Introitus: Žalm 103
Pozdrav: Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle v půstu.
103
Vstupní modlitba: Milostivý Bože, tvůj požehnaný Syn Ježíš Kristus sestoupil z nebe, aby jako pravý chléb dával život světu. Dávej nám tento chléb stále, aby On žil v nás a my v něm, jenž s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Izajáš 6
166
2. čtení: Jan 12, 37–50

Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho. Tato slova na první pohled znějí jako stesk. Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho, nic nemá cenu. Čteme ovšem evangelium, radostnou zprávu. A tak cílem těch slov není, abychom svěsili hlavu. Ale spíše, abychom se stali dospělejšími ve svém smýšlení a prožívání věcí. Evangelium nám ukazuje, jak to prostě chodí.

Možná bychom si totiž mysleli: Doba, kdy Ježíš chodil po zemi, je od nás daleko. Čas je nám na škodu, protože je to už dávno, co byl na světě. Ale kdyby tu dnes s námi byl, jistě by mu všichni uvěřili. Asi něco děláme špatně nebo neděláme dost, proto tak málo lidí věří. To však není rozumné ani dospělé uvažování: Podívejme se, když byl sám Ježíš na zemi a dokonce činil taková znamení, nevěřili v něho. A jako mi si říkáme ,Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?‘, sám Ježíš měl jako člověk ve své době stejný pocit. Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání?

Jistě že bije do očí, jak by víra mnohým lidem pomohla, přinesla jim pokoj, dala jim správný směr. Velmi jednoduše můžeme říci, že mnoho lidí by chtělo někam patřit, přijít někam, kde je rádi vidí – mohli by jít do kostela a všichni by je tam rádi viděli. Mnoho lidí by chtělo nějakou míru pro svůj život, nějaké zásady, které se nemění. I toho by se jim dostalo. Ale nepřijdou. Co by chtěli, mají před očima. Ale nepřijdou. Co říkám, však není stesk. Ani v Ježíšově době to nebylo jinak. Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: ,Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže nevidí očima a srdce nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.‘ Z toho také plyne, že mi sami jsme Ježíše nenašli vlastní silou, ale jen Božím slitováním. Dal se nám poznat, v tom vidíme zvláštní, osobní Boží lásku k nám. V tom máme důkaz.

Setkáme-li se tak s člověkem, který odmítá evangelium, neměli bychom propadat panice a říkat si: Asi to neříkám dost přesvědčivě. Asi jsem mu to dost neosladil, nepřikrášlil. Asi nejsem dost vemlouvavý. Ne. Měli bychom si říci: Tvoje hloupost. Máš poklad před očima a nevidíš. Vlastní chytrost miluješ víc než vlastní život. Tvoje hloupost. Zdá se to kruté. Ale přesně to samé bychom si řekli, kdybychom nabízeli nějakou milost nebo laskavost, kterou můžeme dát mi sami, která je z nás a někdo ji odmítal. To by nám nepřišlo nepatřičné říci si „tvoje hloupost“, kdyby bylo jen z nás; přitom tak skvělou věc jako věčný život nebídnout nemůžeme. Kdo ví, jak často dáváme lidem vůbec něco, co opravdu chtějí, do potřebují. A přece, neměli bychom problém říci: Tvoje hloupost.

V Izajášově slovu je též řečeno: Srdce toho lidu obal tukem. Kdy se srdce obalí tukem? Když se člověku velmi dobře vede. A tak možná právě ta Ježíšova mocná znamení vedla některé k nevíře. Protože, bohužel, kdo děkuje za něco, co má denně před očima? Někdo snad, skutečně zbožný člověk. Vezměme si jako příklad třeba takový penicilin, první antibiotikum, které dovede najednou vyléčit mor, malomocenství i syfilidu, smrtelné metly celých staletí. Kdo vzdává díky za to, že ho máme? Jen obzvláště zbožný člověk si to uvědomuje; většina řekne: Je prostě tady.

Můžeme říci: Vítězství Kristova evanglia v tomto světě je možná ještě přesvědčivější, než jeho divy, které se staly v omezeném čase. Slitování, milosrdenství, které Kristus kázal má dnes většina lidí za samozřejmou míru toho, co je správné. Ač tomu tak do příchodu křesťanství nebylo. Všechen ten rozvoj a vzestup, hojnost jídla a pohodlné bydlení začal a vzešel jakoby náhodou zrovna ze zemí, kde křesťanství vládlo. Konečně, větší část nejvýznamnějších vědců a objevitelů byli křesťané. Nejhezčí stavba v každé vesnici i městě bývá kostel a většina z nás se jmenuje podle nějakého apoštola či mučedníka. Skoro vše, co za něco stojí na světě, vzešlo z evangelia, je to všude kolem nás, bije to do očí – a možná právě proto skoro nikdo nechce věřit. Srdce obrostlo tukem, nikomu se nechce vzdát díky právě proto, že je to tak zjevné. Kdyby totiž člověk vzdal Bohu díky, musel by přestat sám sobě být středem světa. To se mu nechce, to nemůže překousnout. Právě proto, že Kristus činil tak mocné věci, právě proto, že dobrodiní evangelia je tak všudypřítomné, se mu většina tak vzpírá.

Přesto v něho uvěřili mnozí z předních mužů, čteme dále. A možná si říkáme: Kéž by to tak bylo dnes! Jenže, ono to tak je. Před léty si kdosi bystrý dal práci a zkoumal, jak je to s vírou lidí v politice. Občas slyšíme: Kéž by bylo více křesťanů ve veřejném životě! Nu, pravda je, že už tam jsou. Mezi poslanci a politiky vůbec je věřících naprůměrně. Daleko více, než mezi běžnými lidmi. Ale dopad není velký, nechávají si to pro sebe, protože v salónní společnosti moc bodů člověku nepřidá, když mluví o víře. O víc nejde, než že to špatně vypadá. Konečně, stejně to bylo s tím vyloučením ze synagógy: Synagóga nebyla Izrael, vyloučení ze synagógy neznamenalo, že vás ukamenují nebo vyvezou za hranice. Jen se s vámi už lepší lidé nebaví. A farizeové nebyli kněží, aby mohli ukládat nějaké tresty podle Zákona. Byli to jen lepší lidé, to zhruba to slovo farizeus znamená. Jen ti lidé na úrovni by se s nimi už nebavili, kdyby veřejně vyznávali Ježíše, to je celé.

A netýká se to jen lidí veřejného života. Americký vědec Charles Murray si opět dal tu práci, aby zjistil, v jaké části (pravda, americké) společnosti je nejvíce aktivních věřících – je to vyšší střední střída a i u nás, řekl bych, to nakonec budou často lidé, kteří jsou na tom o trochu lépe, než průměr. Ale dopad to zase nemá velký, protože málokdo bude chtít být ve společnosti za blázna a říci: Ježíš Kristus jest Pán, ale bude takový opatrnější, pohodovější. Ovšem pak se nikdo nedozví, že Ježíš Kristus jest Pán.

Závěr toho všeho je, že bychom nebyli být znepokojeni tím, kolik nás je a v jaké vážnosti či známosti je naše zvěst. S Kristem je to trochu jako s velmi jasným světlem, které oslepuje: Křesťanství, evangelium, je všude kolem nás. Celý náš svět je na něm zbudován. Je to přímo před očima. Nechce-li to kdo vidět, je to proto, že chce sám zůstat středem všeho. Jeho hloupost, řekněme směle. Amen

260
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Židům 12, 18(22)-29
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen
450