Introitus: Žalm 115
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás všechny srdečně v neděli hodu svaté Trojice.
177
Vstupní modlitba: Všemohoucí Pane a svatý Bože, ty jsi nás vyučil, abychom v pravé víře znali, vyznávali a vzývali tebe, Otce, Syna i Ducha svatého, jako jediného, věčného Boha. Prosíme tě, utvrzuj nás stále v této víře navzdory všemu, čím jsme ohroženi. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým, jeden Bůh, žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Matouš 28, 16–20
156
2. čtení: Izajáš 45, 1–13

Kristus řekl: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého. Získávejte mi nové lidi. A to tak, ře jim řeknte, že Bůh je jeden – ve třech.

To tedy vůbec nevypadá jako praktická věc: Přijít úplně ke každému, dokonce k jiným národům, které žijí zdánlivě úplně jinak a říci jim: My vám přinášíme vysvětlení všeho. Bůh je jeden – ovšem ve třech osobách. Ten Bůh, kterého vám zvěstujeme, je jeden ve třech. Čteme, že někteří pochybovali a myslí se tím o vzkříšení. Ale snadno se pochybuje i o tomto velkém poslání. Máme říci lidem: Přinášíme vám pravdu o všem. Je jedna. Bůh je jeden – ve třech osobách.

Praxe ukázala, že to není nemožný úkol. Ba dokonce, lovci z lesů, lidé, kteří často neměli pořádné oblečení a znali je kamenné nástroje, tomu uvěřili snáze a ve větším počtu, než lidé, kteří už znali kompas a střelný prach. Proto, že to slovo říká, stejně jako kdysi Bůh řekl Kýrovi: Já půjdu s tebou.

A víc se to dá věřit Bohu, který nikdy nebyl sám. Který. když to řekneme po lidsku, vždy chodil ve Třech, který je zvyklý nechodit sám. Už k Abrahamovi přišel jako jeden ve třech. Jako tři hosté – a při tom Abraham mluví jen na jednoho. Ba už když tvořil svět, řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“

Měl-li tehdy Kýros uvěřit Bohu, muselo se též říci: Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci. Mladý válečník Kýros věděl, že svět je plný nepřátel, překážek a člověku, mírně řečeno, nemilých věcí. Pošlapu před ním pronárody, rozvážu opasky na bedrech králů, zotevírám před ním vrata, říká mu Bůh. Stejně i ten divoch z lesa ví, že svět je plný nepřátel a les plný nebezpečných tvorů. Kdo by věřil Bohu, který o tom neví? Nebo ví, ale nemůže s tím nic udělat? Tento Bůh však říká: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“

Mohli bychom podlehnout pokušení říci: Bůh, to jsou jen všechny ty pěkné věci, které se ti líbí, které ti slouží. Takovému Bohu by možná snáze uvěřili ti lidé, kteří znají střelný prach a kompas. Ba, takoví lidé už v takového boha věří: Bůh je všechno, co mi slouží k prospěchu. Všechno, co mi není nepříjemné. Všechno, co mne neomezuje. Tím ovšem také říkají: Bůh je všechno, co se vejde do mé hlavy. Všechno, co znám, to je Bůh.

Divokému člověku, jakým byl Kýros, jakými jsou dosud třeba naši bratři z lesů Papui Nové Guineje, nijak neprospěje zvěstovat takového Boha, který se vejde do dostatečně velké hlavy. Který vytvořil jen všechny ty příjemné věci a ničím neomezuje. Protože člověk jako Kýros nebo náš bratr divoch musí také někdy do války nebo s lukem a šípem do lesa. A tam vidí věci jemu nebezpečné a pro něj zlé. Pokud o nich Bůh neví a nebo tedy ví, ale nemůže za ně, nemá nad nimi žádnou moc, potom: Není lepší v tom lese, v té válce, uctívat jiného boha? Toho boha, který působí válku, jkterý zná válku a který vyhrává válku? Nebo toho boha, který sice nestvořil beránka, ale zato stvořil tygra nebo vlka? Ostatně tak pohané věří: Ve městě v boha města, v boha civilizace a literatury. A v lese v Paní šelem, v Dianu. Ve válce v boha války a na moři v Poseidona či Neptuna, boha moře. Zvláště, když je bouře.

Ti méně divocí pohané, ti s kompasem a střelným prachem, věří jen v toho boha příjemných věcí. A když ovšem přijde válka nebo když se ocitnou v lese, jen naříkají: Kde je Bůh? Jak se to mohlo všechno stát? Bůh, který se vešel do jejich veliké hlavy se už do celého velkého světa nevejde.

Ale pravý Bůh říká: Já jsem Bůh, který stvořil tygra i beránka, já jsem Bůh, který stvořil motýla i pavouka. Já jsem ten Bůh, který stvořil i tvé nepřátele na válečných vozech či s lukem a šípem v ruce. Já o nich nejen vím, já jsem je stvořil, já znám i jejich srdce. Já k nim dokonce i mluvím. V pravdě, nejsem jen ten bůh, který je jen v tvé hlavě. Já jsem ten Bůh, který je vzůru, i když spíš. Já jsem ten Bůh, který bude živý, i když ty budeš po smrti.

Ano, takový Bůh se nikomu do hlavy nevejde. Žádný div, že takový Bůh není jeden, ale jeden Bůh ve třech osobách, což hlava nebere. Ale začněme tím, že Bůh je vůbec osoba. Vzpomínám si teď, že právě s tím jsem narazil, když jsem se, mimochodem zrovna na výletě do Afriky, uprostřed černochů a pár desítek kilometrů od lesa, z kterého údajně vzešla nemoc ebola – ale to jen tak mimochodem – snažil Čechům, s kterými jsem tam byl, zvěstovat Boha. Že by byl Bůh princip, nějaké jednoduché pravilo, podle kterého jde věci uspořádat, to by přijatelné bylo. V takového boha vlastně už věřili. Ale že by byl Bůh osoba, na tím kroutili hlavou, to přijatelné nebylo. Všichni ti černoši kolem nás, ti to ovšem dávno přijali. Ti mohli zvěstovat nám, ne my jim.

Bůh jako osoba je problém. Osoba vám totiž také může říci ne, i když ji prosíte. Protože nechce. Osoby se můžete ptát, ale ona vám neodpoví. A věc zůstane tajemstvím. Ne že by osoba nevěděla, ne že by zde odpověď nebyla. Ale nechce ji dát vám.

Kristus, Boží Syn, říká: Proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno. Ale neříká: Automaticky. Na nebesích je automat, zmáčkněte správný knoflík a všechno vám bude hrát do karet. Na nebesích je Otec, osoba svaté Trojice. Je vám nakloněn – a, snad nyní chápu Kristova slova dobře – je vám nakloněn a spíše vám dá, když budete prosit. Spíše vás vyslyší, když budete prosit.

Nebeský otec nevyslyšel samotného Krista, když jej v zahradě prosil: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ A to se modlil tak, že z něj krev tekla. Tedy, tehdy jej nevyslyšel. Nakonec jej vzkřísil z mrtvých. Jak pak připomíná Petr, je psáno: „v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě“.

Tohoto Krista zvěstujeme všem národům a všem lidem. A myslím, že spíše to pochopí ti, kteří vědí, že není běžný jen mír, ale vlastně docela běžná je i válka. Kteří vědí, že svět není jen rozkvetlá louka, ale i džungle, odporná tomu, kdo se v ní skutečně ocitl, ale krásná Bohu, který ji s hůry vidí celou. Ano, zvěstujeme Krista všem národům a spolu s tím také to, že Bůh stvořil i jejich nepřátele. Zvěstujeme toto:

Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme my, Boží nepřátelé, byli s Bohem smířeni smrtí jeho Syna, tím spíše nás smířené zachrání jeho život. Amen

Modlitba po kázání:
284
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: Kazatel 3, 1–15
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
488