Člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. Vy pak se ploďte a množte, hemžete se na zemi a množte se na ní. Jaký je to zvláštní zlom v Boží řeči na konci našeho dnešního čtení! Člověk je obrazem Božím a přitom se má hemžit na zemi. Nechci být zbytečně hrubý; ale o kom nebo o čem obvykle říkáme, že se hemží? Přece o hmyzu. O těch nejmenších tvorech, tak malých a nepatrných, že jednoho od druhého nerozeznáme. Takoví mravenci, včely, nebo mouchy o jedné mouše nevíme nic. Je to jen nějaký shluk teček, který se před námi hemží.

Nebo ve velkém městě: Tam se to hemží lidmi. Velké město vypadá z výšky také jako mraveniště, vchody velkých obchodů vypadají jako česno včelího úlu, kam se slétají včelky; hejna lidí ve velkých městech jsou někdy otravná jakou mouchy, třeba v nacpané tramvaji.

Hemží se to lidmi na všech místech, kam lidé chodit musí: V továrnách a kancelářích, na úřadech, ve školách, na cestách. Lidské hemžení se pojí se vším nutným a nudným. Se vším, v čem jsou si všichni lidé podobní, v čem nikdo nevyniká, podle čeho nejde nikoho poznat. Co o člověku poznáme, když jej potkáme v obchodě nebo na úřadě? A tak nám lidské hemžení připomíná krátký život člověka, plný všedních starostí. Připomíná nám život člověka, který za chvilku bude zapomenut: Za sto let už o našem životě nebude nikdo vědět.

Naproti tomu slova o krvi v člověku mírně rozbuší srdce. Pít krev. Ovšem, to je obludné. Ale stačí vzpomenout na zabíjačku. Porážka vepře se nekoná na nějaký církevní svátek, ani na něčí narozeniny, ani na nějaké slavné výročí. A přece to bývá jedna z největších událostí, kterou lze na vsi zažít. Kolem zabíjení prasete se vždy shromáždí mnoho lidí. Je to slavnost, drama, které má svůj řád: Nejdříve se chystá nádobí a náčiní, pak se vepř chytá, pak zabíjí. Pak se postupně zpracovávají různé druhy masa. A specialitou zabíjačkové hostiny jsou právě věci z krve, zabíjačková polévka. Míchání krve v hrnci se musí svěřit odpovědnému člověku. Zabíjačka je zážitek, spojený s krví. Někdo je nadšen, někdo zhnusen, málokdo zůstane bez dojmů. Nadšení a hrůza k sobě ovšem mají blízko. Děsivé věci nás často odpuzují právě tím, jak moc nás přitahují. Že se nám něco hnusí, často znamená, že máme jen dost rozumu, abychom nepodlehli vábení té věci.

Ne nadarmo tak hned o kapitolu dále čteme: Kúš pak zplodil Nimroda; ten se stal na zemi prvním bohatýrem. Byl to bohatýrský lovec před Hospodinem; proto se říká: Jako Nimrod, bohatýrský lovec před Hospodinem. Kdo z nás zná Seba a Chavíla, Sabta a Raema a Sabteka, ostatní Kúšovy syny? Ale slovo Nimrod jako výraz pro myslivce, lovce, je mezi lidmi rozšířené doteď. Lovec, který pase po krvi zvířete. To je opak všech těch lidí, kteří se hemží kolem polí, dílen a obchodů. Lovec nemůže mít nudný život. Lovec má vždy o čem vyprávět: Jak velké paroží měl jelen, kterého skolil, jak dlouho se musel hnát lesem za prohnanou liškou.

Zrovna vesnice, kterou si člověk spojuje spíše s malým životem, si libuje v zabijačkách a v lovu. Jako bychom tu už naznačovali, co je zlé. Ale tak tomu není. Vždyť sám Bůh po potopě říká: Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm: jako zelenou bylinu vám dávám toto všechno. Ba více! Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i všechno ptactvo; se vším, co se hýbe na zemi, i se všemi mořskými rabami jsou vám vydáni do rukou. Po potopě vysílá Bůh člověka do světa jako hrozivého pána. Toto druhé požehnání vysílá do světa člověka daleko divočejšího, než požehnání v ráji: Tam se mluví jen o tom, že má člověk nad tvory panovat. Teď již se jej tvorové mají děsit a jsou mu vydáni do rukou.

Všechno je daleko divočejší. A přitom toto požehnání dostává Noe, spravedlivý. Noe, ve kterém se Bůh nezklamal jako v Adamovi, Evě, Kainovy. Tak se zdá, že nezáleží ani tolik na tom, zda je život jemný a harmonický, ale na poslušnosti Bohu. Noe se svou rodinou vstupuje do světa zničeného potopou, do pustiny a divočiny. Má-li započít dílo obnovy země, musí se dosyta najíst masa. Nemá-li v té liduprázdné krajině plné divoké zvěře zešílet, musí vědět, že on je na zemi pánem a že každému zvířeti dovede nahnat hrůzu. Svět po potopě je jiný, jiný je i člověk. A v tomto světě žijeme dodnes, jsme synové Noemovy.

Zabíjej v hrůze prchající zvířata a jez jejich maso, Noe. Jenom nepij jejich krev. Protože krev je život a já jsem Duch oživující, kterého ty nikdy nepohltíš. Já jsem Bůh, kterého nikdy neobsáhneš, stejně tak neobsáhneš ani život žádného z mých tvorů.

I nám dnes Bůh říká: Člověče, vím, jak těžký je tvůj život v tomto pustém světě. Jak úmorné je tvé hemžení. Proto se smíš ve světě zmocnit všeho, co ti dodá sílu. Ale musíš vědět, že každá věc, které se zmocníš, je už mrtvá. Jen já, Bůh, znám tajemství života, ty se ho nikdy nedobereš.

Bůh nám tedy v tomto světě dovolil jistou divokost. Jen se podívejme do žalmů, naší každodenní modlitební knihy: Stále se tam mluví o válce a o pomstě. Pán Ježíš Kristus nám řekl, že nám dává moc šlapat po hadech a štírech. Rybáři Šimonovi řekl: Od této chvíle budeš lovit lidi. A samotný závěr Písma nás utěšuje obrazem strašlivé bitvy posledního času. Ať otevřeně nebo skrytě a tajemně, těm, kteří prošli vodou, kteří umřeli starému světu a narodili se novému v potopě křtu, dává Pán také vášnivost a divokost.

Nikdo z nás se však nesmí ani pokusit využít tuto možnost až do dna. Tak třeba při modlitbě žalmu se máme těšit z toho, že Bůh porazí naše nepřátele. Ale už se nesmíme ani pokusit je mezi lidmi hledat, sestavovat si nějaký seznam nepřátel. Kdo je dnes náš nepřítel, zítra už může přijít s nabídkou smíru, kdo je dnes náš přítel, zítra se může zachovat hodně nepřátelsky. Máme moc šlapat po hadech a štírech, vzpírat se hříchu a ošklivit si jej. Ale není to k chlubení, jak pokušení překonáme, máme na něj zapomenout. Snadno se zase třeba stane, že se budeme chlubit, že jsme odolali nějakému pokušení a přitom narazíme na člověka čisté duše, kterému by takové pokušení ani na mysl nepřišlo. My se budeme stydět, on bude námi znepokojen. A máme také lovit lidi do církve, ano. Ale ne pro sebe. Ne proto, abychom ulovené ovládali, ale abychom je učinili svobodnějšími, abychom se sami stali jejich ochotnými služebníky.

V tomto drsném světě po potopě si můžeme dovolit ledacos. Z lecčehos můžeme mít až divokou radost. Ale už ve chvíli, kdy se divoce radujeme, máme vědět: Tato věc již pomíjí, nejde u ní zůstat. Lidé se žení a vdávají, aby naplno užili druhého. Ale hned jak se člověk ožení nebo vdá, už má zodpovědnost, už musí ve světě jednat se spoustou lidí. Už v tu chvíli mu musí být jasné, že na světě není jen jeho manželský protějšek, ale že právě teď začíná naplno jednat ve společnosti. Člověku se narodí roztomilé děti. Ale už v tu chvíli, kdy se těší z jejich žvatlání a nemotornosti je zároveň učí mluvit správně a chodit po světě rovně. Člověk dokončí nějaké dílo. Ale už v tu chvíli, kdy se z něj raduje, ví, že jeho další dílo musí být zas jiné, buď stejně dobré, nebo lepší. A když člověk studuje, když čte knihy a raduje se z nového poznání, už v tu chvíli začíná chápat, jak málo ví.

Údělem člověka je hemžení. U ničeho nesmí ulpět. Nesmí si z manželky udělat bohyni nebo z manžela boha. Nesmí si z dětí udělat hračku. Nesmí zůstat v úžasu zírat na své dílo, nesmí se spokojit s jednou knihou a jednou myšlenkou. Kdykoliv chce člověk z nějaké věci vysát všechnu šťávu, když si říká: Tato věc je to jediné v mém životě, na čem záleží, už schází z cesty. Pro nikoho není jen jediná věc, v životě, na které záleží. Těch věcí, na kterých v životě záleží, je vždycky spousta. Záleží na malých věcech, záleží na velkých. Záleží na nepraktických věcech, záleží na praktických. Důležité je třeba doma něco opravit. Na rozbitou věc totiž rodina naráží dnes a denně, každého to rozčiluje a moří. Ale kdo by jen dělal na domě, knihu nepřečetl, s přáteli se nesešel, o nikoho by se nestaral takový člověk by byl obludný. A zase je třeba dobré číst nebo být s přáteli, nebo se procházet lesem. Ale kdo by jen ležel v knihách, kdo by jen vysedával s přáteli, kdo by se jen a jen toulal po lesích a nestaral se o svůj dům ten by byl stejně strašný.

A tak Bůh rád vidí lidské hemžení. My se pokusme dívat stejnýma očima. Lidé, kteří jdou po ulici, kteří jedou po dálnici, známí, které potkáváme: Jdou z práce za veselím, z veselí do práce. Každý zrovna někde byl a musí o tom vyprávět, nikdo se nezdrží napořád, protože ještě někam musí jít. Taková je Boží vůle, jen aby v tom všem lidé jednali dobře. Proto máme mít pochopení pro druhé, totiž pro to, že skoro každý zrovna odněkud jde a potom zas někam musí. Není nám dáno v něčem zůstat, v něčem ustrnout, z něčeho sát krev. Jen z kalicha krve Kristovy pijeme, neboť v Kristu jediném je naše vrcholná blaženost a konec všeho našeho starání. Jen on nám patří cele a my patříme jemu. Maranatha, přijď, Pane Ježíši! Amen