Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví.

Pozdrav: Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen

Bratři a sestry,vítám vás na dnešních Bohoslužbách, v nichž poslechneme deváté z Desatera Božích přikázání.

168

1. čtení: Leviticus 19, 14–18

388

2. čtení: Matouš 18, 15–17

O druhých bychom ze zásady neměli mluvit v jejich nepřítomnosti. Buďme k sobě upřímní: Kolik je takových případů, kdy opravdu nemůžeme jít za druhým člověkem a říci mu do očí, co si myslíme? Tedy, neplatí to, když chceme druhého člověka pochválit. Lidé mezi sebou mluví o druhých hezky, když na ně s láskou vzpomínají. Když mluvíme o někom, kdo není mezi námi hezky, jako bychom ho mezi nás přiváděli. I mezi námi zde to tak je. Hezké věci říkáme o lidech, kteří se odstěhovali, kteří v tomto sboru kdysi sloužili: Hezky mluvíme o těch, kteří již zemřeli. A když tak promluvíme, jako by tu s námi na chvilku opravdu byli. Když chválíme někoho nepřítomného, uleví se nám od stezku.

Chválit druhé znamená být s nimi i na dálku. Společenství svaté církve obecné všech věků a národů svým způsobem spočívá v tom, že druhé chválíme, že za ně děkujeme. Děkujeme Bohu za naše zemřelé bratry a sestry a tak jsme na dálku s nimi. Přes to, že oni už zvítězili a jsou u Pána a my zde ještě bojujeme. Naše díky a chvály nás spojují

Nejenom děkujeme za naše zesnulé, také doporučujeme Bohu v modlitbách živé. Ty, kteří se odstěhovali, kteří jsou na cestách, v nemoci, a třeba i ve vězení, jak to stojí v Písmu. Když někoho doporučujeme, tedy ho vlastně vychvalujeme. A tak i modlitba za druhé je vlastně takovou pochvalou. Ne vždy Bohu říkáme: Pomož mu, protože je milý, poctivý, pracovitý. Většinou jen říkáme: Bože, prosíme, pomož mu. A co je na druhém tak milé, to vlastně nedokážeme říci. Většinou totiž ani nedokážeme říci, proč druhé milujeme, láska je přece svaté tajemství. Ty, za které se modlíme máme prostě rádi a ani nevíme proč.

A co je nakonec Bohoslužba než oslava, chválení Boha. Pokud se na něčem vlastním hlasem účastní každý v tomto shromáždění, pak je to chválení Boha. Jsou dokonce křesťanské písně, kterým se přímo říká chvály. Nemám ten výraz moc rád, protože je to moc doslovné; ale je přesný – křesťanské písně jsou hlavně chvály. A tady platí ještě víc: Koho chválíme, toho přivoláváme mezi sebe, i když jej zrovna nevidíme. Nakonec, večeři Páně se přeci řecky říká eucharistia – díkůvzdání, pochvala. A kde je s námi Bůh více než v ní!

Když slyšíme něco špatného o tom, koho máme rádi, máme nutkání se ho zastat. Nějak cítíme, že nemůžeme nechat ve vzduchu pohanění toho, koho milujeme. A nemůžeme sami sebe obelhávat, že se nic nestane, když takové pohanění mlčky přejdeme. Neklamme sami sebe, každé zlé slovo, proti kterému se neozveme, ruší to pouto, které máme i na dálku s našimi milými.

Kdo chválí, ten zve nepřítomného do společenství. A kdo mluví o nepřítomných špatně, naopak jako by je ze společenství vyháněl. Vlastně říká: Není třeba, aby tu druhý byl a sám se obhájil, sám nám to vysvětlil. Už o něm víme svoje a je to vyřízeno. Víme o něm svoje a tím je vyřízený. A každý, kdo o druhých mluví zle za jejich zády je vlastně lhář. Kdyby přece o druhém mluvil pravdu, kdyby druhý opravdu špatně jednal, tak by se to přece muselo řešit. Kdo jedná zle, jedná vždy proti někomu. A nespravedlnost se přece nesmí trpět. Za křivdu náleží omluva a je ji po viníkovi nutné vyžadovat. Ale když se o druhém něco řekne aniž by to věděl, je jasné, že se napravit nemůže. Takže kdo takto mluvil, tomu nešlo o spravedlnost.

O co mu tedy šlo? Chtěl mít druhého v hrsti. Naložil s ním jako s věcí, ne jako s živou duší. Pokud je totiž člověk přítomen, může se obhájit. Taková obhajoba často znamená obrat o 180 stupňů. Ukáže se někdy, že věci jsou ve skutečnosti úplně jinak, než jak se jevily. Nemylme se, pomluva není jenom vymyšlená lež. Pomluva je i to, co jsme viděli na vlastní oči, ale nenechali jsme to druhého vysvětlit. Proto se má vždycky začínat mezi čtyřma očima.

Ale proč nás vlastně tolik láká mluvit o druhých za jejich zády? Jako vlastně každý hřích, i toto je hra na Boha. Slovem stvořil Bůh celý svět. A my skrze naše slova nevratně měníme životy našich bližních. Ať řekneme o druhém cokoliv, lidé se na něj podle toho chtě nechtě začnou dívat jinak. Náš svět tvoří druzí lidé, to, jak nás berou, jak s námi jednají. Lidé mohou myslet jen pomocí slov, dívají se na svět skrz to, jak si věci pojmenují.

Nemylme se, slova jsou strašně mocná. Slovy svými a ze slov druhých tvoříme celý náš známý svět. A přitom jsou naše slova jen takové škatulky. „Bůh také řekl:‚ Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny.‘ A stalo se tak.“ A já když řeknu „strom“, žádný přede mnou nevyroste. Dokonce ani není jasné, jestli myslím strom jehličnatý nebo listnatý, ten ořech u nás na dvoře nebo jabloň v zahradě. A přitom je z takových přibližných slov složen celý svět, jak ho známe. Umíme věci jen nahrubo popisovat a přitom si myslíme, že jsme odhalili skutečnost. A tak má pravdu Písmo, že „každý člověk je lhář“. Naše slova vyvolávají představy, ale tvořit slovem jako Bůh, vše znát skrze jedno Slovo, to nedokážou.

Proto potřebujeme toho, který je sám živým slovem, v kterém není lež. Když mi o někom mluvíme, je to pro nás jen prázdné jméno: Kristus nemluví o někom, on každého volá jeho jménem. Když on řekne něčí jméno, cítí všechnu jeho radost i bolest, zná každé jeho tajemství a všechny vlasy na jeho hlavě má spočteny.

Závěrem tedy: Nemluvme o nikom, pokud nejdříve nechceme mluvit s ním. Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima. Učme se s každým mluvit přímo. Když pak o někom mluvíme, dělejme to tak, jako bychom ho chtěli přivolat. Tak budeme dětmi toho, který svým slovem povolává k životu všechno, co jest. Amen