z úrody vezmou ptáci či zvěř, neví. A tak se to, opakuje každý rok. Když je úroda pod střechou, nastává pomalu čas zase orat. A tak každý rok.

Zemědělec žije nadějí. Musí žít nadějí. Musí být přesvědčen, že je v zásadě na správném místě a že co právě teď dělá, je v zásadě správně. Že čas pracuje v zásadě pro něj. Výsledek si ještě nejde živě představit, ale přijde.

Tato stálost může vést až k zarputilosti. Od dávna se říkalo: Selské dubové palice. Ale stěží to jde jinak: Musíte stále pokračovat v jednom směru a každý rok znova dokola. A nemůžete si příliš dovolit slyšet stále něco nového a stále se podle toho měnit. Jak lidem z našeho světa říkají národy, které mají polní práce ještě v živé paměti: „Vy máte hodinky – my máme čas.“ Je pro nás těžké rozumět jejich chování a cílům. Protože usilují o podobu světa za dvacet, třicet let. Pro takové smýšlení musí být člověk přesvědčen, že je v zásadě na správném místě a dělá v zásadě správnou věc.

Takovou stálost Kain mít nemůže. Nemůže si myslet, že je v zásadě na správném místě a dělá v zásadě správnou věc, když má před očima půdu, která přijala krav jeho bratra. Sám se zřekl stáklosti, když řekl: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ To je totiž nejjistější kotva života: Někoho střežit, ručit za něčí život. Přemýšlet o tom, jak by to s druhým mohlo dopadnout a jednat podle toho: Aby nestrádal na duši ani na těle. Aby nesešel na cestu trápení. A to tak, že se té povinnosti nejde zbavit. Taková straost se člověku sama vnucuje a jaksi Boží hlas říká: „Kde je tvůj bratr?“

Kain řekl, že neví, kde je jeho bratr a že ho nehlídá. Což je až směšné – široko daleko nikdo další nebyl, když šli na to pole. Neměl se mu kde ztratit mezi lidmi, měl jediného bratra – tak koho jiného měl hlídat. Jeho bratr mu nebyl nijak zvlášť příjemný; ba, velmi ho rozčiloval. Jenže jeho bratr tu už byl, už ho znal. Né že by to byla vždy radost být strážcem svého bratra. Spíše naopak, působí to starosti. Někdy starosti budící až zoufání a hněv. Ale s takovou starostí je člověk zcela zřejmě v zásadě na správném místě a dělá v zásadě správnou věc. S takovou starostí člověk alespoň koutkem oka vidí, jak by mohly být věci za dvacet, třicet let.

Kain už nemá koho střežit, nemá se o koho starat. Nemá důvod setrvat na místě, kde je. A někdo by mohl říci: Teď má svobodu jít kam chce a dělat co chce. Kain však namítá: „Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ Ne, nemůžu jít kamkoliv a dělat cokoliv. Nemůžu si dělat co chci – společnost mě nenechá. Kdo ví, co by ze mě bylo, kdyby mě Bůh neodmítl. Kdyby mě Kain nespravedlivě nezastínil. Kdyby se ne mě teď všichni nedívali jako na vraha. A to by mohlo být Kainovo poslední slovo.

Ale Bůh Kaina nenechá říci poslední slovo: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ Ne: Nyní máš tu volnost, o které celou dobu mluvíš. Nemusíš už stát před mou tváří, překládat mi dary, odpovídat se mi. Jsi svobodný od Boha. Nemusíš se už starat o svého bratra, ani nemůžeš, je mrtvý. Neváže Tě ani půda – stejně by ti nic nevyrostlo. A ani teď ti nikdo nebude bránit žít jak chceš a kde chceš. Teď tedy máš konečně možnost ukázat, co v tobě je.

Kain odešel od tváře Hospodinovy a usadil se v zemi Nódu, východně od Edenu. Východně, tedy tam, kde jaksi vychází slunce dřív, než před Boží tváří. Kde se nemusí děkovat Bohu, že vyšlo slunce, protože vychází samo. Tam, kde se den začíná i bez Boha. Kain dosáhl cíle, o kterém sní většina filosofie už tak od 18. století: Aby člověk nebyl podřízen ani Bohu, ani rodině, ani své práci, ani lidské společnosti.

Co udělá Kain s těmito neomezenými možnostmi? To, jak většina lidí stejně se svým životem naloží. I když ho neváže rodná hrouda, stejně necestuje po celém světě, ale usadí se. V zemi Nodu, což pochází od slovesa 'núd' – hýbat se bez příčiny, potulovat se, kývat se, kývat hlavou. Kain je nakonec stejně usedlý, jako jeho původní rodina – jen bez příčiny. Pozná ženu, ta porodí syna. Nic moc zvláštního. Nestal se psancem a štvancem, vůdcem loupežníků a námořním pirátem. Stal se z něj takový strejda.

Pohané nám opakují snad už dvě stě let: Můžeme být dobří i bez Boha. A to dokazují tím, že se klopotně snaží dělat to, co Bůh beztak přikázal. Je velmi těžké mluvit s ateisty, česky bezbožnými, protože vlastně říkají: I bez Boha uděláme, co Bůh přikázal. Kain po té, co odešel od Boží tváře, stejně naplňuje první přikázání šlověku: Ploďte se a množte se a naplňte zemi.

To vše však dělá, provázen vinou za smrt bratra. Pokaždé, když se podívá na hlínu, vidí krev. A proto se Kain dá do budování města. Město je více odpuštějící, něž pole: Když zapomenete zorat, nezasejete. Když zapomenet zasít, nesklidíte. když sklidíte, musíte část sklizně hlídat jako budoucí setbu. Musíte, po pravdě řečeno, i vlastním dětem utrhnout od úst, aby bylo příští rok, co zasít. Všechno je vážné. Asi jako když dnes na výletě do lesa zabloudíte. Rozdělíte se o poslední tatranku? Kdy se o ní rozdělíte? Kolik si sami necháte, protože máte sami už hlad. A tak dále.

Kdežto ve městě se to dá vždycky nějak zaonačit. Konec konců, můžete si tam v opilosti rozbít hlavu o lampu a ona ta sanitka nakonec stejně přijede. Když nemáte, vyžebráte nebo ukradnete. Ale ani nemusíte: Většina měst rovnou svým obyvatelům něco rozdává, jako starý Řím, aby náhodou nevyrazli do ulic zapalovat a rabovat. Město je rozhodně k člověku vždy milosrdnější než venkov. Ale je to povinné milosrdenství. Milosrdenství ze strachu z následků.

Kain se svou vinou založil svět, ve kterém je člověk odstíněn od následků svých činů. Kde to nejdhorší je nějak odfiltrováno. Stal se praotcem kočovníků, hudebníků a řemeslníků.

Protože když ustanovíte vlastní řád bez Boha, nic nebrání nikomu dalšímu, aby si sutavil zase svůj vlastní řád, nezásvislý na vás. A tak kolem takového města ledsakomu dojde, že ovci stačí podojit, příležitost stačí využít. A každé město stvoří svého pankáče a vandráka, který vám dokáže, že ve skutečnosti jde žít na ulici a ve stanu. A přežít ve vašem řádu úplně jinak, než jak jste si představovali.

Město splodí také hudebníky. Nic nepěstují, ani to ovce nechovají. A přece i proti vašemu vzdoru přetrvají. Protože nakonec nikdo, ani vy, nechce žít úplně prakticky. Ale člověk se chce oddat svým smutkům a vým radostem. I tomu, co vůbec nezná a čemu nerozumí, ale co ho přitahuje. Tomu, co ho činí pokorným, kdyby byl nejpišnější: Světu umění. Asi jako je to v těch pohádkách, kde někdo dokáže hrát tak, že všichni tancují, i když vůbec nechtějí.

A město splodí i řemeslníka. A řemeslník narušuje naše představy o tom, co je jak těžké. Přesdtavy, na kterých zakládáme svou vážnost. Řemeslník nakonec vytvoří třeba něco jako pračku – takže prát už neznamená mládit do prádla klackem po tom, co jsme ho přinesli k potoku, ale celkem snadnou věc. Jen to naházet do skříňky a stisknout tlačítko. Řemeslník by se jistě nenajedl svých plechů a ozubených koleček. Ale městskému člověku bere všechnu námahu, na které by si mohl zakládat.

Tulák, hudebník i řemelník – žádný z nich nevytváří nic, čím by se sám užvil. Ani ten tulák – pastýř, protože ovčím sírem, mlékem a tvarohem se skutečně nedá živit pořád. Každý z nich je závislý na tom městě – jenže ani to město by bez nich nemohlo být. Jen je to vše vynucená závislost. Hudebník se neobejde bez posluchačů – ale ani velké město bez hudebníka. Řemeslník se neobejde bez lidí, kteří jsou nešikovní – a nešikovní lidé se neobejdou bez řemeslníka.

A tak si ten svět, uspořádaný bez Boha, vytvoří své vlastní odpůrce a lidi, kteří ho drží v šachu. Daleko od pole už se nebojíte počasí, škůdců. Ale bojíte se lidí, kteří zevlují po náměstí. Bojíte se hlasité hudby, která k vám v noci doléhá. A děsíte se techniky, která dělá, co jste jí sami nezadali. Všichni ateisté, stoupenci řádu bez Boha, jsou nakonec vyděšení z lidí, kteří nehrají podle pravidel jejich světa. Jsou zděšení z umění, které nehlásá, co by chtěli, ale dělá si z nich legraci. Jsou zděšení z techniky, která nedělá, co by chtěli. Málo koho z vás, bratři a sestry, trápí tolik sociální sítě, umělá inteligence a další technika tak, jako trápí ateisty. Málokoho z nás kdy trápily jaderné zbraně nebo dnes globální oteplování tak, jako to zoufale trápí ateisty. Svět bez Boha by měl být svobodný – ale vždycky jen v tom svobodný, jak si přeje ta generace, která ho vytvořila.

Nám zbývá se skrze oběť Pána Ježíše Krista vrátit k základní odpovědnosti za své nejbližší. Být strážcem svého bratra. To má jistě budounsot a cenu před Bohem. Ateistům zbývá, aby budovali svůj svět bez Boha. A báli se každého, kdo jejich řádu zenužívá ve svůj propěch. Aby se báli každé písně či románu, které narušují jejich překrásný nová svět. Aby se bály té techniky, které sami stvořili pro své pohodlí. Ale my, pokud máme skutečnou odpovědnost jeden za druhého jsme od toho svobodní. Milostí Boží, my nejsme z pokolení Kainova. Amen