Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 45, 18–25/46
2. čtení: Jan 12, 27–36

Nyní je má duše sevřena úzkostí, řekl Ježíš po tom, co slavně vstoupil do Jerualéma, co se na něj upíralo tolik zraků. On někoho takového se přitom očekává, že bude dávat najevo jistotu a pevnost.

Samozřejmě, zvláště v našem čase se čeká, že ten, kdo stojí v čele, dá také nějak najevo, že je člověk. Řekne třeba „nejsem vševědoucí“. Ale také nějak potichu dodá, že to, co je skutečně důležité, to zná dobře. Nezná tedy jen ty nedůležité věci, které znát nepotebuje.

Nebo řekne: „Nejsem bez chyb“, čímž se mají zřejmě myslet hříchy; čímž se má zřejmě myslet, že také mnohým křivdil a pod. Ale nějak nepřímo se naznačí, že v tom, na čem se skutečně ukazuje, jaký člověk je, v tom zásadním, je na něj spoleh. Kdo stojí v čele, přizná obvykle vady, které považuje za povrchové, nikoliv za problém v jádru.

Lidé vzhlížejí k různým předákům, kteří nemusí být dokonalí, ale čeká se od nich, že zařídí, co je potřeba. Že v tom, na čem nám záleží, co od nich chceme, budou jednat s jistotou. Nejisté jednání, ač by to možná člověk nečekal, vyvolává u většiny lidí podvědomé obavy a skoro i hněv vůči tomu, na kom vidí tu nejistotu.

Přesto, Ježíš přede všemi, z lidského pohledu na vrcholu slávy, vyzná: „Nyní je má duše sevřena úzkostí“. To není pokora, která by řekla: Nevím sice všechno, ale to důležité vím. Konec konců, když člověk něco neví, jak může vědět, že to není důležité? Třeba právě v tom je problém, že mu něco důležiého uniklo. Lidské poznání přitom roste obvykle tím, že si někdo všimne něčeho, co ostatní přehlíželi, a pokládali za nepodstatné.

Ježíš, jako Boží Syn, ví všechno. Ale všechno vědět, dokonce ani něco vědět, ještě neznamená udělat. Sami mnohdy víme, že nějakou věc je potřeba udělat, že ji jde udělat, že by rozhodně zlepšila náš život. A přece se nám vůbec nechce udělat. A je těžké popsat tu nechuť – možná právě tu úzkost, kterou z úkolu máme. Narazíte pak často na lidi ohromných vědomostí, dokonce dovedností, které přitom skoro nikdo nezná a jejich život je celkem bídný. Protože znát a udělat jsou dvě věci. Problém člověka není v jeho omezeném poznání, ale ve skutcích, které udělal – nebo, v tomto případě, neudělal.

Ano, je možné si představit, že by člověk byl vševědoucí – a přece by se tím jeho život nijak zvlášť nezlepšil. I kdyby věděl, jaká čísla vyjdou zítra ve sportce a vsadil na ně, stejně by nějak musel naložit s výhrou. Věděl by, že propít, projíst a proválet ty peníze k dobrému nepovede – ale stejně by to asi udělal, jak obvykle u výherců loterií vidíme. Problém člověka není poznání, ale hřích.

Jsou pak jistě hříchy, kterých se člověk dopustil z nerozumu, z nevědomosti. Často se jim také říká hříchy mládí, protože v mládí člověk méně ví; hříchu z nerozumu se ovšem dopouští i později. Jsou to ovšem stále hříchy, mají stále následky a člověk na nich není bez viny: Ani nic menšího podobného se před tím člověku nepovedlo, neměl ani základní zkušenost v té věci, přesto se pustil do něčeho většího. Spoléhal, že je jako Bůh: Když bude chtít, určitě to bude fungovat. Co k věci říká Písmo, ho nezajímalo. Přitom je psáno: „Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.“ Nemusíme totiž něco nejdřív zažít, abychom věděli, co je správně. Když něco děláme, máme vždy vědět, čeho chceme dosáhnout a jak to asi dopadne.

Poznání tedy nezbaví člověka úzkosti ze správné věci, kterou má vykonat. Neznamená to však, že by se člověk měl pouštět do věcí bez poznání a doufat, že se věc podaří prostě proto, že jí dělá on – tím prozrazuje, že sama sebe vidí trochu jako střed celého vesmíru, trochu jako Boha.

Kristus, který je Boží Syn, nám zde ukazuje, jak jedná pravý člověk: Pravý člověk ví, že všechno dělá před tváří Boha, nebeského Otce. Ví, co je správné, pokud neví, může se zeptat Písma, toho, kdo Písmo vykládá, nebo svých bratří a sester. Ale stále žije v těle, stále také cítí a tak je úzkost z některých věcí nevyhnutelná. A Kristus v tom byl s námi.

Na to mu řekli: „My jsme slyšeli ze zákona, že Mesiáš má zůstat navěky; jak ty můžeš říkat, že Syn člověka musí být vyvýšen? Kdo je ten Syn člověka?“ Zde vidíme, že mnozí, kteří Krista vítali, chtěli z něj udělat boha na zemi. Neříkám, že v něm rozpoznali Boha na zemi, ale že z něj boha sami chtěli udělat. Z jejich vůle se měl stát bohem. A ti, kteří ho odmítali, odmítali ho také proto, že nenaplňoval jejich představy o bohu na zemi. Bůh je přece navěky, bůh na zemi musí zůstat na věky.

Zde se ukázalo, že smýšlejí jako pohané. Pohané totiž obvykle věří v nějakého stvořitele. Někdy mu dokonce říkají i otec. Ale je to vždy už starý Bůh. Který sice kdysi svět stvořil, ale dnes už mu nerozumí; už s tím světem nemůže nic udělat. Hledí z nebes v úzkosti nad tím, co se se světem stalo. Zde varuji: Dejme si velký pozor i na různá křesťanská čtení, ve kterých je Bůh viděšen z toho, že lidé vedou války, nerozumí tomu, proč jsou na sebe lidé tak zlí. Takové povídání, třeba nevědomě, prozrazuje pohanské smýšlení. Bůh rozumí zlým lidským pohnutkám, proto také vydal Zákon, který zlé zakazuje a postihuje. Skrze své služebníky proroky také Bůh dopředu ohlásil, že na svět přijdou boje, války i pohromy; on je také ten, kdo jim činí přítrž. Bůh, který má úzkost z toho, co se na zemi děje, je bůh pohanů.

Protože věří v takového stvořitele, mají pohané vždy ještě tzv. mladé bohy. Nějaké bohy, kteří přišli až v našem čase, ale na rozdíl od toho starého stvořitele, tomuto světu rozumí. Umí v něm chodit. Možná nebyli na počátku, neví, jak je založen svět, ale co je potřeba právě teď, to vědí. Možná nejsou bez hříchu. možná své moci dosáhli mnohými křivdami a porušenými sliby. Ale právě teď nám dají, co právě teď chceme. Takové byli modly pohanů. A již v tom starém čase takto lidé hleděli i ke svým vládcům a předákům; tak je tomu i dodnes. Bůh je vyděšený z toho, co se děje. Ale nějaký prohnaný praktitk, kterého vynášíme do nebe, ten nám pomůže. Bylo přitom správně řečeno: Ve svých bozích uctívají pohané sami sebe. Pohané – a ovšem i Ježíšovi posluchači z dnešního čtení – by člověka chtěli učinit Bohem.

My však nevyznáváme, že se člověk stal pro nás Bohem, ale že se Bůh pro nás stal člověkem. Boží syn, když se stal člověkem, dělá na zemi, co má člověk dělat: Hledí k Bohu a doufá v jeho nekonečnou moc. Nachází v Božím slovu poznání a koná co má – i když někdy je z toho jeho duše sevřena úzkostí, je to nevyhnutelné. Někdy se nám do dobrého zoufale nechce, jsme tělo, byli jsme stvořeni v těle.

Tak jak je, nezůstává nikdo na světě navěky. Tím spíše žádný vládce, který se obvykle neujme moci dříve, než po padesátce, kdy se jeho život již chýlí ke stáří. Od Boha má úkol velmi omezený, sice prosazovat právo a bránit zemi před nepřítelem a vpádem; vše ostatní, chce-li být svému lidu otcem, chce-li dokonce rozšířit svou moc, než kde mu byla svěřena, je jeho pýcha, kterou Bůh jistě potrestá. Vládce, byť byl i mocný, vládne na chvíli. Kdežto mi můžeme jednat spravedlivě vždy, od mládí – i když jen v tom málu, které tehdy ještě známe – až po stáří, i když jen s těmi silami, které ještě máme. Nevyhneme se úzkosti, nevyhneme se také někdy nechuti ke správnému. Není tu však napořád, jako ani žádný z našich jednotlivých úkolů tu není na pořád, má svůj počátek a také zakončení věci. „Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Amen

Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kazatel 4–5, 8
Požehnání: