„V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to.“ Kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Teď nedávám hádanku, teď neponoukám k přemýšlení, teď nemluvím v nadsázce. Teď mluvím doslova.

Kristus začíná řeč slovy: „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí!“. Jistě si vybavíme chvíli, kdy nám bylo líto člověka, který se třeba trápil obavou z nemoci, kterou jistě nemá, obával se hněvu někoho, kdo se na něj zcela jistě nehněvá a podobně. Takový člověk nepotřebuje povzbuzení nebo útěchu – víte dobře, že mu nic nehrozí. Je jen potřeba, aby si uvědomil skutečnost, aby se probral z bludu. Stejně tak Kristus říká: Je to doslova, jak říkám. Jinak bych vám to řekl. Jindy jsem mluvil v podobenstvích, příměrech, v nadsázce. Každý člověk tak někdy potřebuje mluvit. Ale nyní mluvím doslova, říkám to, jak to je. Nebe je místo.

Nebe není nějaký příměr, podobenství, nějaký stav srdce. Je to místo. Tak učí i reformované vyznání: „Věříme, že náš Pán Ježíš Kristus vstoupil v témže svém těle nade všecka nebesa viditelná do samého nejvyššího nebe, sídla to Božího i blahoslavených, na pravici Boha Otce, která sice také znamená rovné účastenství slávy a velebnosti, ale přece se také pokládá za určité místo, o němž Pán mluví v Evangeliu, když praví: 'Odejdu, a připravím vám místo'.“ Nebe je místo, kde se dá pobývat v těle. Jako do nebe v těle, kterého se předtím dotýkali apoštolové, vstoupil Kristus.

Kristus to říká učedníkům, aby se jejich srdce nechvělo úzkostí. Protože při pomyšlení na smrt, na konec pozemského života se srdce člověka chvěje. Nějaká myšlenka na splynutí s něčím vyšším, dokonce ani myšlenka na nesmrtelnou duši nedá člověku úplně klidu. Není to pro nás přirozené, člověk je stvořen v těle. A Bůh tak učinil dobře, jak víme už ze správy o stvoření. Člověk nezná nic jiného, než být na nějakém určitém místě, v domě nebo venku, na ulici nebo na polní cestě. Dovede si představit být na lepším nebo na horším místě, ale ne na žádném místě. Ze snů sice známe ten pocit, že jsme sice naživu, ale jsme trochu někde, a zas trochu někde jinde. Ve snu necítíme tělo, ale jen duši. Ale sny většina lidí nijak zvlášť ráda nemá. Nejen proto, že se lidem zdají spíš nepříjemné a zmatené sny. Ale hlavně proto, že právě jakoby nejsme v těle, nejsme na žádném určitém místě. My vlastně z toho, že se nám zdají sny, zhruba víme, co je duše bez těla. Ale nijak zvlášť se nám to nelíbí. Ale Ježíš říká: Věčný život není duše bez těla. Proto také po čtyřiceti dnech po vzkříšení vystoupil na nebe v těle, aby o tom učedníky ujistil.

Kde je to nebe? Už staří, i když neviděli do vesmíru tak daleko jako my srkze přístroje, přece jasně věděli, že to nebe, kam se obraceli k Bohu, není obloha, mraky. Když se začtete do Písma, vidíte, že modrá obloha, hvězdy, to je jen jakási podlaha nebe. Sídlo Boží už pro Izraelity bylo vždy za tím, co člověk může vidět. Nebe v každodenním smyslu, je jen první nebe. Místo, kam člověk nepatří, ale které vidí.

Pak je druhé nebe. Které člověk nevidí. Ne proto, že je daleko. Ale proto, že očima vidět nelze. Neviditelný svět. Kdo by se smál tomu, že je neviditelný svět, ať si vzpomene třeba na čísla: Číslo není něco, co by člověk mohl vzít do ruky. Nikdo nepřinese v sáčku pětku nebo osmičku. A přece číslo není jen něco vymyšleného. Nikdo, kdo by po vás chtěl sedm korun, neřekne: Dej mi korunu, korunu, korunu, korunu, korunu, korunu, korunu. Je jich opravdu sedm. Čísla nejdou nahmatat, ale přece se na ně dá spolehnout. Když si koupíte skříň, změříte jí, pak změříte dveře a první číslo je větší, můžete si být jisti, že skříň vám dveřmi neprojde. Nebo třeba školní tabulka prvků, kde je železo, síra a tak dále. Nikde nenajdeme, že by různé chemikálie leželi jako čtverečky takto vedle sebe. A přece podle té tabulky můžete smíchat různé chemikálie a výsledek bude jistý. Neviditelné věci jde tedy dokonce většinou i nějak nakreslit. Stejně tak anděly, i když tělo nemají, přece lidé v nějaké pdodobě vidí, když přinášejí nějaký vzkaz. Stejně jako vidíme nakreslené číslo pět a přitom to neznamená, že teď máme v sešitě jediné číslo pět na světě a nikdo jiný s ním v tu chvíli nemůže počítat. Jistě je neviditelný svět, který je přitom skutečný. Tomu ani není potřeba věřit, to si každý může ověřit.

Z Písma však poznáváme, že svět neviditelných sil, ať už čísel, ať už andělů, není něco, po čem bychom měli toužit, kde bychom se cítili doma. Je to vznešený svět a je krásné ho zahlédnout. Ale vzpomeňte, jak při narození Samsona anděl nechce jeho rodičům ani rpozradit své jméno: Proč se ptáš na mé jméno? Je podivuhodné. Izajáš spatří serafy a cherubíny kolem Božího trůnu jen jednou – a stačí to. Apoštol nám potom o andělech říká: „Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň.“ To dělá dojem, ale není to pro člověka. O Synovi je však řečeno, dodává apoštol: Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království, Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.

Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost. To je něco, co je nám znovu vlastní. Není to vzdáleně vznešené jako čísla, periodické tabulky nebo andělé. Ale na druhou stranu, na rozdíl od oblohy a hvězd, prvního nebe, spravedlnost v tomto světě nevidíme. Ale dovedeme si ji představit. Lépe, než číselné řady, trojúhelníky a kružnice, lépe než serafy a cherubíny. Vyjdeme z domu, venku je krásná modrá obloha, svítí slunce a my si říkáme: Jak by bylo krásně na světě, kdyby… Kdyby se ke mě ten nebo onen, ta nebo ona nechovali, jak se chovají. Kdybych býval byl neudělal, co jsem nikdy neměl udělat, ale nemohu to už vzít zpět. Ale nemyslíme jen na sebe: Vidíme životy lidí, které máme moc rádi, kterých nám je líto. A říkáme si: Kdyby jen to s ním, s ní, nedopadlo tak zle. Kéž by mu, kéž by jí bylo lépe. Kéž by měl, kéž by měla nějakou rados na světě. A velmi dobře dovedeme vidět, co se stalo zlého, co mělo být jinak. Dovedeme si dobře představit, co by mělo zmizet a co by mělo přijít, abych byl já šťatsný, aby některý bratr nebo sestra nebo jiný blýzký člověk měl lepší život a abychom z toho měli radost.

A víme dobře, s jakými lidmi bychom teď rádi seděli u jednoho stolu. I když jsou daleko. I když už nejsou mezi živými. I když nás od nich něco oddělilo. Vidíme to jasně. A pokud se dva neb tři dovedou shodnout, co je nespravedlivé, koho je jim líto, kdo by co potřeboval, velká šance je, že vidí něco z onoho třetího nebe. Z toho nebe, kam vystoupil Kristus a kde kraluje po pravici nebeského Otce.

Správně totiž říká apoštol Petr: „Podle jeho slibu čekáme nové nebe a novou zemi, ve kterých přebývá spravedlnost.“ Jako vidíme, že i když jsou věci neviditelné, přece jsou a působí ve světě, čísla, přírodní zákony, hudba, myšlenky, tak také věřme, že naše společná lítost nad jedním člověkem, kterého známe, naše stejná přání, která se nesplnila a nám je navzájem líto jeden druhého, že se tak nestalo, že toto všechno je též skutečné. Nové nebe a nová země, v nichž přebývá spravedlnost, to je to místo, kam vystoupil Kristus. To je to svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha, město, jež sestupuje od Boha. To město, to místo, už je, už existuje. To říká Kristus učedníkům: V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.

Abych neskončil jen slovy, která mohou někomu přijít příliš nadšená, dodám: Že je onen nový Jeruzalém skutečné místo, že je rozumné věřit, že tam vejdeme, v tom se může poněkud ujistit i ten, kdo navštíví svatou zemi Izraelskou už dnes. Za sebe mohu říci, že je skutečně zvláštní, že je vlastně vše, tak jak člověk čeká. Zváštně překvapivé, že očekávání nezklamalo. A zároveň si člověk říká: Proč by mělo? Krajina, města, stavby, jsou skutečně tak zvláštní, že se člověk nediví dávným poutníkům, kteří o svaté zemi mluvili s nadšením. A zároveň je vše povědomé, samozřejmé – protože je člověk tam, na místě. Kristus nám tedy dává pravý pokoj, když říká: Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. Amen