Introitus: Žalm 24
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách květné neděle.
273
Vstupní modlitba: Všemohoucí, věčný Bože, tys nám poslal svého Syna: stal se člověkem, ponížil se a byl poslušný až k smrti kříže; dej, ať také my za všech okolností konáme tvou vůli, abychom tvého Syna následovali a měli účast na jeho vzkříšení. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje jako jeden Bůh na věky věků. Amen
1. čtení: Příloví 15, 16-33
446
2. čtení: Jan 13, 1-20

Ve vícero malých církvích si lidé i v dnešním čase v rámci bohoslužeb myjí nohy. A nejen tedy v malých církvích; příští týden, na zelený čtvrtek, umyje římský papež nohy veřejně nohy dvanácti starcům. Tyto církve i římský papež mohou takové počínání opřít o Kristovo slovo: "Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat." To zní dost jasně. Budeme tedy muset obhájit, proč něco takového sami nekonáme.

Snad se shodneme, když řeknu: Kdybychom jeden druhému nohy umývali, ten, kdo myje i kdo je myt, by si sám u sebe říkal: "Pane Bože, už aby to skončilo, už abch to měl za sebou." A to stojí za pozornost, protože u žádné jiné svátosti si, alespoň většina lidí, neříká: Už aby to skončilo. Neříká si to ten, kdo přistupuje ke křtu. Možná, kdyby byl k němu nucen, pak by si to říkal, ale nikdo nucen není. Kdo přichází k Večeři Páně, neříká si: Už aby to skončilo, je mi z toho divně. Ani u pomazání nemocných, které se tu a tam koná -- a je to jedna z mála věcí, které reformace odmítla unáhleně, pomazání nemocných je ustanoveno v Písmu -- ani tam si nikdo neříká, už aby to skončilo; myslím, že to je povznášející chvíle pro všechny, protože Duch Boží je přítomen.

Zkrátka, u všech svátostí se obvyke člověk cítí povznesen, posílen. A nějak v tu chvíli obvykle má i o trochu raději všechny kolem, nebo je k nim pro ten čas alespoň smířlivější. Zažíváme tedy působení Ducha Božího a cítíme se obdarováni, protože nás Duch Boží obdaroval. Kdežto, kdybychom někomu myli nohy, nebo nám někdo myl nohy, budeme mít spíš pocit: "Nepříjemné jsem si odbyl, kvůli tobě jsem to Bože udělal, pro tebe jsem to udělal a teď zas chvíli nechci a chci na to zapomenout."

Komu by člověk umyl nohy bez problémů, možná by to někdy byla i docela pěkná, legrační chvíle? Každý by nejspíše bez problémů umyl nohy vlastnímu malému dítěti, nebo vnoučeti. Tam by ani nepřemýšlel, nic by mu nepřišlo divné, protož ví: Jsem to já, kdo tady má všechno v rukou. Já zhruba vím, co se bude dít zítra, kam půjdeme. Já vím, co je pro rodinu třeba zařádit, jaké má vyhlídky a naděje, co ji ohrožuje. To dítě nemá ani potuchu. A to dítě si samo nohy neumyje a nemá koho jiného, kdo by se o něj postaral. Je to všechno na mě -- a dobře, že je to všechno na mě, co bude zítra, co musím zařídit. Protože to ještě mám nějak v rukou. Není to hloupá chvíle. Protože mám pro to, co tak dítě potřebuje, kompetenci, schopnost. O to dítě se ješta postarám. A dítě má plnou důvěru. A tak je to vlastně hezká chvíle, když třeba maminka umyje malému dítěti nohy po výletě, který neplánovaně prošel bažinou. Tedy je tam právě ten povznesený pocit a je tam někdy na tu chvíli trochu více lásky a pochopení než jindy; tedy, jak jsme řekli, obdarování Duchem Božím v takovou chvíli.

Připomeňme si znovu slova, která v našem čtení osvětlují podmínky Ježíšova jednání: Ježíš si byl vědom, že mu Otec dal všechno do rukou, že od Boha vyšel a k Bohu odchází. V tom je klíč k jeho činu! Na to, aby druhým umyl nohy, musel mít Ježíš obrovské sebevědomí -- co je větší sebevědomí, než že jsem od samého Boha vyšel a k Bohu směřuji? Ježíš si byl též zcela jist svou kompetencí, schopností věci udělat a zařídit -- Otec mu dal všechno do rukou. Ježíš ví, že když se nyní pokoří, nesmaže se tím žádný z jeho dosavadních velkých činů. Ani tím neztratí schopnost kázat a vykládat Boží slovo, ani neztratí schopnost léčit nemoci a vymítat zlé duchy; ani schopnost chodit po vodě tím neztratí. Ano, pokoru si může dovolit jen ten, kdo ví, že něco umí; jen ten, kdo ví, že není životem jen unášen, ale má nad svým životem trochu kontrolu. Ježíš též ví, že když umyje učedníkům nohy, nepřestane být Boží Syn. Co by ho snad snížilo před lidmi, nesníží ho nijak před Bohem. A tak nám ukazuje, že jistota vlastními schopnostmi a čisté svědomí před Bohem si může dovolit pokoru.

Ale mohli bychom se na to podívat i obráceně a říci: Podmínkou skutečné pokory je jistota vlastními schopnostmi a čisté svědomí před Bohem. Mohli bychom říci, že člověk nejistý, pochybující, nesmířený s Bohem, jen stěží může být pokorný. Pokud člověk za sebou nemá činy, o kterých může říci: Bůh mě obdařil schopností k dobrému dílu, dal mi vykonat prospěšné dílo, pokud člověk nemůže říci: Boha poslouchám, co mi záleží na soudu lidí, nezbývá mu, než právě hledat ujištění v soudu lidí. V tom, v jaké vážnosti je u lídí, za jak chytrého jej považují, jak moc schvalují jeho jednání.

Dnešní církev se ve své většině snaží v lidech vyvolat spíše právě nejistotu a špatné svědomí. A je jedno, zda to bude církev takzvaně liberální nebo takzvaně probuzenecká; jen důvody tam budou jiné. Liberální církev bude nad každý zdvihat prst, že nekoná dost nepodporuje charitativní organizace či že se neúčastní toho nebo onoho politického hnutí za tu zrovna správnou věc -- či ještě daleko spíše proti nějaké špatné věci a ještě spíše proti nějakému politikovi, který byl zrovna v tu chvíli prohlášen za vtěleného ďábla. Případně, když se zrovna nic neděje, tak se vždy ještě můžete zamýšlet nad svou uhlíkovou stopou. Probuzenecká církev se bude snažit vzbudit pochyby, zda se dostatečně horlivě a dostatečně dlouho modlíte, nebo zda vaši duši nenapravitelně nezašpinil poslech populární hudby nebo něco takového.

Ale málokdo řekne: Usiluj o velikost, usiluj o činy, které tobě samému dosvědčí "něco jsem dokázal a dokážu i příště", proto se mohu před druhým sklonit a vážnosti mi to neubere. Málokdo přímo řekne: "Odpouštějí se vám hříchy", takže člověk sám u sebe ví: Před Bohem jsem čist, proto nevadí se zašpinit u mytí nohou. Místo toho, lidé stále znejišťovaní, stále udržovaní v pocitu, že asi nedělají dost nebo že dělají něco špatného, nemohou jinak, než hledat ujištění o sobě samých u druhých lidí. Mezi nimi potřebují mít postavení a respekt, od nich potřebují schválení ke všemu, co řeknou. Nemohou si dovolit být jako Ježíš, který, když nyní mije učedníkům nohy, vypadá jako ten nejmenší z lidí.

Dodejme, Ježíšův čin přišel zvláštní i těm, kteří od něj byli vyučeni. A zrovna Petr, kterého Ježíš vícekrát přede všemi dal za příklad, říká: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" A myslím, že to říká ze svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ví, že co si o nás lidé myslí, jak si v jejich očích stojíme, má na tento život praktický dopad. Nehce, aby jeho mistr byl snižen v očích lidí -- kdo ho pak bude poslouchat? Je totiž pravda, že Ježíš neumyl nohy učedníkům na začátku, když je povolal. Tehdy opravdu přišel jako mistr a Pán. Jako velitel řekl učedníkům "následujte mě, za mnou" a oni nechali na místě lodě i sítě a hned šli. V synagóze v Nazaretě sám o sobě prohlásil, že se v něm naplnila slova proroka Izajáše: "Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy." Ano, mezi lidmi těžko s pokorou začínat, spíše s těmi činy, o kterých pak lidé řeknou"všechno učinil dobře". Pokorný Ježíšův čin přichází ne náhodou ve chvíli, kdy již mnoho na zemi vykonal, když je lidkýma očima viděno na vrcholu.

A tak myslím, že nám Ježíš v mytí nohou neukázal, co máme konat již dnes. Ale ukázal nám, co je dokonalost, dokonalé lidství, ke kterému se máme přibližovat. Abychom své sebevědomí mohli opřít o dobré, prospěšné a ne zcela snadné činy, které jsme vykonali. Abychom svou sebeúctu oprírali o to, jak si stojíme před Boží tváří. Pak si budeme moci dovolit i pokoru. Toho nám dej dojít, Pane Ježíši. Amen

274
Přímluvná modlitba: Modleme se nyní s důvěrou k všemohoucímu Bohu, neboť z jeho vůle před ním stojíme a z jeho vůle máme účast na Kristově kněžství: / Prosíme tě, vyslyš nás! / Prosíme tě, Bože, za tvou svatou církev, kterou sis povolal ze všech končin země a vykoupil drahocennou krví svého Krista: Uprostřed všech bouří ji veď a upevňuj ji až do naplnění času. / Prosíme tě, Bože, za všechny kazatele: Dej, ať věrně předávají slovo pravdy. / Prosíme tě, Bože, za všechny služebníky církve: Dej jim moudrost a naplň je svatým Duchem. / Prosíme tě, Bože, za ty, kdo nesou odpovědnost za spravedlnost a mír ve světě: Dej, ať se zasazují o to, aby všichni lidé žili v pokoji a svornosti, abychom tě mohli velebit skrze Ježíše Krista, v němž máme všechnu naději. / Prosíme tě, Bože, za tento shromážděný lid: Učiň, aby k chvále tvého Krista byl kněžstvem královským a lidem svatým. / Prosíme tě, Bože, za naše rodiny a děti, a také za ty z nás, kdo nikoho nemají: Neodmítej od sebe nikoho. / Prosíme tě, Bože, za tuto obec (město) a její (jeho) obyvatele, za všechny nemocné, za ty, kdo mají těžký život, a za ty, kdo jsou na cestách: Budiž všem pomocníkem, ochráncem a záštitou. / Prosíme tě, Bože, za všechny, kteří bloudí, i za ty, kteří nás nenávidí a činí nám příkoří pro tvé jméno: Obrať je k dobrému a utiš jejich zlobu. / Prosíme tě, Bože, za všechny, které církev připravuje ke křtu: Dej, ať jejich víra roste. / Prosíme tě, Bože, za všechny, kdo zápasí s pokušením: Vysvoboď je z jejich trápení. / Prosíme tě, Bože, za všechny, které jejich hřích vzdálil od tvého stolu: Přijmi jejich pokání a odpusť nám všem naše viny. / Prosíme tě, Bože, za příznivé počasí a hojnou úrodu: Dej, ať tě vždycky chválíme za to, že nás zahrnuješ svými dary a že každému tvoru dáváš pokrm v čas příhodný. / Prosíme tě, Bože, také za ty, kteří mezi nás nemohli dnes přijít: Ve své lásce je zachovej bez úhony a shromáždi nás všechny v království svého Krista, Pána všech lidí a našeho krále. / Neboť tobě patří všechna sláva, úcta a díkůčinění, tobě patří všechna čest a klanění, skrze Krista v Duchu svatém, nyní i na věky věků. Amen
Poslání: Římanům 12, 4-21
Požehnání: Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí. Ochraňuje všechny jeho kosti, nebude mu zlomena ani jedna. Svévolníku připraví smrt jeho zloba, a kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Hospodin vykoupí duše svých služebníků, nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Požehnej vás Všemohoucí...
276