Proč se nepíše o pařezu Davidově, proč se mluví o pařezu Jišajově – kdo byl vůbec Jišaj? Bavím se trochu představou, že by byl někdo poprvé v kostele a pak se ho někdo zeptal: „O čem mluvil farář?“ – „O pařezu Jišajově.“ Zní to zvláštně; známe mnoho lidí, kteří se jmenují po Davidovi, Jišaj se nikdo kolem nás nejmenuje. Tedy, Jišaj byl otec Davida. A z Písma se o něm dozvídáme víceméně jen to, že několikrát mladého Davida někam poslal. A přesto prorok pojmenoval celý ten rod po Jišajovi, kterého nikdo nezná. A ne po Davidovi, kterého znají všichni. I ten slavný David byl totiž nejdříve něčím dítětem, chovaným v náručí a vedeným za ruku. A i když známe slavného Davida a Jišaje neznáme, bez Jišajova života by tu David nebyl. A protože se děti nejvíce učí napodoboáním, jistě i od otce Jišaje převzal David něco z těch ctností, které měl.

Tím se nám ukazuje, že i náš život tu není úplně a zcela jen kvůli nám, ale i kvůli těm, kteří přijdou po nás; kteří někdy přímo z nás vzejdou. Základem naší víry je jistě to, co je zaslíbeno přímo nám a co se naplní přímo na nás, co sami zažijeme na svém těle: to jest vzkříšení a věčný život. A přece, Bůh je Pánem dějin a bude tu stejný, bez proměny, i v dalších pokoleních, stejný Bůh pro ty, co tu budou za dvacet let. I co se nám dnes zdá malé a nepodstatné v našich každodenních činech, co se stále opakuje, tak může být jednou základem a východiskem daleko větších činů těch, kteří přijdou po nás:

Všimněme si například, jak docela často zaznívá vyprávění o jednotlivých lidech dříve na venkově, jak každé ráno časně vstávali ke kravám. Nebo jak uměli rukou ťafnout králika. Všední život. Něco, co dělali pořád. A přece to zanechalo silný dojem přes hranice času. Ovšem i nás samé posuzují lidé spíše podle toho, čím trávíme většinu času, co se u nás opakuje, v čem jsme odhadnutelní, v čem je na nás spoleh – v dobrém i ve zlém. Není tedy na škodu podívat se někdy na svůj vlastní život takto: Co dělám stále, skoro aniž bych na to myslel? Ano, v čem jsem vlastně jako ten pařez, nehybný, stálý? Ne náhodou je třeba právě bohoslužba pokaždé ve stejný den, ve stejný čas, pořád; nikdy se neruší. Protože z pařezu vzejde proutek, živé vyrazí jen z nějakého pevného kořene.

A na druhou stranu: To proroctví o proutku z pařezu Jišajova říká prorok Izajáš do očí krále Achaza, který je potomek Davida, ale není jako David; je ničemný. A přece bude zachován a jeho rod bude zachován, protože z něj jednou má vzejít někdo lepší, ba dokonalý. Ano, ten rod, řada po sobě jsoucích potomků, ty geny budou zachovány, aby z nich jednou vzešel dokonalý člověk. Z Davidova rodu byla Panna Maria, z které se narodil Ježíš. A z Davidova rodu byl Josef, který byl Ježíšovým pěstounem. Kterého tedy Ježíš sledoval a napodoboval, když vyrůstal; Josef byl ten, kdo bral Ježíše do náručí a vodil za ruku. Josef, ač podobně skrytě jako Jišaj, je důležitá postava.

Kdo by čekal, že se Ježíš narodí z rodu, z kterého byl v době Izajášově ten mizerný král Achaz? Dědičnsot má přece vliv. Vidíme třeba, že v jistém rodu se lidé často věnují stále stejné profesi. Dokonce příjmení lidí často odpovídá profesi, které se skutečně věnují. Tak například majitel lounského zahradnictví, pan Zahradníček. Nebo náš botanik Větvička. Dále, po generace jsou jedni stále spíše chudší (hrabětě ve svém rodokmenu spíše nenajdete), jiní spíše bohatší atd. Jedna studie ukázala, že mezi lidmi, kteří mají problém se zákonem, se po světě téměř nevyskytují lidé s příjmením „Mlynář“. A našli bychom více takových zajímavostí. Ale i pouhým lidkým pohledem jde zejména na početných rodinách vidět, jak je každé dítě jiné. A i ve sledu generací se náhle objevují lidé, kteří jako by do rodu nepatřili. Genetika je tedy z lidského pohledu zároveň loterie; Božím řízením se rodí lidé v jisté rodině nečekaní, v dobrém i ve zlém. Proto nikdo nemá právo lidi šlechtit jako psi nebo koně. Proto není nikdo povolán, aby sadařským nožem prořezával lidské pokolení. Aby rozsuzoval, že tato lidská větev má zaniknout a tato zase pokračovat.

Ani totiž nevíme, jaké vlastnosti jsou pro budoucí pokolení potřeba. Neodhadneme, jakým genům patří budoucnost. Zvažme, že třeba nadání pro matematiku bylo po staletí téměř k ničemu – lidé je měli, ale většina jich pracovala u pluhu, kde je to celkem k ničemu. Na celou generaci stačil možná tak jeden matematik. Poslední dvě desitletí je to pomalu to nejoceňovanější nadání, o teoretického matematika se všichni perou. Ale bude to tak i dále? Spíše ne. Zato, pokročilý výzkum robotiky ukazuje, že práce, kterou stroj opravdu ještě dlouho nebude schopen vykonávat, je třeba – zahradník. Stroj jaksi nemá potuchu, co to je zahrada, jak vůbec dojít od stromu ke stromu a sáhnout do větví, nemá z toho pojem. Zahradníci tu budou asi i za dalších dvacet let – je otázka, zda tu budou třeba rentgenologové, protože to stroj umí naopak velmi dobře.

Falešní proroci 19. a 20. století vyhlíželi pokolení plavovlasých atletů – ty nejpotřebnější objevy naší doby jako počítač nebo jaderný reaktor, ten největší skok a velké požehnání naší době pak přinesli víceméně maďarští Židé jako János Neumann nebo Edward Teller, malé skupinka lidí. Dodejme, byli to dosti oškliví muži. Doby teprve včerejší nás lákaly na záplavu dokotrů a inženýrů, nové pokolení. A doba současná má sklon upravovat svět pro člověka, který rád sedí celý den u počítače, přes který si k večeři objedná čínské jídlo – možná aby si zvykl do budoucna. Všimněte si, lidé, kteří nemají počítač nebo chytrý telefon v našich úvahách dnes jako by vůbec neexistovali, jsou při tom takoví, znám je. Ale když na to přijde, obvykle nakonec nejvíce hledáte a prakticky potřebujete člověka, který by uměl ohnout plech na střechu nebo spojit dvě trubky. Což se obvykle dělá venku – a tam je modernímu nadčlověku buď moc velká zima nebo zase moc velké horko, takže to nedělá a neumí.

Proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů, Kristus Pán, nepřišel lidem přeměřovat ani odstín pleti, ani bicepsy, ani IQ. Ale spočinul na něm „duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy“. Byl tedy tím, kdo si ví rady, o koho se jde opřít. Takové pokolení máme očekávat, takové děti si máme přát a do toho máme sami růst, jak ještě jde – být těmi, kdo je tu, když mají lidé starosti a potíže, za kým jdou. Takový je vzor dokonalého člověka, Kristus – ten, kdo tu je, když přijde do úzkých, o koho se jde opřít. Na to být takovým člověkem se někdy hodí chytrá hlava, někdy moudrost, která předvídá, jak asi věci dopadnou. A někdy ta bohatýrská síla. (Fyzická zdatnost pro pomoc bližnímu nikdy neuškodí, často se zvedá něco těžkého. Konečně lidé, kteří jsou trochu vyrýsovaní a vyběhaní, bývají pak klidnější, méně vyklepaní i duševně více snesou, takže jim spíše svěříme svou starost.) Ale vždy bázeň Hospodinova, ve které člověk neutíká od svých povinností ani od nesnází.

Ano, soud, který přichází s Kristem, není ani test IQ, ani test fyzické zdatnosti, ani test v autoškole. Ale je to soud nad tím, zda je člověk věrný k druhým lidem, zda cítí k druhým nějakou povinnost a podle toho jedná. Je to morální test. Každý nemůže být atlet, každý nemůže být jaderný inženýr, každý nemůže být ani dobrý klempíř. Ale každý může jednat spravedlivě, každý se může ptát, jak být méně druhým pohoršením a překážkou, méně „na pěst“, a více tím, koho člověk pokaždé rád vidí.

Tolik ke genetice, k výhonku z kořenů. Pohleďme pak závěrem na zaslíbení pokoje pod vládou Krista: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat.“ Takový obrázek lze spatřit už dnes; najdete na internetu doslova videa, kde vlk s beránkem pobývá – když je nažraný. Ačkoliv vlk rozhodně není hodné zvíře a je vhodným symbolem zla, přece každé zvíře ví, že boj je velmi nákladný, náročný, musí se u toho hodně běhat a dokonce i toho vlka může beránek kopnout. Nedá se sežrat jen tak. I lidé mají do boje a sporů méně chuti, mají-li se jak dosyta najíst. Nají-li vyhlídku, že si snad postaví dům, třeba tak do dvou let. Nají-li vyhlídku, že si snad založí rodinu a uživí děti.

Pod vládou Krista tedy miřme k pokoji na zemi tak, že budeme usilovat o svět, který dává příležitost všem. Programátorovi i zahradníkovi. Kde se oba mohou uživit. Kde si oba postaví vlastní dům. Kde oba mohou založit rodinu. Prvním krokem je nikým nepohrdat a nemyslet si, že zcela rozumíme životů lidí, kteří jsou jiní, než my. Je třeba soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi rozhodovat podle práva. Amen