Introitus: Žalm 29, 1–9
Pozdrav: 
159
Vstupní modlitba: Osvoboď nás, Bože, od pout hříchu a dej nám, prosíme, svobodu a bohatství života, který jsi nám zjevil ve svém Synu a našem Spasiteli Ježíši Kristu, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 6, 1–10
368
2. čtení: Jan 12, 1-8

Marie pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Ta představa šokuje. Odehrálo se to ovšem ve Středomoří, kde lidé z našeho pohledu přehánějí a přehrávají. Asi těžko nám budou kdy vlastní způsoby Italů či Španělů, kteří se líbají a objímají na potkání; stejně tak nebude přirozené, abychom se tak rozkřikovali a máchali rukama. Jsme uměřenější lidé a má to i své dobré ovoce: Méně se objímáme, ale také na sebe méně vytahujeme nože. A možná také, jak neustále neprojevujeme nějaké city, tak přirozeně o něco lépe plánujeme, možná i víc práce uděláme, což je skutečně dobrá věc. Takže máme důvod vzdát Bohu díky, že nás nestvořil třeba jako Italy. Stejně jako Italové mají důvod Bohu děkovat, že je nestvořil jako Čechy.

Je však třeba říci, že uměřenost v projevování náklonnosti není nějaký znak vyšší inteligence nebo vyšší mravnosti. Je to skutečně jen daň za to, že se navzájem nefackujeme. Daň za to, že čas, kdy nepochybně uděláme kus práce, netrávíme koly neustálých přípitků někde u stolu nad zákusky. Je to však naše újma, nikoliv naše přednost.

Protože člověk skutečně zná jen to, co dovede udělat. Stejně tak svoje city zná skutečně jen tehdy, pokud je dovede zahrát, Kdyby nás třeba někdo vysvětloval, jak funguje ježdění na kole, ale sám na kole neuměl jezdit, samozřejmě bychom se mu smáli. Nebo jiným příměrem: Albert Einstein řekl velmi chytrou větu: „Moje tužka je chytřejší, než já.“ Došlo mu totiž, že si může myslet, že něco ví, ale dokud nenapíše rovnice na papír, neví nic. S city člověka je to stejné: Dokud se nezahrají, neprojeví, tak jak víme, že je skutečně máme? Aspoň že ty ruce si u nás podáváme; aspoň na tom sami vidíme, že nějaké city přeci jen opravdu máme. Jak říkám, člověk si může být jist jen těmi city, které nějak předvede, zahraje. Takže ti lidé ve středomoří jsou v tomto vyspělejší, než my. Znají sami sebe lépe. Člověk skutečně zná jen to, co dělá.

I při jiné povaze lidí ve středomoří se pořád díváme na to, jak ta žena otírá Ježíšovy nohy svými vlasy. Řekl bych, první nás napadne, že to je něco, k čemu by člověka musili donutit. Nějaký šéf zločinecké bandy by si tak na někom mohl vynutit respekt. Nebo ve vězení by k tomu člověka donutili. Nebo nějaký agent tajné služby nebo nějací okupační vojáci by tak mohli někoho ponížit. Kdo by se však takto snížil dobrovolně? Na tom vidíme, že úctu známe hlavně jako něco, co se vynucuje násilím. Co jeden druhému dobrovolně spíše nedá.

Máme ovšem důvod, protože lidé nedovedou úctu, podřízenost, patřičně přijímat. Nejspíše v ní uvidí slabost a zneužijí ji. Už vlídnost a mírnost bývá mezi lidmi pokládána za znak hlouposti. Takové smýšlení sice dokazuje, že kdo tak smýšlí, je sám hlupák, nicméně je velmi běžné, to těžko změníme. Možná jste ostatně sami byli někdy překvapeni tím, že si lidé vaši schopnost ukrotit hněv vykládají rovnou tak, že vám něco nevadí a vlastně vyhovuje. Že velkorysost, kterou jste vůči druhému projevili, si vyložil jako své přirozené právo, nikoliv jako svůj dluh, svůj závazek. To je pak těžké být byť jen laskavý. Natož projevit někomu úctu.

O úctu, o podřízenost, většina lidí nakonec nestojí. Protože to znamená odpovědnost za druhého. Znamená to závazek k tomu, kdo k nám vzhlíží. Lidé si nakonec více přejí, aby byl silnější ten druhý, aby někdo druhý nesl odpovědnost. Mimochodem to je asi i klíčem k tomu, proč se tolik lidí zdráhá mít děti. To očekávání, které mají malé děti v pohledu je velmi výmluvné; tam je těžké popřít, že jste to vy, kdo to vede, na kom leží odpovědnost. Pro toho, kdo má děti, je daleko těžší si namlouvat, že je sám stále dítětem, o které se ostatní mají starat. I když, není nemožné si to dál namlouvat. Proto dobře řekl filosof, že někteří lidé budou i vlastním dětem závidět, že oni už sami dětmi nejsou. A jiný, theolog, si povšiml, jak se v jeho čase, v 80. letech v Americe, změnila přání školních dětí: Dříve si děti, obecně, přáli být dospělí, nést odpovědnost. Buď, trochu naivně, být kosmonauty, nebo, vyzráleji, řídit třeba kamion nebo se věnovat zvěrolékařství atd. Ale být dospělí. V jeho čase však jejich nejčastějším přáním bylo být zase ve školce. Protože menší dítě nenese tu odpovědnost, je středem péče druhých. Samozřejmě, děti se učí zejména pozorováním. Nestáli proto o budoucnost svých rodičů, pro které jejich úkoly znamenaly odpovědnost a důvod ke kritice od druhých, ale žádnou úctu. Pokud sami máme někde v koutku duše touhu být zase dětmi, berme ji jako jeden ze svých zlých sklonů a jako s takovým s ním také zacházejme: Vězme o něm a bojujme s ním.

Nicméně, vězme tedy, že lidé vlastně ve většině nestojí o to, aby se k nim vzhlíželo, aby za něco odpovídali. Ale chtějí, aby to vedl někdo jiný. Samozřejmě, zachovávají si k druhému člověku stále silné výhrady a opatrnost, právě tu úctu mu spíše nedají. Ale spíše chtějí, aby někdo jiný byl ten silný, aby někdo jiný nesl konečnou odpovědnost a oni se mohli trochu vézt. Ovšem to zůstává ve stínech, nevysloveno. Mlčky se předpokládá, že někdo jiný za věci odpovídá, úcta se mu však za to neprojevuje. Natolik mu zase nevěříme.

Jak jsem tedy řekl, v našem světě se lidé bojí projevit úctu, aby to nevypadalo jako slabost. Bojí se dát najevo, že jsou na někom závislí – ovšem zároveň chtějí být na někom závislí, chtějí, aby byl odpovědný někdo jiný. A všechno to je nějak ve stínech, nevyslovené. Kupodivu, třeba v armádě se dosud dosti dbá na zdvořilost, i když se tam zároveň mluví hrozně sprostě. Je to tím, že i ten obyčejný pěšák má neustále před očima povinnosti, kterých se nemůže zbavit a úkoly, které musí splnit a nikdo se ho neptá. Před druhým se totiž kupodivu snáze sníží ten, kdo si je jist, že sám něco dokázal. Že sám za něco odpovídá. Kdo ví, že něco dovede, ten na cti netratí.

A to je klíčem i k Mariinu krajnímu předvedení úcty k Ježíši: Celé se to odehrálo chvíli potom, co Ježíš vzkřísil z mrtvých Lazara. Marie i Její sestra Marta byly ty, kdo o Lazara pečovali. Byl to jejich bratr, bylo jim jasné, že se o něj musí postarat. Věděly také, kolik péče mu věnovaly. Ano, jist si je člověk jen tím, co dělá, ne co si myslí. Marie a Marta věděly, co dokázaly. Marie ví, kolik dovede. A proto dobře ví, co už nedovede: Mrtvému život vrátit nedovede, nad životem a smrtí panovat nemůže. Marie dobře zná svoje síly. Dobře ví, co může. A co už nemůže. A proto dovede dobrovolně vzdát úctu tomu, kdo má klíče od smrti i hrobu. Proč nějak skrývat, koho pokládá za Pána a Boha, za mocnějšího sebe?

Ano, jen ten, kdo sám něco dovede, dokáže ocenit toho, kdo zmůže víc. Jen ten, kdo dobře zná svoji vlastní moc, zná i její hranice a dovede ocenit moc větší. A jde mu to úplně přirozeně. Porč by Marie tajila, jak velkou moc v Ježíši rozeznala – i jak velká očekávání od Ježíše má. Proč to tajit. Jen děláním člověk zjišťuje, co opravdu ví.

Příznačně, odpovědí na Mariin čin je představa, jak lépe by se daly použít peníze někoho jiného – těch asi čtyřista tisíc, co olej z pravého nardu stál. Stínová, nevyslovená představa, jak by někdo jiný měl za něco odpovídat, jak by jiný měl něco vést. Představa dětinská a nedospělá.

My si z toho vezměme, že skutečnou pokoru získá člověk jen skrze úkoly, které převezme za svou bezpodmínečnou povinnost. Jen ten, kdo za něco odpovídá dovede rozeznat odpovědnost větší. Vezměme si z toho, že pravá moc je jen v tom, co člověk skutečně dovede udělat, dovést do konce. A jen ten, kdo má sám takovou moc, zná i její hranice, i svoje hranice. A jen ten dovede skutečně ocenit i tu moc, která je bez konce, moc Boží. Amen

355
Poslání: Římanům 12, 6–21
Požehnání: 
448