Domníváme-li se, že naše doba je podivná – ale co více, pokud nám náš vlastní život přijde podivný, podívejme se na proroka: Jeho čas je tak divný a jeho vlastní osud je tak zvláštní, že uzavře sňatek jen proto, aby dal své domě znamení.

S prorokyní. Toto je jedna ze tří prorokyní, zmíněných v Zákoně; další dvě jsou Débora a Chulda. Ne náhodou pověřoval Bůh úkolem proroka ženy velmi výjimečně. Žena obvyle netouží po situaci, kdy je ta jediná příčetná, jediná statečná mezi všemi, muže něco takového naplní spíše. Úkolem proroka je stát sám tváří v tvář rozzuřenému davu i běsnícímu králi. To není situace, do které bychom měli stavět ženu. To samo je znamením, to samo vypovídá o době, že tím, kdo v té době neohroženě ohlašuje Boží vůli, je žena.

Prorok uzvařel sňatek na znamení. O jeho ženě nečteme, zda byla půvabná či milá, jen to, že byla prorokyně. To je nepřirozené, protože lidé se mají brát ze vzájemného zalíbení, z lásky. Ovšem z manželské lásky, což je něco jiného, než láska bratrská, něco jiného, než láska k Božímu lidu, k církvi. Dalo by se možná říci, vzal si ji, protože byla jedna z mála věřících. To je znamením, jak špatná je jeho doba. Protože správně by to mělo být tak, že je věřících tolik, že si mezi nimi vzniknou svazky přirozeným způsobem, tedy vzájemným zalíbením. Aby byl váš protějšek věřící může být podmínkou svazku, nikoliv však jeho hlavním důvodem. Muž bude stěží milován jako muž a žena jako žena jen na základě toho, že je věřící. Prorokův svazek je tedy, zdá se, nepřirozený; je znamením zlé doby.

Prorok Izajáš se tedy přiblížil k prorokyni, ona počala a porodila syna. Hospodin mi řekl: „Dej mu jméno: Rychle za kořistí spěchá lupič. Neboť dříve než bude chlapec umět volat otče a matko, bude odneseno bohatství Damašku a kořist ze Samaří před krále asyrského.“ Měl splodit syna do doby otřesů a válek; konečně, do doby bídy, protože ztracené bohatsví Damašku a Samaří bude jaksi chybět na trhu. Vezměte si třeba nás: Kdyby se teď sesypalo Německo, kam budeme hned všechno to zboží vozit? Spousta lidí by hned přišla o práci a upadla do bídy.

Dítě se tedy narodí do těžké doby a do vínku ještě dostane divné, posměšné jméno. Divný svazek, divná doba a divné dítě. A přece to vše má prorok udělat na znamení, že každý život je od Boha, že každé dítě je dobře. Na znamení, že to člověk nemá přehánět s obavami, jak že si to dítě povede. Vždyť každý z nás, co tu jsme, mladší třiceti let, se narodil do doby, kdy naděje bylo pramálo, kdy bylo vše převrácené: A hle, Bůh nás přece našel, vykoupil a přivedl v jedno. Nepochybně, ani v dobách našich dětí a dětí našich blízkých nebude jeho moc zkrácena. Dalo by se tedy říci, ač je dítě z divné rodiny a narozené do divné doby, ač se křestním jménem jmenuje Skočdopole, nějak si poradí – lépe řečeno, Bůh poradí.

„Budu očekávat Hospodina, ačkoli skryl tvář před domem Jákobovým, s nadějí budu na něho čekat. Hle, já a děti, které mi dal Hospodin, jsme v Izraeli znameními a zázraky od Hospodina zástupů, který přebývá na hoře Sijónu“, vyznává prorok. Kupodivu neříká: Já, moje žena a moje děti ale jen „já a moje děti“. Proč nezmiňuje tu prorokyni? Je to divné. Prorok vyznává prostou, Bohem danou radost z dětí a zároveň je v tom slyšet i trochu smutku, to obojí je možné najednou. Bůh skryl tvář před domem Jákobovým, doba je nemocná, převrácená. Prorok je v ní se svými dětmi sám. A přece, radost z života, Bohem daná prostá radost z života, je stále možná.

Vidíme však, že prostá radost z života v prorokově době úplně netáhne. Ve své době je s ní prorok znamením, divem – a podivínem. Je otcem, který má radost ze svých dětí. „Tento lid zavrhl šíloašské vody poklidně tekoucí a veselí se s Resínem a synem Remaljášovým.“ Šíloašské vody, to je takový potůček v Jeruzalémě. Ostatně celé město Jeruzalém poutníka asi nejvíce překvapí tím, že je to takové normální město. Není to žádná Šanghaj nebo Dubaj. Jeruzalém trochu připomíná okresní město.

Prostý život v prorokově době příliš netáhne. Znuděná doba touží po dobrodružství – a tak ho dostane až nad hlavu: „Panovník na ně uvede vody Řeky, dravé a mnohé, krále asyrského s celou jeho slávou. I vystoupí ze všech svých řečišť a bude se valit přes všechny své břehy.“ Ano, kolem Jeruzaléma budou brzy kráčet velké dějiny. U velkých dějin si však rozumný člověk přeje, aby se mu velkým obloukem vyhly. Podívejte se do školních učebnic, co jsou to velké dějiny: Velká válečná tažení, velké bitvy a velké stavby, postavené obvykle na hřbetě těch nejutištěnějších lidí.

I v této druhé neděli, něco k našemu času: Také v našem čase přesdtavuje jedno z největších nebezpečí to, že se lidé prostě nudí. Vlastní život jim přijde příliš bezvýznamný, proto touží po tom, aby alespoň jejich doba byla přelomová. S druhými lidmi je nic moc nespojuje, proto touží být společně účastni nějaké velké události. Co pamatuji, vytrvale je předpovídán nějaký přírodní nebo společenský kolaps -- aby se na to pak potichu zapomělo, když se nic nestane a hned se našlo něco nového.

Ve svých bezpečných a pohodlných domovech pak lidé u různých skandinávských seriálů sní o extrémním násilí, aniž by zároveň kdy zařízli byť kuře a pochopili, že to není vůbec nic hezkého nebo příjemného. Znuděná doba vidí v každých volbách Armagedon, konečnou bitvu mezi syny světla a syny tmy. Když se lidé chovají takto nedospěle, také se může stát, že na ně časem přijde daleko větší dobrodružství, než by si přáli. Bohužel, nás ostatní vezmou s sebou. Ostatně, Izajáš také pak zažil ten Asyrský vpád.

Při tom, pokud se prostý život žije skutečně poctivě, vlastně je až dost dobrodružný: Stát se v mládí někým skutečně přínosným a potřebným, to je velmi náročné a na takové cestě, pokud se jí dko vidá, číhá mnoho nebezpečí. Stát se někým, s kým někdo touží spojit svůj život do smrti podobně obtížné; Stejně tak dobře si vybrat. A samozřejmě je to velmi nebezpečné, úspěch není nijak zaručen, katastrofální rozhodnutí ve volbě manžela či manželky jsou poměrně bežná. Vůbec splodit děti – to vůbec není zaručeno a když má člověk trochu ponětí, co všechno se může pokazit, až se diví, že se vůbec nejaké děti narodí, žasne nad tím. A když děti přijdou, v zásadě není klid už nikdy, pro matku zvláště. Takže, když ten obyčejný život člověk nefláká, ale žije, jak jen mu síly a okolnosti dovolí, je to docela drama. Ani ho skoro pak nezajímá sledovat nějaké drama v televizi, sám toho má dost.

V praxi však ten ideální, prostý život, nemá nikdo. Kvůli poměrům doby, kvůli vlastnímu hříchu a obvykle nějak kombinací obojího každý někde šlápne vedle, něčeho potřebného v životě nedosáhne, svůj úkol v něčem nenaplní. Každý. A člověk hledí na katastrofy osobního života, které jsou hrozivější a skutečnější než nějaký meteorit nebo stoupající hladiny moře.

Proto se nám narodilo dítě, byl nám dán Syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.“ Proto, aby naši hanbu přikryl, takže vzal na sebe naše viny, ač sám žil ten pravý život podle Boží vůle bez chyby. Na to máme spoléhat, že naši hanbu přikrývá a naše dluhy maže, netrápit se, ale místo toho začít maplňovat ty úkoly, které před námi v životě ještě jsou.

Dozvídáme se pak, že to světlo zazáří první lidu, který chodí v temnotách; slyšeli jsme, jak Ježíš opustil Nazaret a usadil se mizi rybáři v Kafarnaum. Možná proto, že ti, kteří ten život tak tak zvládají zároveň lépe vidí, co je v něm skutečně podstatné, co jim chybí. A možná také proto, že ti, kdo nejsou úplně nejchytřejší zároveň nedovedou sami sebe tak dobře obelhat. Ten, kdo má svých starostí dost, netouží po velkých dějinách, po taženích vojevůdců, po stavbách, které samají až do nebes. Ti pomalejší, ti, co se sotva drží, mají větší naději poznat pravdu. Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Amen