Zajímalo by mě, jestli se tehdy u stolu v Betanii vůbec mluvilo. Vždyť u stolu tam seděl Lazar, který byl před pár dny ještě mrtvý. Řekl bych, radost z návratu musí vzít lidem vzít slova z úst. Někdy má člověk takovou radost, že už není, co řešit. Nyní je jasné, že Ježíš křísí mrtvé. Nyní už je vše možné. Co vlastně dodat po těch velkých událostech. Každá řeč by snížila velikost té chvíle. Víme však, že člověk je nesvůj v tichu. Marta má alespoň samozřejmý úkol obsluhovat u stolu. Má jak zaměstnat ruce. Marie sedí u stolu. A cítí, že něco udělat musí. Vždyť jí Ježíš vzkřísil bratra, který už byl v hrobě, v rozkladu – a teď sedí u stolu. Co dát oplátkou za tak nečekanou radost? A tak vzala olej asi za dešních třista tisíc. Pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti.

Je to trochu divoká akce. A je přeci jen divné, aby žena otírala muži nohy svými vlasy. Ale myslím, že to nějak chápeme. Vždyť její bratr byl skutečně mrtvý, ještě před pár dny. A teď byl jedním z těch, kteří seděli u stolu. Myslím, že na tom vlastně není co vysvětlovat. Vždyť bratra už neměla nikdy vidět – a teď jedl a pil u stolu. Díky Ježíši.

Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ Řekl bych dvě věci: Jednak ať prodá svůj olej a rozdá chudým, pokud nějaký má. A pak znovu: Vždyť Marii zemřel bratr a teď byl zase naživu. Proti tomu je tři sta tisíc jako nic. A po pravdě řečeno, po takovém zážitku člověk neřeší, že jsou nějací chudí. Ti opravdu budou pořád.

Láska je totiž vždy přemrštěná, láska je vždy plýtvání. Rodiče dávají dětem více péče, než kolik se mohou nadít, že by od nich ve stáří dostali zpět. Člověku mnohem víc záleží na pár pěkných hodinách doma, i když většinu času tráví přece dospělý člověk v práci. A nebo jinak: Léčení či operace těžce nemocného stojí miliony. Kolik mladých rodin by si místo toho nemocného mohlo přilepšit. Ale takhle dobrý člověk nepřemýšlí. A ještě jinak: Naši předkové nám z vydřených peněz posatvili tento majestátní kostel a k němu pořídili rozlehlou zahradu. Aby se nás zde scházelo něco přes dvacet. Ale cítíme, že prodat to vše a rozdat chudým by prostě byla jakási zrada. Skutečně důležité věci, věci, které vedou k životu, nejde konat efektivně, bez plýtvání. Náklady na důležité věci jsou svým způsobem nekonečné. Nejdou penezi vyjádřit.

Jidáš uvažuje, jaký by z Ježíše mohl být prospěch. A zapomíná, že jde o Ježíše samotného. Že i po vzkříšení nejde jen o to, že budeme znovu živi – ale také o to, že uvidíme jeho tvář. Že s ním budeme hodovat u jednoho stolu, jako tehdy hodovali v Betanii. Možná víte, na co lákají lidi svědkové jehovovi: Sto čtyřicet čtyři tisíce bude v nebi u Boha – ale ta místa už jsou obsazená. Ovšem zbytek bude žít na zemi v úhledných řadových domečcích. Nu, lidé v úhledných řadoých domečcích, kterým nic nechybí, se utápí v chmurách už dnes. Nikdy nespatřit Boha – to by právě bylo peklo.

Praktický Jidáš brzy nachází spojence v neméně praktických velekněžích. Kteří chtějí kromě Krista zabít i Lazara. Také kvůli Lazarovi totiž přibýhá mnoho lidí. Jistě s předvídatelnou myšlenkou: Pokud svtal Lazar, tak by se snad z hrobu mohla vrátit i moje teta, můj otec, moje sestra, starý pan Mrázek či na koho si ještě vzpomněli. Lidé přibíhají s nepraktickými vzpomínkami na ty, na něž se v životě upnuli. Ale stejně jako pro Jidáše, i pro velekněží nesmí být na světě žádný speciální ztah. Nic nad jak ty mě – tak já tobě.

Zrovna nedávno jsem v rádiu slyšel rady, jak se vyhnout depresím: Sportovat, dost spát, a také: Nepečovat tolik o druhé. Dát sebe na první místo. Je jistě pravda, že člověk se nemá nechat zničit. Ovšem než jaksi všechny kolem zazdít a mít své slepé a hluché štěstí – tak to je lepší být na práškách. Člověk musí mít slabá místa, člověk msuí trochu krvácet. Jistě ne plným proudem, možná spíš jako přes obvaz. Ale člověk musí mít nějaké rány.

Ježíš nakonec není ukřižován za své jiné učení. Všimněte si, když farizeové vidí jeho triufální vjezd, vlastně přiznají svou porážku. Vlastně přiznají, že Ježíš je vítěz. Farizeové si řekli: „Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.“ O farizejích Ježíš řekl, že se rádi procházejí v dlouhých řízách, stojí o pozdravy na ulicích a přední místa v synagogách. Při všem jejich pokrytectví a marnivosti: To všechno jsou pořád dost nepraktické věci. Za které si ani oni nic nekoupí. Farizeové, i když jsou to slepí vůdcové, jsou pořád tak říkajíc na jedné lodi s Ježíšem. Mají rádi vznešené chvíle, velká gesta – věci, za které si nic nejde koupit. I když hledají slávu Boží na špatných místech, pořád ještě hledají slávu Boží. A nyní, předčasně, přiznávají porážku. Celý svět se dal za ním a mi už nic nezmůžeme.

Ježíše místo těchto náboženských ješitů odstraní lidé zcela nenábožensští. Lidé praktičtí. Jidáš, který okamžitě zná tržní cenu oleje z nardu. A velekněží, kteří chápou, že Ježíš vyvolává nebezpečnou politickou situaci. Ježíše pošlou na kříž lidé, kteří se nikde nevystavují. Kterým stačí ten pocit, jak dobře zvládají život, jak dobře zvládají svět. Lidé, pro které není nic problém, kteří dovedou věci zařídit.

A právě jim navzdory koná Ježíš svůj slavný vjezd do Jeruzaléma, který si dnes připomínáme. Jak rád připomínám, na poslední kilometr své dvousetkilometrové pěší cesty z Galileje si sežene osla, aby to bylo jako v biblických proroctvích. Aby to dobře vypadalo. Na zem padají plamové ratolesti, které za chvíli zvadnou – lidé kteří nedávají a nepříjímají ze stejného důvodu květiny by byli pohoršeni. Davy volají hesla o izraelském králi, která bude pak těžké vysvětlovat Římanům. Slova politicky velmi nevhodná, nekorektní, nepraktická. A to ve chvíli, kdy ví, že už má všechno spočítáno. Ale je třeba nějak se přiznat k tomu, co je správné, i když to třeba není praktické.

A jeho čin je jako každá naše bohoslužba, i jako ta dnenší. Kvůli jedné hodině se roztáčí plynoměr, stát přichází o své miliardy na můj plat. Místo ní jsme si mohli pospat a nabrat síli k práci. Nebo doma přidělat poličku. Nebo si pohrát s dětmi, konečně. Přes to všechno, nejdůležitější je stejně hledět na tvář Boží a stát na té správné straně. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Amen