Bratři a sestry, vítám vás na dnešních Bohoslužbách, v nichž počíná výklad Desatera Božích přikázání.
690
1. čtení: Deuteronomium 12, 17–20(28)
152
2. čtení: Matouš 6, 19–24
V slovu Kristově nejde o bankovky, konta, auta, domy jako takové. To jsou jen zástupné věci. Jsou to jen prostředky k duchovním cílům.
Slova Kristova, která jsme právě slyšeli, nám mají být klíčem k pravé poslušnosti prvního přikázání. Ovšem hned na počátku říkám: Není to tak jednoduché, jak se to dnes podává: Totiž že je služba Bohu a proti ní služba penězům. Pak by se nás Ježíšova slova zas tolik netýkala. Vždyť dnes není majetek žádná vzácnost, každý nějaký má, není to taková vzácnost, aby se za ním člověk musel hnát. V Ježíšově době tomu bylo jinak. Lidé byli propastně chudší, než my dnes, mnozí vlastnili pouze své oblečení. Majetek prostě mezi lidmi nebyl a bylo tedy velmi obtížné ho nashromáždit – člověk tomu musel zasvětit podstatnou část svého života. Dnes snad každý z nás má věci, které může vyhodit, které může postrádat – o majetek dnes zas tolik nejde. Představa lidí, kteří se mazlí se svými penězi jako v divadelních komediích, je iluze. Lidí posedlých majetkem je spíše menšina.
Ne že by lidem nešlo o peníze, ale shánějí je většinou ne pro ně samé, ale aby za ně něco pořídili, za nějakým vyšším cílem. Takto sám sebe obhajuje každý, kdo usiluje o majetek. Myslím, že v Ježíšově době tíhli lidé spíše jenom po té plné truhlici zlaťáků, co s nimi, to už byla otázka na potom. Dnes je to tedy jinak.
V slovu Kristově tedy nejde o bankovky, konta, auta, domy jako takové. To jsou jen zástupné věci. Jsou to jen prostředky k duchovním cílům. V Ježíšově době nakonec také vlastně nešlo o zlaťáky, ale o duchovní statky: O pocit bezpečí. Doba byla drsná, kdo měl dost peněz, mohl sobě a své rodině zajistit holý život, trochu klidu a snad i skromné radosti. Šlo tedy o pokoj.
A stejné je to i s naší dobou. I dnes je majetek jen prostředkem. Lidé, kteří to mají, rádi opakují, že to pro ně je jen prostředek. Těžko to může být jinak, ovšem k čemu?
Těch cílů jsou spousty a jmenovat jeden znamená opomenout druhý. Raději se vraťme k tomu ukládání pokladů. Jak se vlastně ukládá poklad? Poklad se ukládá, když člověku zbude něco z toho, co má na běžné živobytí. Jak to převést na duchovní rovinu? Třeba tímto příkladem ze života: Jeden můj kamarád, narozený v církvi, mi vyprávěl, jakou slast mu v dospívání činilo, když nemusel do kostela. Řekl si: Mám den pro sebe, můžu dělat, co chci. (Vlastně jsem ten pocit zažil také, ale kamarád to líp podával.) Měl tedy den pro sebe. Ale nakonec se ten den vždycky stejně nějak pokazil, neužil si to. Svůj čas přes týden musel odevzdat různým povinnostem, ten nedělní přebytek chtěl uložit na zemi. Ale nějak se to celé rozložilo, někdo mu ten poklad ukradl. Jako v tom podobenství.
Nečekejte, že teď řeknu, že měl i tu trochu uspořeného času odevzdat. Že návštěva kostela byla tou hlavní povinností. Opak je pravdou. Jinak bych musel dát za pravdu jednomu z našich okrajových členů, který mi řekl: Celý týden dřu a tak si chci alespoň v neděli zahrát tu vybíjenou. Jako by nikdo z nás celý týden nepracoval, že. Musí to fungovat nějak jinak.
Jsou lidé, kteří se s námahou drží Božích přikázání, ledacos Bohu obětují. To je jejich životní cesta. Vydávají tolik, že touží mít alespoň něco pro sebe. Alespoň nějaký čas pro sebe, alespoň v něčem být neposlušní. Jak se lidově říká: „Trochu si zahřešit.“ A myslí se tím jíst dortík, zahrát si karty nebo si dát panáka kořalky. (Při tom tyto věci nejsou žádný hřích.) A k této věci se v srdci upínají. To je jejich poklad. A skrze tuto svou jedinou věc pak také hledí na každý Boží nárok. Nevezme mi nakonec Bůh i to mé jedno jediné – musím to před ním schovat. Tento svůj kouteček, kde mohu být sám sebou musím ochránit před všemi ostatními nároky. To je jejich poklad, tam je i jejich srdce, tam je jim dobře. Časem každá lidská věc vezme za své, i ta jejich – a tak je časem jejich srdce zlomeno, mají pocit, že jejich poklad zvetšel, že jim jej někdo ukradl.
Co tedy poradit? Lépe je to brát tak, že samozřejmě pro sebe něco potřebujeme. Lecos spotřebujeme pro sebe – pro obživu, pro rodinu, v této souvislosti pak především pro vlastní radost. Na síly, které věnujeme těmto věcem ale pohlížejme jako na promarněné. Tyto věci se nám už nevrátí – dnes tu jsou a zítra z nich nic nebude. Dnes práci máme, zítra budeme bez ní. Děti vychováváme, ale pro co se rozhodnou, až budou velcí, to je na nich. Celá výchova může klidně vyjít vniveč. Dnes nás něco baví, ale do roka nás to skoro určitě omrzí. Tak to berme. A o co nás nepřipravila práce, rodina, o co nás nepřipravili naše záliby a libosti, to uchovejme pro Boha. Jsi unavený a ještě si potřebuješ zahrát vybíjenou? Zahraj si ji v sobotu. A co ti zbude, ten poslední poklad, tu poslední kapku sil, tu přines v neděli Bohu – a o tu jedinou z celého svého života nepřijdeš.
I sezení u televize, i spánek, i procházky po přírodě, to všechno stojí člověka duchovní síly a čas. Při všem, co člověk dělá, vydává, platí. Při všem, co člověk dělá, ztrácí. A je to tak, a musí to tak být a Bůh to tak určil. Takže se neohlížejme ve smutku za tím, co jsme učinili, prožili – je to pryč, utraceno. Co je uchováno pro Boha, co je dáno Bohu, to není utraceno, to je dobře uloženo a zachováno k životu věčnému.
Řekněme to samé z druhé strany. Jak sem řekl, jsou lidé, kteří žijí v úzkostné poslušnosti Boha. Vše si odpírají, jen aby naplnili vůli Boží. Ale když dojde na peníze, na nějakou jejich tajnou radost, tehdy se zarazí, tehdy Bohu odepřou poslušnost. Jako ten bohatý mladík z evangelia. Není tedy lepší žít podle svého srdce, a když dojde na Boží Zákon, a příkaz Kristův, tehdy se zarazit, tehdy umlknou a neprodleně poslechnout? Jak jsem říkal již na Štěpána, Bůh nepotřebuje, abychom pro něj něco dělali – vždyť je Všemohoucí! Bůh žádá naší poslušnost. Vydat svědectví o Kristu, když je žádáno svědectví. Pomoci potřebnému, když se objeví potřebný. Zachovat věrnost v manželství, v rodině, přátelům, když je zkoušena naše věrnost. Slavit svátek, když se v neděli slaví svátek vzkříšení. Samozřejmě, děláme i jiné věci – pracujeme na šíření evangelia, konáme lecjakou dobročinnost, různě se staráme – to k nám paří, ovšem dobře víme, že to všechno nakonec nemusí mít vůbec žádný výsledek. Utrácejme nad tím čas – k tomu jej máme. Ale berme jej jako utracený a příliš nečekejme výsledky.
Konejme všechny své všední věci – ať v církvi, ať v soukromí, s tou trochu ledabylosti, s jakou člověk stejně nakonec vždy pracuje na cizím. Když Bůh žádá věrnost, když je Bůh oslavován, pak pracujme jako na vlastním – teprve tehdy pracujeme skutečně pro sebe. Dokonce i když sloužíme svým zálibám, a i to je jistě potřeba, tedy dokonce i když sloužíme svým zálibám a cílům, pracujeme na cizím a nic z toho nakonec nebudeme mít.
Vždyť takto měl jednat i Izrael. I Izraelci seli a sklízeli – a Setba i Sklizeň byla božstva. I Izraelci jedli maso a milovali své ženy – a jíst maso byl náboženský obřad a Láska byla bohyně. I izraelci pili víno – i víno byl bůh. Cokoliv dělali, vstupovali do království nějakého pohanského Boha. Jenže na to kašlali. Netancovali kolem toho, nedělali z toho nic posvátného, žádný obřad. Prostě se zaselo, sklidilo, popilo, pojedlo. Co bylo, bylo, a už není. Ale co jim zůstalo vlastního, tu prvotinu z toho všeho, ten desátek, ten dali Bohu. Nelekali se, když měli sít a sklízet, nelekali se, když měli jíst a pít. Ale jednali v bázni a poslušnosti, když něco žádal Bůh.
A tak zůstává příkaz: Ve věcech lidských, ve věcech naší osobní potěchy jednejme se zdravou ledabylostí a nehleďme zpět. Své srdce ale nechme Bohu a zůstávejme v bázni před jeho přikázáními. Nejsladší, nejniternější lásku uchovejme Kristu, našemu spasiteli. V jeho lásce naše láska nezanikne, ale potrvá navěky ve věčném životě. Amen