Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval.

Pozdrav: Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen

Bratři a sestry, vítám vás na dnešních Bohoslužbách, v nichž poslechneme druhé z Desatera Božích přikázání.

98

1. čtení: Izajáš 48, 1–11

244, 1–7

2. čtení: Matouš 5, 33–37

Člověk může a má mluvit sám za sebe. To je smysl třetího přikázání. Tak toto přikázání naplnil Kristus, o kterém víme, že mluvil jako ten, který má moc a ne jako zákoníci a farizejové. Člověk může a má mluvit sám za sebe. To nám Ježíš ukazuje.

Třetí přikázání, stejně jako všechna ostatní, nás vedou ke svobodě. Vždyť je Bůh vyhlašuje slovy: Já jsem tě vyvedl z otroctví. Příkazy máme spojené spíš s nesvobodou. Ale to je právě náš osudový omyl. Kdo ví, co dělá, ten je svobodný. Kdo se něčím řídí, kdo má cíl, ten je svobodný. Naopak, když člověk nemá práci, cítí se snad nejvíce svázaný, nesvobodný. A pohleďme rovnou na vězně: Ti nejvíce trpí tím, že nemají co dělat. A když něco dělají, tak z donucení. Vůbec nic nemohou dělat, když je k tomu někdo nedonutí. Když jim někdo něco přikáže, hned při tom také pohrozí obuškem. Ve vězení není nic takového, jako poslouchat dobrovolně. Vše ovládá nutnost.

Tomu, kdo se neřídí přikázáními, zůstává v životě také jenom nutnost. Člověk, který se ničím neřídí, jedná jen z nutnosti – jí, když má hlad, když se nudí, hledá zábavu, když se ho zmocní touha, hned se ji snaží ukojit. Pro koho není Zákon, proto toho také není nic dobrovolného. Všechno, co dělá, je pro něj nutnost – proto si člověk bez Zákona nedokáže nic odepřít. Vše, co si bere, přece nutně potřebuje. Řídit se Zákonem je svoboda. Řídit se nutností je otroctví.

Ve starém Řecku byli obvykle jediní svobodní lidé vojáci – každý dospělý svobodný muž ve městě byl vojákem, města to byla malá, takže každá ruka byla potřebná k obraně. Ženy, děti a otroci ve válce nebojovali. Zdá se, že taková obec je velmi nesvobodná. Ale považme – kdo je za války opravdu svobodný? Civilisté? Ty přece ovládá nutnost. Ti se musí schovat, když se blíží vojsko. Ti musí využít každé příležitosti, jak sehnat obživu. Ovládá je strach z války. A koho ovládá strach, ten přeci není svobodný. Vojáci mají také strach. Ale když slyší rozkaz, přemohou zajetí strachu a jdou válce, nepříteli vstříc. Oni jsou to, kdo chodí bojištěm svobodně, zatímco ustrašení civilisté jsou schovaní ve sklepě. Když se někde ozývají rány, když je odněkud slyšet řev, normální člověk utíká pryč. Ale vojáci se v takových místech pohybují tam a nazpátek, podle toho, jak jim velitel dává rozkazy. Útočí a stahují se, ale neutíkají – když jsou to dobří vojáci.

Svoboda je poslouchat rozkazy. Otroctví je jednat z donucení. Namítnete mi možná: Což sám Bůh neřekl, že nenechá bez trestu nikoho, kdo by jeho jména zneužíval? Není to přece sám Bůh, kdo donucuje trestem? Kdo nedává na výběr? Je to skutečně tak, že Bůh nedává na výběr. Ale není to tak, že by Bůh donucoval. Svobodní jsme totiž jen v poslušnosti, ve spravedlnosti. Svobodný může být člověk jen v dobrém. Hříchem naopak každá svoboda končí. Není to tak, že bychom si svobodně vybírali mezi dobrým a zlým. Vzpomeňte; že může svobodně vybírat mezi dobrým a zlým, to říkal člověku v ráji had, nikoliv Hospodin. Člověk si může vybírat jen v dobrém, jen, když je poslušný Boha. V hříchu žádná svoboda není, tam už je jenom nutnost. Jak jsem řekl na začátku, kdo neposlouchá Boha, toho ovládá jenom nutnost, ten nutně musí mít, po čem zatouží, ten se nedokáže omezit.

Hříšný člověk, který neposlouchá třetí přikázání, podle toho i mluví. Ten o všem, co dělá, říká: Bůh to tak chtěl. Pán mi řekl, že to mám udělat. Hříšný člověk se vždy hájí tím, že co udělal, udělat musel. Každý, kdo svůj hřích hájí tím, že nemohl jednat jinak, zneužívá jména Hospodina; ať věřící, nebo nevěřící. Věřící tedy řekne: Bůh to tak chtěl, Pán mi to řekl. Nevěřící řekne prostě: Bylo to nutné, nemohl jsem jinak. Ale nakonec to vyjde nastejno, jako u věřícího – i on zneužívá Božího jména. Nevysloví ho sice; ovšem kdo vládne celému světu? Bůh. Bez jeho dopuštění se neděje nic. A tak, kdo říká: Bylo to nutné, nemohl jsem jinak, je to stejné, jako by říkal: Bůh to tak chtěl.

Vy tak nejednejte. Nám náš Pán řekl: ž učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme neužiteční služebníci, učinili jsme všechno, co jsme byli povinni učinit. Zní to podobně jako: Pán mi řekl. Ale pravda a lež si je vždycky podobná. Ježíš nás učí: Naučte se odlišovat vůli svou a vůli Boží. Naučte se rozlišovat záměry své a záměry Boží. Naučte se rozlišovat důvody své a důvody Boží. Pak poznáte, že jste jen neužiteční služebníci. Jedna věc je, co Bůh přikazuje. Druhá věc je, jak se člověku podaří jeho příkaz splnit. Boží vůle a lidský čin nikdy není to samé. Nakonec se vždy ukáže, že jsme Boží příkaz mohli naplnit lépe. Ale také se ukáže, že je lépe udělat alespoň něco, než vůbec nic. Jeden slyší slova Písma a poslechne. Druhý slyší ta samá slova, poslechne, a přece udělá něco docela jiného. Ta samá slova Písma slyšíme v mládí a nějak se je snažíme naplnit, ta samá slyšíme ve stáří a plníme je zase jinak. Pohleďte na svobodu, která se nám nabízí! Je jen jedno slovo Boží, ale tolik cest, jak je naplnit. Nikdo není tak vynalézavý, aby vynašel všechny způsoby, jak naplnit jediné slovo Písma. Každý má jiné předpoklady, každou chvíli máme jiné síly, které můžeme dát Bohu do služeb. Kdo hřeší, ten má před očima jen to jedno. A to jedno prohlásí za Boží vůli. Kdo je věrný, před tím je tolikero cest a tolik práce, až se mu z toho točí hlava.

Pohleďme jen na ta největší přikázání, na lásku k Bohu a k bližnímu! Nesčetně je způsobů, jak je naplnit. Po ruce máte zpěvník – je v něm přes pět set písní, ve kterých se vyznává láska Bohu. Může někdo z vás říci, která je ta jedna jediná správná? Pokaždé se jich zpívá pět, pokaždé nějaké jiné písně. A mohu vám říci, že někdy je opravdu velké dobrodružství vybrat ty případné. A vždycky si pak člověk řekne: Šlo je vybrat ještě lépe, šlo je zazpívat ještě lépe.

A láska k bližnímu: Co všechno o ní dokázal vyzpívat apoštol Pavel, však známe třeba jeho píseň: Láska nezávidí, láska nevyhledává spory atd. Přidávám se k té písní svým neužitečným hlasem: Láska někdy napomíná, někdy chválí, někdy se nechá napomenout. Láska někdy provází a někdy se podvoluje. Láska někdy mluví a někdy mlčí. Už skutečně poslouchat druhého člověka! Jak mnohými způsoby si lze vyložit jeho řeč. A to ještě nedošlo na činy – jak mnohými způsoby lze pomáhat, jakou to chce vynalézavost. Kdo hřeší, před tím je jen jedna věc, tu schovává za jméno Boží. Kdo je spravedlivý, tomu patří celý Boží svět.

A tak, kdo je spravedlivý, ať mluví sám za sebe. Ať více poslouchá než mluví v Božím jménu. Na konec přeci jen musím říci: Někdy je přece potřeba říci: Bůh tomu chce! Ale takové slovo pak už nejde vzít zpět. Vůči takovému slovu, jako vůči všemu, co je zaštítěno Božím jménem, lze říct dvojí: Konal jsem, co mám nařízeno, mohl jsem udělat i více. Milosrdný Bože, shlédni milostivě na nedokonalou oběť mého života. A mnohdy také musíme říci: Bože, pohrdnul jsem tvým slovem; o své vlastní vůli jsem jednal zle. Je to má vina. Pro Ježíše Krista, přijmi mě zpět, po cestě věčnosti mě veď, hleď zda nejdu cestou tísně. Nakonec někdy nezbývá než říci: Zneužil jsem tvého jména, Hospodine, můj Bože. Hospodin nenechá bez trestu nikoho, kdo by jeho jména zneužíval. Je však psáno: Skrze Krista se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův Zákon. Amen