Šťastný konec příběhu. To je vždycky trochu rozpačité. Když v pohádce princ konečně zabije draka a získá princeznu, najednou nemáme co dál říct. A pak byla velká svatba. A žili šťastně a pokud nezemřeli, žijí dodnes. Tak nějak přešlapujeme na místě, když dovyprávíme dětem pohádku. Staletí před námi takto přešlapovali naši pradědové a prabáby. Když má něco skončit šťastně, musí to skončit uprostřed příběhu, dokud jsou ještě hrdinové při síle.

Sama evangelia mají vždy několik takových falešných šťastných konců. Dozvíme se, že Ježíš uzdravil malomocného to bylo tehdy považováno za snad největší možný zázrak. A pověst o něm se šířila a lidé přicházeli a opona může jít dolů, konec. Pak ale Ježíš uzdraví od narození slepého. A mnoho lidí v něj uvěří, protože to nikdo jiný než Syn Boží dokázat nemůže. A zas by mohla jít opona dolů. Tím spíš, když nakonec Ježíš povolá k životu mrtvého Lazara. Co chceme více? Život je obnoven, smrt, odvěký nepřítel lidí, poražena. Ale po tom se ještě mnohé stane, dokonce Ježíš ztratí většinu svých učedníků, když káže lidem, že musí jíst jeho tělo.

A teď tu máme vjezd do Jeruzaléma. Scénu skoro jako finále v muzikálu na scéně se objevují najednou všechny postavy příběhu. Zástupy z opovrhované Galileje náhle vstupují branou do sídla moci a síly, na svaté místo, na výšiny, do Jeruzaléma. Snadno si v tom zástupu představíme všechny ty uzdravené nemocné, chudé, všechny Ježíšovy posluchače. Jsou tu samozřejmě učedníci v plném počtu a Ježíš sám uprostřed nich. Farizeové, ty vidíme jakoby v rohu obrázku, s protaženými obličeji, přiznávají svou porážku: Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním.

No, a kdyby jedinými Ježíšovými protihráči byli farizeové, tak by to asi skutečně tímto momentem vyhrál. Protože farizeové hrají víceméně čestně. Nebo alespoň strojí na Ježíše léčky, aby ho mohli chytit za slovo a za to slovo ho obžalovat. To je pořád hra podle nějakých pravidel. Hrát si na nějaká pravidla je ovšem trochu nepraktické. Pak má člověk vždy nějaký strop, něco mu svazuje ruce, takže nikdy nedosáhne úplně toho, co si usmyslel.

Ale jsou tu ještě jiní hráči. Vlastně to nejsou hráči. Je tu velerada a ta si nehraje. Ta si na nic nehraje, ta odpovídá na požadavky doby. V Ježíšově příběhu jsou právě velekněží ti nejsoučasnější, nejaktuálnější. Jdou nejvíce s dobou, odpovídají na požadavky současnosti. Jeden člověk prostě musí umřít za lid a nějak se to už vždycky udělá. žádná hra na pravidla.

Proto mě upřímně trochu děsí ten důraz na současnost, praktičnost, aktuálnost Písma. Ti největší praktici jsou totiž v Písmu ti, kteří Krista křižují. Ježíš a farizeové, ti neustále citují ze Starého Zákona. Ale tím se řadí ke starému světu, k minulosti. Rozhodnou praktici.

Takže jakkoliv to teď vypadá, že Ježíš vyhrál, jakkoliv to teď vypadá, že u bran jeruzalémských proběhl přec sílovou pásku, za pár dnů se sejde rada, komise, která jednoduše prohlásí jeho vítězství za neplatné a vyloučí jej ze hry dá je ukřižovat. Úplně mimo pravidla, všemi možnými, praktickými prostředky.

Tohle je jedna z nejbolestnějších věcí v životě: Něco budujete, vše se pěkně rozbíhá a pak vám to někdo, bez vašeho zavinění, bez toho, že byste mohli věc jakkoliv ovlivnit, někdo vám to utne, stopne, zašlápne. Nebo: Prožíváte chvíli štěstí úspěchu a uspokojení. To si alespoň myslíte. Ale později se dozvíte, že se vám už v tu chvíli všichni smáli za zády. Nebo, vzpomínáte na chvíli lásky či přátelství. Ale časem se vám donese, že to byl pouze jednostranný cit. V takovou chvíli si člověk připadá nejosamělejší na celém světě.

Co na to Ježíš? Co jediné v dnešním příběhu udělal Ježíš sám? Sedl na osla. Jede do Jeruzaléma a z palmových ratolestí pod jeho nohama, ač ještě svěže zelených, již vyprchal všechen život. Sedl na osla a tak dal všem vědět, že sám tu chvíli nebere úplně smrtelně vážně. Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli, jak čteme, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo.

Jaké z toho plyne ponaučení? Za prvé jedno docela malé, ale příhodné: Čas není v životě všechno. V delším časovém horizontu jsme všichni mrtví, řekl jeden ekonom. Čas vám hraje do karet možná tak do třicítky, možná ani to ne. Čas všechno nevyřeší. Mnohem více záleží na tom, jaký v tom kterém čase zaujmeme postoj. Každý druhý vám řekne: Proč jsem se za mlada tolik nervoval? Proč jsem si to víc neužil a trápil se zbytečnostmi. Rodiče lidtují, že si více neužili času, kdy byly děti ještě roztomilé. Sám Ježíš pak řekl: Nestarejte se o zítřek, neboť zítřek se postará o vás i tak se to dá přeložit. Tak se podívejte: Ježíš si sedl na osla. Kdyby seděl na koni, tak ho velekněží svou podlostí vyhodili ze sedla. Ale Ježíš jede na oslu, který žádné sedlo nemá. A tak nám říká něco, co bychom si smai měli říci ve chvílích úspěchu a zdaru: Dobré to je, jaksi, lepší než drátem do oka. Ale tohle tedy rozhodně není všechno.

Na druhou stranu, Ježíš nijak nebrání zástupům v tomto triumfálním uvítání. Je Syn Boží, ale úplně stejně i pravý člověk. A člověk potřebuje uznání, potřebuje občas nějaký úspěch, potřebuje, aby byl občas středem pozornosti a aby ho lidé chválili. Snad tím říká: Dobré to je, ale tohle není to, pro co jsem přišel na svět. I my se máme radovat ze všeho, co nám zrovna náš čas dává příjemného. Ale srdce na to zavěsit nemůžeme. Platí ale: Každý dobrý moment, i kdyby před ním i po něm byla jen samá tragédie, má cenu. Každý dobrý kousek času má trvalou cenu proto máme dodnes v Písmu i zprávu o triumfálním vjezdu Ježíše do Jeruzaléma, i když bude hned poté ukřižován. Pizdější bolest a trápení neruší, co se jednou stalo dobrého. A proto máme také činit dobře druhým, i když to dlouhodobě bude mít těžko nějaký význam. Každá dobrá chvíle pro druhé je cenná.

Druhé, velké poučení, není vůbec praktické. Ale o to je cennější! Co je v tomto příběhu praktické? Ty palmové ratolesti, praktická výzdoba na hodinu, která je už v tu chvíli mrtvá. Praktické jsou zástupy z Jeruzaléma, které se rychle dokázaly přidat k velkému počtu lidí. A za necelý týden už budou volat ukřižuj. Co je praktické, to má smysl vždy jen pro danou chvíli, ale dlouhodobě je mrtvé. Už v tu chvíli, kdy se použije, je mrtvé. I za každý náš úspěch málo znamená po tom, co se stal. Vzpomeňte třeba, jak jsme tu jednou při divadle měli plný kostel. Zůstala pěkná vzpomínka, za kterou jsem upřímně vděčný. Ale to je vše. Nese nás to nějak dnes? Dnes nás nesou nepraktické věci: Víra v něco, co není vidět. Naděje, i když jsme den ode dne starší a z života se nám jen ukrajuje. Má proto naše naděje uvadat? Náš život jde dopředu proto, abychom stále ztráceli. Abychom byli stále jakoby loupáni. Až z nás svět oloupe úplně všechno, bude jasno: Zbude jádro, naše naděje. Láska, kdy ta bude praktická? Láska, to je srdce odhalené ranám. Milovat znamená chodit po světě s otevřeným hrudníkem to není ani trochu praktické.

A přece sázka na to úplně nepraktické, na zásah s hůry, z posledních nebes, dává dnešnímu příběhu smysl. Četli jsme od vězdu krále do Jeruzaléma. Pak přijdou intriky a ukřižování; pak ale vzkříšení a slova: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. A jako by tato slova přeskočila všechno chytráctví a šikovnost velekněží. A my najednou vidíme, že do Jeruzaléma vjel opravdu král. A díky této sázce na to, co neí vidět, co je dnes jen ve slovech a řečech, díky tomu je ježíš v tom královském průvodu jako doma, a ani koně nepotřebuje, a může tam jet jako někde na poli, klidně na oslu.