Svůj život dávám za ovce. Když náš současník přirovná nějaké společenství ke stádu, chce tím urazit. Ke stádu patří člověk, který nemá vlastní názor a vlastní vůli. Něco, čeho si náš současník cení nade vše.

Proto lidé netouží být zapsáni v nějaké církevní kartotéce. Možná si poslechnou nějaké ty duchovní řeči. Ale sami posoudí, zda je to v jejich očích dobré. Možná ocení jednotlivého duchovního. To mnoho vypovídá. Ocení člověka, jenž podle jejich soudu mluví dobře. Nepochopí, nechtějí pochopit, že na tom člověku nezáleží. Že to je slovo od Boha, který k nim promlouvá. Protože jako Bůh se v tomto případě cítí člověk sám. Jako Bůh bude ve všem a kdekoliv rozeznávat dobré a zlé. Jako Bůh bude rozlišovat ty, kteří slouží dobře či zle. Ne ovšem Bohu, ale jemu samému.

I ti, kteří ve Velký pátek dokonali, co si usmysleli, kteří vydali Krista na kříž, si předtím Krista rádi poslechli. Někdy ho zvali i k sobě domů. Dovedli mu říci: „Mistře, víme, že jsi pravdivý a učíš cestě Boží podle pravdy; na nikoho se neohlížíš a nebereš ohled na postavení člověka.“. Ale rozhodně nehodlali být jeho učedníky. Rozhodně nesnesli, když jim Kristus ukázal, že jeho učení jeden z názorů, ale konečná boží pravda. Nesnesli pocit, že se mýlí, že je na nich přestat poučovat a spíše se začít ptát a poslouchat. Nechtěli být Ježíšovy ovce. Chtěli mít svůj názor a svou vůli.

Ovšem je svoboda vůle a vlastní nezávislý názor tak skvostná a vznešená věc? Jak je to s vůlí člověka? Už u velmi základního projevu vůle – že mám chuť na nějaké jídlo – mám chuť jen na to jedno jídlo a na jiné ne. Nevymyslel jsem si: Teď budu mít chuť právě na toto. Prostě to na mě přišlo. Spokojený budu, když ten pokrm dostanu, když dosáhnu svého. Jinak budu rozmrzelý. Nemám vlastně volbu. Něco se ve mě vzalo a to mi nedá pokoj, dokud tu věc nedostanu. Právě jako to zvíře, konečně jako ta ovce, kterou hlad žene na pastvu. Jediné, co může změnit běh věcí je, že mi nečekaně dá k jídlu něco jiného, co je nakonec lepší, něž co jsem původně chtěl. Někdo z vnějšku zasáhl do mého života, možnost toho, co se může stát, se rozšířila. Ale to si sám dát nemůžu. Jen někdo jiný mě může mile překvapit, sám sebe překvapit nemohu. Jako když pastýř vede ovce na jinou, lepší pastvu. Nenechá je ožírat bodláky na místě, kde by chtěli, ale vede je na zelený trávník. Když má člověk volno, obvykle se nakonec věnuje věcem, kdy jej něco vede: Čtě či sleduje příběhy, které napsal někdo jiný. Nemá v moci, kam se bude děj ubírat. Nebo hraje nějaké hry – které jsou zábavné proto, že nás v nich omezují pravidla, kterým musíme dostát. Když má člověk hlad či potřebuje spát – musí poslouchat tělo. A když dají potřeby těla místo duši, chceme aby nás z venku něco vedlo.

Podobně u vlastního názoru si člověk nyvstačí sám se sebou. Nakonec, čím výstřednější má člověk názory, tím mývá obvykle větší sklon o nich přesvědčovat druhé. Nevystačí mu, že si něco myslí. Je potřeba dokázat, že by si to měli myslet všichni. Nebo alespoň, že kdo si to nemyslí, není zrovna inteligentní. Možná to je ještě více žádoucí: Lidé jsou slepí, ale tam venku je skutečná pravda. A zas člověk potřebuje něco z vnějšku.

A tak, při vší své nezávislosti, stejně lidé hledají protějšek. Milost, která by z vnějšku přišla. Stejně spoléhají na jednu pravdu, jednu spravedlnost, která by jim dala za pravdu.

Zrkátka, život člověka vůbec spočívá v tom, co k němu přijde z vnějšku. Co jej povede, co odpoví na jeho otázky. Myšlení člověka spočívá na jediné pravdě, která je stejná pro všechny a jen v ní jde dojít jednoty. Svět však dává najevo, že tohoto pastýře nepotřebuje, i když stále nevědomě počítá s jeho péčí. Počítá s tím, že je něco jako pravda, spravedlnost. Počítá s tím, že by jej mimo jeho duši, mimo jeho tělo, mělo cosi dobrého čekat. Dej dobré, Bože; nečekej však, že ti vzdáme čest. Že tě budeme poslouchat.

A tu přichází Syn Boží. Nepotřebuje žádné vedení, neboť je sám Pastýř, sám Bůh. Nepotřebuje nic z vnjšku, neboť v něm, skrze něho a rpo něho je všechno. On jediný není nikomu nic dlužen. A proto on jediný může se svým životem naložit skutečně svobodně. Jediný má skutečně svobodnou vůli.

Nikdo mu život nebere, ale dává jej sám od sebe. Má moc svůj život dát a má moc jej opět přijmout. Nemusí, nedluží a přece svůj život dává. Když se stal člověkem, rozhodl se pro poslušnost. Protože taková je pravda o člověku, jak jsme ji zde řekli: Pro člověka je dobré být někým veden, dostávat pravidla, být překvapen životem. Tak je člověk stvořen, aby se učil, aby byl překvapen, aby nežil sám ze sebe. Pro člověka je dobrá pravda, která není z něj. Která je nad ním. Ale i nad všemi ostatními a tak jediná může lidi skutečně spojovat.

Nyní, na kříži, přináší Kristus konečnou spravedlnost. Není pro něj žádné spravedlnosti – člověk chce spravedlnost, jen když jemu slouží. A tak to zůstat nemůže. Nyní je mu upřena všechna pravda – nikdo teď nevěří, že je Mesiáš, ten vylovlený. Nyní je mu upřena všechna útěcha od Boha – člověk chce, aby ho Bůh těšil, ale úctu mu vzdát nechce. A tak to zůstat nemůže.

Nechá se sám zabít od lidí, nechá lidi zabít Boha. A tak, když lidé Krista přibili na kříž, zabili jediného Boha, který byl v světě s nimi. A žádný jiný už není. A když Bůh v Kristu odsoudil člověka a zcela jej zavrhl, pro Krista v tu chvíli nebylo žádného Boha, což žádný z živých dosud nezažil a ve svém životě ani nezažije.. Proto vyznáváme, že Kristus sestoupil do pekel.

Kristus, jediný zcela samostatný a na Bohu nezávislý, se přece ve vší své svobodě a nezávislosti po celý život obracel k Bohu. Boží milost jej nedržela a on se k ní přece stále obracel. Nás drží a přece od ní stále utíkáme. Kristus ze svého svobodného rozhodnutí naplnil vůli Boží, totiž aby lidé Boha poslouchali. Ale svou smrtí naplnil bláhovou vůli člověka: Být bez Boha. V něm došel hřích všech lidí svého cíle. V něm se naplnil Boží hněv, který je proti všem lidem. V něm došla Bohu trpělivost a nechal jít člověka tam, kam chce – do pekel.

A tak Kristus v tomto světě oslavil Boha a zachránil Boží čest. Zachránil důstojnost lásky Boží a lásky člověka. Ukázal, že i když láska Boží, jeho slitování, trvá po celý život, nikdo se jí nebude posmívat do nekonečna. Kdo se neobrátí, skutečně skončí ve světě bez Boha, bez spravedlnosti, bez pravdy. Bez všeho dobrého, co k námpřichází z vnějšku, včem vůbec je život člověka. Proto čiňme pokání a věřme evangeliu. Amen