Inroitus: Splnilo se, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů – lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti. Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.

Pozdrav: Milost vám od Toho, který jest, a který byl, a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. adventní neděle.

42

1. čtení: Lukáš 9, 23–27

259

2. čtení: Genesis 7

Venku prší. Ale my jsme doma, pod peřinou, v teple. Okna i dveře jsou zvařené a utěsněné. Ať se venku děje co se děje, my jsme doma. Ven se nám vůbec nechce. Není proč. Doma máme ve špajzu salám a kompot. V polici knížky a na skříňce rádio. Tady doma máme všechno. A nic se nám nemůže stát.

To jsou vody z hora, strašné a dlouhé deště. V našem příběhu se nejdříve provalily všechny prameny obrovské propastné tůně. I takovou vzpomínku jsem ve své duši nalezl. Jako dítě, když se mi nechtělo do školy, jsem si právě představoval velkou potopu. Která zatopí Žižkov, město na hoře, až do třetího patra našeho domu. Takže nikdo nikam nebude muset, nanejvýš budeme jezdit po dvoře na lodičkách.

Ať už by pršelo čtyřicet dní nebo svět zatopily vody obrovské propastné tůně, výhoda je pořád jedna: Že svět kolem nějak zmizí a zůstanete jen vy a vaši blízcí: Rodina, přátelé. Vy budete sedět uvnitř a budete mít jeden druhého a všechno, co potřebujete a venku bude jen voda.

Tak myslí děti, když se jim nechce do školy, kde jsou hrubí spolužáci a zákeřní učitelé. Tak myslí otec či matka od rodiny, kteří musí chodit na směny a na úřady a raději by byli se svými doma, od časného rána až do noci. A tak myslí i ten, kdo rodinu nemá, ale kdo by rád zůstal s druhými lidmi, blízkými lidmi někde doma. A nemusel chodit po úřadech nebo po doktorech nebo na nějakou směnu od šesti ráno.

Ten příběh o potopě je hluboce pravdivý. Je v něm ta nejdůležitější fyzika, kterou člověk potřebuje. I když Pán Bůh zaslíbil již nikdy nezničit svět vodou, přece se podívejme očima poznání na svět, ve kterém žijeme: Padesát kilometrů pod námi je teplota 500 celsia. To znamená vzdálenost jen kousek za naší kazatelskou stanicí Slaný. Jen takový kousek od nás je ohnivé peklo. A když obrátímr svůj zrak vzhůru, tak nejvýše nad námi, asi v jedenácti kilometrech, dovedl ještě přežít sup krahujový. Příznačně, nad námi se vznáší pták mrchožrout. A nad ním už je jen mráz a srmtící radioaktivní paprsky. Asi tak daleko jako od nás kousek za Ranou. Takže tady na zemi jsme opravdu jako v domečku za deště.

A tak je oheň sžírající kousek pod námi a kousek nad námi – tak daleko, jako do nejbližší vesnice. My žijeme v tenké vstvičce, kde se dá žít. Na veliké placce. Ale protože člověk může po té placce cestovat na sever a na jih, na východ a na západ, připadá si velký. Svět patří nám a kdo je optimista,bez řeči půjde s námi bez ptaní, zpívají si lidé. Svět, jak jsme slyšeli minule, osídlili bohatýři,obři, velikáni. Ale jen padesát či dokonce jen jedenáct kilometrů je to k jejich nezadržitelnému zániku.

Svět patří jim. To proto se nám někdy nechce do chladu a ponížení deště ven. To proto bychom raději byli se svými doma. Někdy jako by chtěl venku každý být ze železa a zářit jako ten uran a ostatní pohubit. Nechce se nám mezi ně, nechce se nám do toho. A chtěli bychom zůstat v domácím místě. Kde je něha. Kde je něha které se svět nebude posmívat, protože ji nevidí. Doma, pokud to doma funguje, může být člověk měkký. Tam nečíhá mrchožrout ani potok žhavé lávy.

Ovšem jistě, nikdo to nemá doma tak úžasné, že by byl jenom tam. I Noe byl v arše s Chámem, který se později ukázal jako proradný, posměvačský syn. A měl v arše i snachy – a co my víme, jaké byly. A ani nevíme, jaká byla jeho žena – jen o Šémovi a Jafetovi víme, že to byli správní kluci. Hezký malý svět si člově většinou jen představuje.

Také naši praotcové – Abram, Jákob, Josef – ti všichni museli do světa. Představte si, že máte nocovat v poušti někde v Sýrii. A tam se ocitl Jákob a seznal – i tady je Hospodin. Jistěže Bůh je všude. A našinec někdy musí obejít celý svět, aby nemusel žít uprostřed ďáblů a klanět se modlám. Ale přece. Ale přece, Bůh říká i všem těm světoběžníkům praotcům: Dám vám zemi a bude vaše. Dám vám domeček. Dám vám zemi Izraelskou, velkou asi jako Morava a tam budete doma.

Žijeme tedy na tenké placce mezi světem strašlivých živlů. Mezi světem tekoucího kovu a mrazu smrtících paprsků. Jako Noe a jeho současníci žili nad nesmírnou hlubinnou tůní a pod nesmírnými vodami nebes. Pohané se nám smějí, že učíme, že země je placatá – aniž bychom to kdy vůbec tvrdili. Ale po pravdě řečeno, země lidí je opravdu jen ta placka. Kde se můžete vytahovat, jak daleko na severu, jihu, západu či východu jste byli. Ale stejně se musíte srovnat s peklem pod zemí a strašlivou září nad zemí. Kdo se nám bude smát? Kdo sestoupil mezi tekoucí kov a kdo vystoupil do strašné záře nad zemí? Jak daleko jsou od nás nebeské i podzemní propustě, schopné tuto naši křehkou zemi opět zaplavit?

Noe byl jediný spravedlivý na zemi. Možná někde hospodařil na poli – a možná, jako mnoz, kdo nemají na zemi domov, byl obchodník a navštívil mnohé kraje. To je vlastně jedno. Možná si říkal: Kéž bych tu byl jen já a moji blízcí. A nikdo mimo náš dům a pole. A možná si na cestách, v Sýrii a Egyptě říkal: Už abych byl doma; v domečku. Ale každopádně, Noe byl ruh člověka, který vydrží delší dobu v mýstnosti s těmi samými lidmi. Kterého neobtěžují jejich starosti – ale chce vědět, že to má někdo těžké. Noe byl člověk, kterému nevadí radosti druhých, i když je třeba sám nemá: Protože rád vidí radost ve světě; snese, že není zrovna v tu chvíli jeho. Noe, s tímto přístupem, Noe a jeho blízcí, to jediní přežili.

Noe se ovšem musel také na sedm dní zavřít do archy, když se ještě nic nedělo. Všimněte si, Bůh zavřel Noeho do archy a teprv za sedm dní začalo pršet.

A tak i my musíme v tomto světě žít ve svých malých místech, i když vlastně mnohdy nejdou jako nějaký příjemný domeček. Jak už jsem řekl: Jaké asi byly Noeho snachy, jaká byla jeho žena, jako byl celou dobu Chám? Noe jim však řekl: Toto je potzřeba. Bůh to chce. A oni na počátku své spásy seděli v krabici z goferového dřeva a venku zrovna začínalo jaro a rafosti. Ale Noe řekl: Teď, teď nemůžeme být jako ostatní lidi. Teď ne. Teď pochopte: Je nás pár a vy jste moji. A nesmíme být jako ostatní. Nám teď nepatří celý svět, celá placka. Teď máme jen jeden druhého a Boha. A sedíme v bedně.

Závěrem tedy: Po ránu každý z nás chce být doma. A nechodit ved do deště a mlhy. Nebo do spalujících paprsků léta. Ale pamatujme na Noeho, který musel na sedm dní rodinu držet doma. Když byli všichni na procházce venku. Jako dnes se zdržíme kvůli prarodičům, jako zůstaneme doma kvůli člověku, kterému je smutno. Jako máme zůstat věrni každému člověku, který je náš – i kdyby se zdálo, že venku život utíká. Protože ten život venku, ten je jen mezi tekoucí kovem pod zemí a strašnou září nad zemí. Ale tam, kde jsou si lidé věrni, kde jsou lidé plni spravedlnosti a slitování, tam Bůh uprostřed nás. A je-li Bůh s námi, kdo proti nám?